Témata
Pro Sofii býval život na newyorském ostrově Long Island mírný a vlídný jako projížďka na Temži. Jen postupně se ukázalo, že umí být nevlídný, nepochopitelný, bláznivý i blouznivý jako východ slunce nad mořem, noční tanec hvězd nad oceánem či mince měsíce v nebeské rokli.
Policajt mi mezi sousty vysvětluje, že úředníci, kteří tu pracují, jsou specialisté, kteří podle čísla sociálního zabezpečení, zadaného do vítacího počítače, určí, jaké specializace bude potřeba. Prý na to mají speciální vzdělání, někteří studovali i šest let, aby tu mohli úřadovat!
Je to k zbláznění, básník k básníkovi sedá, léčí se z neduhů. Ale opravdu se nevyléčí. Lépe vkročit mezi Whitmanovy verše na trámech, z nichž je sbitý lesní chodníček, a divit se, jako kdyby ptactvo mluvilo i česky, a mezi citáty, vyryté do té dřevěné pěšiny, která park křižuje, také.
Být mrtvý není totéž, co nežít. Být mrtvý je prostě být mimo domov. Navždy jen začínat a jednou provždy nekonečně končit.
Na hlavní třídě ani duše, aspoň to tak působí. Najednou se instinktivně ohlédnu a těsně vedle sebe zahlédnu hnědou tvář a hnědé oko, vlhké, živé jako dech.
A jak to tu voní! Mezi sochami Lynna Chadwicka i na druhé straně kampusu. Šíří se vůně smažených jídel. Sbíhají se nám sliny. Ať jdeme, kam chceme, nemůžeme uniknout té lákavé vůni.
Mám na tu pomalost systém: Přečtu si jednu dvě věty a pak s rozkoší zaklapnu knihu, dychtivě přivřu oči a pořádně se nadechnu mořského vzduchu. U Tichého oceánu to jistě voní, jako to voní u Atlantiku tady v New Jersey, nebo dokonce jako ve Strašnicích, když se jde domů ze školy do paneláku na Skalku nebo až na Zahraďák.
Tma. Jenom si pamatuju, jak jsme zblízka viděli letadla, v tom nočním vesmíru byly slyšet zvuky dálky a světel, barev a čáry ticha.
Později v New Yorku da Ponte vyučoval italskou literaturu a uspořádal vystoupení, o kterém americká veřejnoprávní televize NPR udělala nedávno pořad, a o tom, jak si to vystoupení loni v New Yorku, v katedrále svatého Patrika zopakovali. Bohužel se do toho připletl režisér Scorsese. A měl řeči.
Zenový mistr a básník Thich Nhat Hanh říká, že různé drobné tělesné potíže, bolesti a bolístky jsou důsledkem toho, že si člověk vpustí do těla stres, tenze, napětí, úzkosti, strach, ozvěny negativních událostí. A ty že je třeba vydýchat, nahradit klidem a spokojeností. Bez bolesti.
Ráno poté, co jsem začala psát reflexi knihy Věřit v šelmy, se mi stala podivuhodná věc. Našla jsem po probuzení v telefonu zprávu od svého kamaráda, s nímž léta sdílím nadšení nad dílem Susan Sontagové. Zpráva obsahovala mou oblíbenou fotografii v tu dobu již postarší americké esejistky za psacím strojem, převlečené do kompletní masky medvěda hnědého.
Šárka Homfray v knize apeluje na to, že musíme být aktéry*aktérkami společenských změn. S grácií vyvrací mýty a předsudky a nastiňuje řadu feministických témat.
Nekonečný růst přirovnává Eisenstein k dětskému období lidského života. V určité době dorosteme, naše orgány dosáhnou té správné velikosti a mohou prostě dál „jen“ sloužit. Období pozdního kapitalismu tak považuje za éru, které už značně schází dospělost.
Vybraní respondenti a respondentky doporučují knihy, které bystře provádějí minulostí, provokují současnost či polemizují o budoucnosti.
Alfabetizace by podle Freireho neměla být omezena pouze na psací a čtecí dovednosti, ale měla by být zaměřená na schopnost reflexe skutečného života. Což je vnímáno jako politické čtení společnosti.
