Někdy, když se stmívá, člověka zabolí u srdce. A přitom vpravo v hrudníku. Vždyť doma se jinak stmívalo než tady. Než dnes. Asi se v dětství prostě stmívá jinak, věčněji. Věcněji. V dětství se prostě jen stmívá. Pustím se máminy ruky, naschvál ji schovám za záda. Kopu špičkou polobotky do bláta na zastávce, stěžuji si na zimu, únavu. Jsem rozmrzelá. Špačkuju, že nám to nejede. Přitom doufám, že to nepojede ještě dlouho, aby už bylo pozdě a já nemusela ke klavíru a všichni mi dali pokoj. Mámu bolely omrzliny. Obě nás zábly nohy. Nakonec doma, v předsíni, zvonění ledu a bláta v uších, jak se to rozléhalo v Rybníčkách na panelákovém schodišti. Myslela jsem si, že bydlíme na Oravské ulici proto, že máma je ze Žiliny blízko Oravy. A mámu jsem si pletla s Yvettou Simonovou. Slova paplán a plnka jsem pokládala za česká. Nevěděla jsem, že jednoho dne vyemigrujeme, že jednoho dne rodiče nebudou, ani že sami byli vlastně emigranti. Máma kupovala dobroty, rohlíky s pomazánkou a perníčky a každý týden pekla, koláč nebo celý plech buchet. Máma žila. Rodina žila.

Na idylické vzpomínky z dětství není třeba idylického dětství. Stačí idylické chvíle a sklony k ustavičnému vzpomínání. Touha po intenzitě a lehkomyslnosti. To pak vydrží člověku někdy celý život. Dětství je prodlužování chvil. Život je touha po chvílích, nenápadných, které umí trvat. Někdy jsme s mámou dorazily domů pozdě a už jsem nemusela cvičit. To se poštěstilo málokdy. Většinou aspoň dvě hodiny – Hanon a Škola zběhlosti. Aby mi to obzvlášť běhalo, musela jsem cvičit v těsných kožených rukavičkách. Byly bílé, našedlé, popraskané a malé mi byly tak akorát, aby se ruka musela co nejvíc namáhat. Hlavně ta pravá. Ta mě bolí i dnes. Od ruky po rameno a od ramena až kdovíkam.

A tak i dnes, když žiji v New Jersey, rodiče nežijí a já v noci nespím, začne mě bolet pravé rameno a pravá paže, jako by se srdce od bolesti přesunulo na pravou stranu a tam dostávalo infarkt. Ten prý chodívá zprava. Aspoň si to myslím, když přemýšlím o bolestech v ramenou. Protože někdy bolí obě ramena. To už není jen přílišnou zběhlostí, ale i nebezpečným, rozmanitým nákladem, u lidí, kteří na svých bedrech toho nosí tolik, že občas musí vzít nohy na ramena.

Zenový mistr a básník Thich Nhat Hanh říká, že různé drobné tělesné potíže, bolesti a bolístky jsou důsledkem toho, že si člověk vpustí do těla stres, tenze, napětí, úzkosti, strach, ozvěny negativních událostí. A ty že je třeba vydýchat, nahradit klidem a spokojeností. Bez bolesti. Zhluboka dýchat a tím se cítit doma ve svém těle. Takto nalézt svůj domov, své bezpečí a spokojenost. Stále se vracet dechem domů, do sebe, protože tam je láska.

I minulý týden jsem si v sobotu ráno na skupině dvanácti kroků stěžovala, že mě bolí ruka, paže a rameno a že je to asi z toho, jak jsem musela pořád hrát na klavír, i když už aspoň třicet pět let necvičím. Necvičení asi taky nepomáhá. Co tedy pomáhá? Vzpomínání? Zapomínání?

V sobotu na skupině Louelle řekla, že i ji pobolívá pravé rameno a ruka. Ale ne z cvičení klavíru v rukavičkách. Vyprávěla, že se jí ruka kdysi dávno zlomila, když ji někdo znásilnil. Na tu událost po léta zapomněla, jakož i na to, že tehdy neměla zdravotní pojištění a na pohotovosti její ruku odbyli a ona se špatně zahojila. Nedávno, když se na to Louelle znovu rozpomněla, bylo to prý venku, tak spadla, uhodila se do hlavy, zasmála se a prohlásila, že zrovna udělala i něco nezákonného, ale ani na to se už nepamatuje. Co už mohla ta osmdesátiletá osoba udělat? Neumím si představit její přečin ani její odvahu zapomínat.

Podám mámě ruku. Konečně! Už nám to jede.