Takové to je štěstí, když se žije v cizině: Létají k nám lidé! Přímo se to tu v New Jersey hemží přilétajícími osobami. Nejsou to imigranti, jen návštěvníci. Kupříkladu včera dorazila návštěva z Prahy. Teta Květa. Ani nevím, jak je vlastně spřízněná s naší rodinou. Celá léta spolu bájíme o rodinných vztazích, a přitom mluvíme jen pravdu. Takže asi takto jsme spřízněné. Jsme upřímné a odmalička si na něco hrajeme. Jsem vděčná za rodinnou pospolitost, za dary, za to, že sem veze naši společnou minulost. A tak sedíme a povídáme, ten první večer, a je nás tu víc a s pokročilým večerem pleteme dohromady jazyky, rodinné údaje i jména, všelijak překroucená. Pokrouceniny, ty mám nejradši.

Jenže ráno dostaneme zprávu, že nám, Květě a mně, zemřel vzdálený příbuzný. Někde daleko. Nyní ještě vzdálenější. Snad čekal, až budeme s Květou po tak dlouhé době spolu. Také nechápu, jak byl s námi spřízněný. Byl to sečtělý člověk, poslouchal hudbu a rád mluvil o umění. Všechno věděl, všechno znal. Na rozdíl ode mne. Ach, jak je nám s Květou dobře, u kávy vzpomínáme. Je nám smutno, ale ne moc. Jsme vzdálení pozůstalí.

Ani se nenajíme. Nalačno odjíždíme do Pensylvánie na výstavu spojenou s historií německých přistěhovalců do Pensylvánie. Třeba by se i příbuznému milovníku umění zamlouvala. Pensylvánie je krásnější než New Jersey. Kopcovitější, hlubší, rozlehlejší, s velkým množstvím památek, často skromných a nápaditých, jako dělaných pro ty, kdo se zajímají o věci jasné i spletité jako příbuzenské vztahy. Mnoho osídlovatelů z východní a střední Evropy přišlo právě sem. Pensylvánští Němci, kteří emigrovali do Ameriky v 18. a 19. století, se dodnes nazývají pensylvánští Holanďané (Pennsylvania Dutch – Pennsilfaanisch Deitsch). Vida tu úspěšnou zkomoleninu.

Jedeme tedy do Bermanova muzea v areálu Ursinus University v městečku Collegeville na výstavu malířky, historičky, řeznice a profesorky Carrie Mae Smithové: Absent yet Present: A Painterly Dialogue with the Pennsylvania German Collection. Přítomnost absentující: Malířský dialog se sbírkou věcí ze světa pensylvánských Němců. Téma vzdálené rodinným událostem dnešního rána, myslím si. Ale jakmile vstoupím, uhodí mne do očí malba velké smuteční svíce. Čadí. Kdoví, zda sem vůbec patří. Její černý dým jako by návštěvníka uváděl do života, do přítomnosti jiných olejomaleb. Jsou menší a zobrazují domácí nářadí a náčiní.

Jsou výmluvné jak dětské oči. V přírodních barvách. Zkomolené tu není nic, jen transformované. Zátiší od Smithové

evokují konvence portrétování,

čtu na internetové stránce. Ano, a téměř je i předčí. Jako by zrcadlily duše. Dívám se na zdánlivě prosté artefakty na olivově zeleném pozadí: Talíře z terakoty, Nádobí, Malé nádobí. Mlýnek na muškátový oříšek. Kolíček na loupání kukuřice. Jsem blažená, ale začínám mít hlad.

I Květa má hlad. Přesto si chceme prohlédnout univerzitní kampus, plný skulptur. Jak chodíme, najdeme i jednu nazvanou Prague. Představuje Starý židovský hřbitov. Autorem je Steve Tobin. Uvnitř, v muzeu, jsou vystavené malé modely velkých soch, které stojí v parku. Hezky se to porovnává, jen je těžké soustředit se na moderní plastiku, když se chce jíst. A jak to tu voní! Mezi sochami Lynna Chadwicka i na druhé straně kampusu. Šíří se vůně smažených jídel. Sbíhají se nám sliny. Ať jdeme, kam chceme, nemůžeme uniknout té lákavé vůni. Jídelnu ale hledáme marně. Nakonec se ohlédneme, že už půjdeme. Za sebou spatříme člověka s vozíkem na výdej jídla. Zřejmě ho táhl po kampusu celou dobu za námi, jak jsme chodily od jedné budovy ke druhé. A teď už má vozík prázdný, jako naše žaludky.