Rodiče jsou pohřbeni v nížině jižního Ontaria, na severním okraji Toronta. Daleko od rodiny, ztracenci. Vždyť jen od nás z New Jersey to je dobrých osm set kilometrů. Jak podivné, že to, co je ztracené, existuje. A že vůbec něco existuje. A potom neexistuje. Nebo existuje, ale nevidíme to. Jako kdyby se ztráty zarývaly do člověka, už ho neopouštěly a hodily jej do vln, na život a na smrt. Jako něco, co je u propasti. Kdysi jsem věřila, že smrt existuje. Přestala jsem na ni věřit, když rodiče umřeli a já věděla, že vlastně neumřeli, že spíš slíbili, že tu se mnou zůstanou, že mi konečně budou nablízku.

Ale přitom leží již sedm let v Torontu, na novějším židovském hřbitově mezi tisíci jiných zemřelých emigrantů, převážně ruských Židů – soudě podle jmen na náhrobcích. V místech, kde ten hřbitov je, musela být ještě donedávna farma, tichá a otevřená křiku oblohy, mokřadům, býlí a sněhu. Tak mi to aspoň připadá, že se zdejší rozlehlá krajina jen nedávno proměnila z polí ve hřbitov.

Nakonec mi to možná tehdy táta řekl v nemocnici v Torontu, když jsem ho naposledy viděla živého a on tvrdil, že mu je sto osmdesát devět let a celé město je přeplněno utečenci. Prý Pákistánci. Že není nikde k hnutí a všude chaos. Že prý někdo zabral židovský majetek, ale byl z toho průser. Pak že to zas všechno vrátili. To bylo jediné, čím si byl jistý. Líbily se mu moje hnědé boty s přezkou. (Moje chyba. Měla jsem tušit, že si je nemám brát, že hnědá přináší smůlu.) Přinesla jsem mu do nemocnice housky a koláč. Ušklíbal se, že nejsou nejlepší. Nebyly.

Divil se, kam ten čas utekl. Tolik let. A proč není v Praze. Tam prý byl vždycky šťastný, řekl. Asi už zapomněl na svůj život. Totiž na to, že když jsme ještě žili v Praze, chtěl za každou cenu do emigrace, ve svém životě už druhé. Poprvé emigroval hned po válce do Prahy.

Asi to teď, po těch letech, konečně nechápal – tak jako to dodnes nechápu já. V nemocnici se ke mně naklonil a tajemně mi sdělil, že „… všichni odešli na pole. Je to zajímavé,“ řekl, „kolik jich tam bylo. Na tom poli. Skoro všichni.“ Že by je tam viděl? Že by si byl všiml obrovských polí kolem hřbitova, když jsme pohřbívali mámu? Umřela tři měsíce před ním.

A teď jsou Dušičky.

Táta dělal všechno opačně: Na Dušičky, den zemřelých, se narodil. A o Vánocích, ve svátek narození, umřel. Hned jsem dostala rýmu. Asi že byl prosinec. Vánoce. Vánice. Cestou z New Jersey do Toronta tátovi na pohřeb jsem posmrkávala.

Být mrtvý není totéž, co nežít. Být mrtvý je prostě být mimo domov. Navždy jen začínat a jednou provždy nekonečně končit. Táty jsem se bála, když žil. Bála jsem se jeho žití. Odkdy zemřel, se už nebojím, jen truchlím. Někdy na něj vzpomínám ráda, tak jako jsem nepochopitelně ráda, když se rozštěpí strom. Mám ráda stromy.

Místo na hřbitov chodívám u nás v New Jersey na vycházky po okolí, kam jsme kdysi chodívali s rodiči, kteří nás sem jezdívali z Toronta navštěvovat. Do Palmýrské zátoky hned poblíž nás. Jsou v ní teď, když už nežijí? Převtělily se jejich duše v drozdy, kteří se v předjaří vrátí z lesů? O tom, že drozd stěhovavý přezimuje v lese, nás poučila na naučné vycházce v Palmyra Cove ornitoložka z Institutu pro pozorování Země. Palmýrská zátoka je podlouhlý poloostrov úzkých pláží, malých lesních zátok v zátoce a široké vodní hladiny Delaware – skrytá krása v ošklivém světě, pohřbená mezi dálnicemi, plnými benzinkek a prodejen s nápisy jako „Good Wine and Fine Spirits“. Spirits znamená lihoviny, ale i duchy. Aspoň v to doufám tady v Delaware Valley, v naší nížině Delawarského údolí, směřujícího do nížiny Atlantské a odtamtud do oceánu pomíjivosti.