Je noc. Pomlka dne. Tma mi vypráví: Můj život v Americe je tichý jak širá prostranství a hřbitovy na cestě k Atlantiku, na východ po dálnici 30 East. V New Jersey. Jako bych sama byla východní pobřeží, z cihel a písku, transformace, dech starých zahrad, život ještě tišší než ten, který já, tma, vnímám přes ten pobřežní hlas.

A co tichá tma ve Filadelfii nebo v Torontu, odpovídám tmě.

Můj život v Americe je totiž pobyt, kdy jsem se léta pokoušela uzavřít své srdce, a od té doby, co se mi to podařilo, se ho ze všech sil snažím otevřít. Ach, ty opatrné kroky, otevírání, cesty tam a zpět, kyvadlový život hlasů a smrti.

Když jsem koncem sedmdesátých let docházela na Curtisův hudební institut ve Filadelfii, Mieczysław Horszowski učíval v prvním patře na kulatém nároží té starobylé budovy. Ve třídě stála vedle sebe dvě křídla Steinway. Zde by se mohlo podotknout, že lvovský rodák Horszowski byl legendární muzikant a pianista, i když pro mě, nově příchozí z Československa, dosud neznámý. Neobyčejný člověk. Což neudělám, protože to zní nabubřele. A jde přece o to, jak to zní.

Na hodiny jsem chodila brzy, abych se rozehrála. Nešlo mi o to, rozehrát si ruce, ale naslouchání, hlas prstů, tón. Barvu. Zvuk. Takový, jaký je potřeba i k napsání básně. Tichý. Sedla jsem si ke klavíru, přiložila prsty na klávesy, sklonila se k nim, představila si zpěvný, měkký tón a pokusila se ho vyloudit. Někdy jsem použila i una corda pedál, ten vlevo. Pak jsem ho pustila a pokusila se napodobit jeho zdrženlivou barvu prsty, sluchem. Srdcem. Tóninou cis moll – Naše večery. Upravila jsem si do cis moll i začátek volné věty „Amerického kvartetu“. Ucho téměř na klávesách, vyluzovala jsem. Pak jsem vyskočila a běžela se k oknu podívat, jestli už pan Horszowski jde. Šel. Jak Po zarostlém chodníčku. Jak píseň. Pomalu, rytmicky, měkce, trpělivě přes park. Už měl přes osmdesát. Bydlel blízko, na Locust Street, na téže ulici jako Curtisův institut, jen přešel Rittenhouse Square a osmnáctou ulici kolem kostela svatého Patrika. Cestou přes park na něj blahosklonně pohlížela Philadelphia Art Alliance, nejstarší multidisciplinární kulturní společnost ve Spojených státech. Kdysi jsem tam hrála. Vedle ní stojí Philadelphia Ethical Society, kde jsem kdysi taky měla recitál a kam dodnes chodím na přednášky o tom, jak usilovat o spravedlivější svět.

U Horszowského jsem studovala všechno možné, od Bacha po Janáčka. Ale hlavně Mozarta, ten čistý dech, tu čirou, střízlivou lásku, prostou hloubku malé ruky. Pouť tím svatým, a někdy i nebezpečným parkem. Pokud dnes učím něco ráda já, je to Mozart. A Janáček. Je to jako učit chléb. Pomlky. Ty zejména.

Povídalo se, že Horszowski si vede deník o žácích a jejich vystoupeních. Ukázalo se, že to byla pravda. Jeho vdova, klavíristka Beatrice Costa, po mnoha letech vydala pamětní knihu sestavenou ponejvíc ze záznamů „Miecziovy“ matky o jeho dětství a hudebním vývoji a z jeho vlastních záznamů o žácích. Taky mě v té knize jmenoval, i mámu. Ta mi jezdila na koncerty z Toronta, a to bylo na těch koncertech to nejlepší.

Po studiích jsme se s panem Horszowskim ještě občas vídali. Potom ale léta ne, až na jeho pohřbu, přímo na Rittenhouse Square, v kostele svatého Patrika. Jak říkám, z domu to tam měl kousek. Bylo jaro.

Když potom umřela i máma a my jsme jeli do Toronta na pohřeb, ubytovali jsme se v hotelu u letiště a v něm – jako by byl pořád jen večer. Tma. Jenom si pamatuju, jak jsme zblízka viděli letadla, v tom nočním vesmíru byly slyšet zvuky dálky a světel, barev a čáry ticha.

Po nocích sedím v posteli a píšu. Z otevřeného okna sem vane zvuk dálky.