Suzman lavíruje mezi individualizací viny a zároveň detekováním problému v konkrétních politicko-ekonomických rozhodnutích.
Psychedelické hnutí rozepjaté mezi akademií a duchovní extází je v tomto ohledu v obzvlášť zranitelné pozici. Snad bychom si tedy mohli uvědomit, že ona univerzální „entheogenní religiozita“ je stejný konstrukt jako prapůvodní monoteismus teologů 19. století.
Když čtu Webera, mám podezření, že rozumí smyslu a zdroji poezie lépe než řada současných básníků. Poezie je pro něj manifestací přírody samé.
Jednou z celospolečenských vizí korespondujících s nenásilnou komunikací je vize nerůstu. Nerůst upozorňuje na neudržitelnost současného ekonomického systému při dodržení planetárních limitů. Už v některých z jeho definic se objevuje důraz na rovnost, udržitelnost, demokracii a kvalitu života.
Hrábne-li na duši kostlivý spár,
duše zrudne a zapláče,
ale mlčet,
mlčet možné není.
vzdaluj se blíž
nemiz!
v těch hluchých mlhách
na břehu
anebo někde v sklepě
v náručí staré zubní
pasty…
Muž z Přerova si mne a Mexičanku zamiloval a ještě na peroně v Olomouci bušil na okno našeho kupé a volal: „Ať žije Mexiko!“
Ten kaštan tady u té staré pumpy kousek od našeho domu roste nekonečně dlouho. Myslela jsem si, že je to třeba sto let, ale dědeček říkal, že šedesát sedm. Že ho jeho rodiče zasadili, když se narodil, a že má s tím stromem společné kořeny a stárnou spolu. Napadá mě, že u stromu člověk pořádně nevidí, jak roste a stárne, jen najednou vidí, že je starý.
Barokní varhaník listuje v partech,
klečím a ohýbám červené boty,
trnu a visím Ti, Beránku, na rtech,
slyším vzduch v píšťalách, první dvě noty.
Postavy knihy Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander, 2019), s nimi dům u potoka a město Černošice se vracejí na scénu v nové knížce Petra a Evy Koťátkových, v příběhu, který tentokrát zcela jinak, ale stejně tajuplně oživuje dávnou historii a nechává ji zasahovat do událostí našich časů.
Vozím ti jídlo často. Bydlíš ve čtvrti oblíbené mladými lidmi a uměleckou bohémou, ale tou, která rozhodně nemá hluboko do kapsy. V nejvyšším patře. Na dveřích máš samolepku EKO buňka Akademie. Zazvoním. Pootevřeš dveře, uvnitř hudba, hovory, občas je cítit tráva, řešíte budoucnost planety.
Jako křesťané jsme posláni k tomu, abychom posvěcovali svět, přinášeli do něj Krista a naději. Tato základní idea platí i u žehnání zvířat.
Když překrojíme vejpůl svůj spánek, zjišťujeme, že osvobozený duch se vždy nenavazuje na ty údajné divy, které minuty naší bdělosti tak rády hromadí. Daleko víc než draci nebo výbuchy porcelánových sopek mě děsí ty průplachy prázdnotou, jako třeba když sním, že nesním.
Zatímco jeden z mužů přinutil ministra kleknout, umístil mu hlavu do kulatého otvoru a spustil zámek, druhý vložil čepel do těžkého litinového nástavce, který měl stabilizovat její pád. Pomocí lana zavěšeného na kladce společně vytáhli nástavec s čepelí k vrcholu gilotiny. Bruna Jugeho se pomalu zmocňovalo něco jako velký smutek, ale smutek spíše obecné povahy.
Přijel k nám do vesnice Petr Měrka. Šel jsem se na něj podívat. Vystavovali ho v kleci. Připomínal jogína. Byl nahý a levitoval.
Sen předvádí a zakrývá hlubokou, temnou směs viny, sexuální touhy a naléhavé potřeby dominance. Jak se sen bezvýsledně blíží k závěru, přemýšlíme o tom, jestli Freud zapsal svou vzpomínku na sen beze zbytku.
