Soutoky
Yveta Shanfeldová

Naše večery

Tma. Jenom si pamatuju, jak jsme zblízka viděli letadla, v tom nočním vesmíru byly slyšet zvuky dálky a světel, barev a čáry ticha.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 14/2022

Je noc. Pomlka dne. Tma mi vypráví: Můj život v Americe je tichý jak širá prostranství a hřbitovy na cestě k Atlantiku, na východ po dálnici 30 East. V New Jersey. Jako bych sama byla východní pobřeží, z cihel a písku, transformace, dech starých zahrad, život ještě tišší než ten, který já, tma, vnímám přes ten pobřežní hlas.

A co tichá tma ve Filadelfii nebo v Torontu, odpovídám tmě.

Můj život v Americe je totiž pobyt, kdy jsem se léta pokoušela uzavřít své srdce, a od té doby, co se mi to podařilo, se ho ze všech sil snažím otevřít. Ach, ty opatrné kroky, otevírání, cesty tam a zpět, kyvadlový život hlasů a smrti.

Když jsem koncem sedmdesátých let docházela na Curtisův hudební institut ve Filadelfii, Mieczysław Horszowski učíval v prvním patře na kulatém nároží té starobylé budovy. Ve třídě stála vedle sebe dvě křídla Steinway. Zde by se mohlo podotknout, že lvovský rodák Horszowski byl legendární muzikant a pianista, i když pro mě, nově příchozí z Československa, dosud neznámý. Neobyčejný člověk. Což neudělám, protože to zní nabubřele. A jde přece o to, jak to zní.

Na hodiny jsem chodila brzy, abych se rozehrála. Nešlo mi o to, rozehrát si ruce, ale naslouchání, hlas prstů, tón. Barvu. Zvuk. Takový, jaký je potřeba i k napsání básně. Tichý. Sedla jsem si ke klavíru, přiložila prsty na klávesy, sklonila se k nim, představila si zpěvný, měkký tón a pokusila se ho vyloudit. Někdy jsem použila i una corda pedál, ten vlevo. Pak jsem ho pustila a pokusila se napodobit jeho zdrženlivou barvu prsty, sluchem. Srdcem. Tóninou cis moll – Naše večery. Upravila jsem si do cis moll i začátek volné věty „Amerického kvartetu“. Ucho téměř na klávesách, vyluzovala jsem. Pak jsem vyskočila a běžela se k oknu podívat, jestli už pan Horszowski jde. Šel. Jak Po zarostlém chodníčku. Jak píseň. Pomalu, rytmicky, měkce, trpělivě přes park. Už měl přes osmdesát. Bydlel blízko, na Locust Street, na téže ulici jako Curtisův institut, jen přešel Rittenhouse Square a osmnáctou ulici kolem kostela svatého Patrika. Cestou přes park na něj blahosklonně pohlížela Philadelphia Art Alliance, nejstarší multidisciplinární kulturní společnost ve Spojených státech. Kdysi jsem tam hrála. Vedle ní stojí Philadelphia Ethical Society, kde jsem kdysi taky měla recitál a kam dodnes chodím na přednášky o tom, jak usilovat o spravedlivější svět.

U Horszowského jsem studovala všechno možné, od Bacha po Janáčka. Ale hlavně Mozarta, ten čistý dech, tu čirou, střízlivou lásku, prostou hloubku malé ruky. Pouť tím svatým, a někdy i nebezpečným parkem. Pokud dnes učím něco ráda já, je to Mozart. A Janáček. Je to jako učit chléb. Pomlky. Ty zejména.

Povídalo se, že Horszowski si vede deník o žácích a jejich vystoupeních. Ukázalo se, že to byla pravda. Jeho vdova, klavíristka Beatrice Costa, po mnoha letech vydala pamětní knihu sestavenou ponejvíc ze záznamů „Miecziovy“ matky o jeho dětství a hudebním vývoji a z jeho vlastních záznamů o žácích. Taky mě v té knize jmenoval, i mámu. Ta mi jezdila na koncerty z Toronta, a to bylo na těch koncertech to nejlepší.

Po studiích jsme se s panem Horszowskim ještě občas vídali. Potom ale léta ne, až na jeho pohřbu, přímo na Rittenhouse Square, v kostele svatého Patrika. Jak říkám, z domu to tam měl kousek. Bylo jaro.

Když potom umřela i máma a my jsme jeli do Toronta na pohřeb, ubytovali jsme se v hotelu u letiště a v něm – jako by byl pořád jen večer. Tma. Jenom si pamatuju, jak jsme zblízka viděli letadla, v tom nočním vesmíru byly slyšet zvuky dálky a světel, barev a čáry ticha.

Po nocích sedím v posteli a píšu. Z otevřeného okna sem vane zvuk dálky.

Chviličku.
Načítá se.
  • Yveta Shanfeldová

    (1957), básnířka a překladatelka, žije v USA. Vydala básnické sbírky Noční krční hřídel (Host 2006), Místo nedělí (MaPa 2008), Nahmatávání dna (Malina 2012), Máme to ještě lehké, jak jednou bude ...
    Profil

Souvisí

  • Soutoky
    Yveta Shanfeldová

    StrÓm

    Tam je celý svět. Přerostlý svět-sakura-strom velký jak dva stromy tam matně duní – strómmmmm.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 13/2022
  • Později v New Yorku da Ponte vyučoval italskou literaturu a uspořádal vystoupení, o kterém americká veřejnoprávní televize NPR udělala nedávno pořad, a o tom, jak si to vystoupení loni v New Yorku, v katedrále svatého Patrika zopakovali. Bohužel se do toho připletl režisér Scorsese. A měl řeči.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 12/2022
  • Soutoky
    Yveta Shanfeldová

    Všude je přítmí

    Zenový mistr a básník Thich Nhat Hanh říká, že různé drobné tělesné potíže, bolesti a bolístky jsou důsledkem toho, že si člověk vpustí do těla stres, tenze, napětí, úzkosti, strach, ozvěny negativních událostí. A ty že je třeba vydýchat, nahradit klidem a spokojeností. Bez bolesti.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 11/2022
  • Soutoky
    Yveta Shanfeldová

    Bůžek

    Dítě se posadí na zem, usmívá se a z okvětních plátků kosatců rozhozených kolem muzikantů sestavuje brázdy dlouhé jako dvě řeky, na kterých pluje velké bílé srdce.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 10/2022