Houby nefungují v symbióze jen s rostlinami, mají toho dokonce víc společného s živočichy, píše Sheldrake, a lidé na ně spoléhají déle, než jsou na světě v podobě druhu homo sapiens. Což se projeví i v závěrečné kapitole, kterou si Sheldrake vyhradil pro své oblíbené kvasinky. Z jistého úhlu pohledu to byly právě kvasinky, které si nás ochočily během neolitické revoluce (role piva a jeho vliv na domestikaci zvířat je mezi historiky dobře známa).

Společnost tedy patří a slouží spektáklu stejnou měrou, jakou spektákl patří a slouží společnosti. Příběhy, které si vyprávíme, už nefungují jako „laboratoř možného“, nýbrž jako spektakulární laboratoř toho jediného, co je možné – tedy spektáklu. Zároveň se zdá, že spektákl je i dokonale flexibilní: snadno do sebe inkorporuje momenty individuální nespokojenosti se systémem, přičemž zajistí, že veškeré naše revolty a vzbouření míří vždy proti iluzi, nikoliv proti podstatě problémů.

Culianův text, ale i životní příběh se podobá stylu a příběhu Umberta Eca. V roce 1991 byl za nikdy neobjasněných okolností zabit jedinou ranou do týlu na toaletě chicagské univerzity, kde začal působit. Bylo mu pouhých jednačtyřicet let. Těžko se ubráníme spekulacím o důvodech, které mohly k této popravě vést.

Poetické vnímání světa je pro Webera důležitou cestou a možná i cílem k únosnému žití. „Poetický materialismus“, který představuje, znamená, že význam zůstává zakořeněn v těle. Milovat krásné a milovat umění pak znamená bojovat i za celý život, jenž krásné tvoří.

Ráno poté, co jsem začala psát reflexi knihy Věřit v šelmy, se mi stala podivuhodná věc. Našla jsem po probuzení v telefonu zprávu od svého kamaráda, s nímž léta sdílím nadšení nad dílem Susan Sontagové. Zpráva obsahovala mou oblíbenou fotografii v tu dobu již postarší americké esejistky za psacím strojem, převlečené do kompletní masky medvěda hnědého.

Šárka Homfray v knize apeluje na to, že musíme být aktéry*aktérkami společenských změn. S grácií vyvrací mýty a předsudky a nastiňuje řadu feministických témat.

Nekonečný růst přirovnává Eisenstein k dětskému období lidského života. V určité době dorosteme, naše orgány dosáhnou té správné velikosti a mohou prostě dál „jen“ sloužit. Období pozdního kapitalismu tak považuje za éru, které už značně schází dospělost.

Hrábne-li na duši kostlivý spár,
duše zrudne a zapláče,
ale mlčet,
mlčet možné není.

vzdaluj se blíž
nemiz!
v těch hluchých mlhách
na břehu
anebo někde v sklepě
v náručí staré zubní
pasty…

Muž z Přerova si mne a Mexičanku zamiloval a ještě na peroně v Olomouci bušil na okno našeho kupé a volal: „Ať žije Mexiko!“

Zavírá oči
A je tu konec světa
Otvírá oči
A je tu jiný svět

Ten kaštan tady u té staré pumpy kousek od našeho domu roste nekonečně dlouho. Myslela jsem si, že je to třeba sto let, ale dědeček říkal, že šedesát sedm. Že ho jeho rodiče zasadili, když se narodil, a že má s tím stromem společné kořeny a stárnou spolu. Napadá mě, že u stromu člověk pořádně nevidí, jak roste a stárne, jen najednou vidí, že je starý.

Postavy knihy Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander, 2019), s nimi dům u potoka a město Černošice se vracejí na scénu v nové knížce Petra a Evy Koťátkových, v příběhu, který tentokrát zcela jinak, ale stejně tajuplně oživuje dávnou historii a nechává ji zasahovat do událostí našich časů.

Vozím ti jídlo často. Bydlíš ve čtvrti oblíbené mladými lidmi a uměleckou bohémou, ale tou, která rozhodně nemá hluboko do kapsy. V nejvyšším patře. Na dveřích máš samolepku EKO buňka Akademie. Zazvoním. Pootevřeš dveře, uvnitř hudba, hovory, občas je cítit tráva, řešíte budoucnost planety.

Ztrácím se v zrcadle na palubě
a on tu sedí,
po celý čas tu tak seděl a já si nevšimla,
je to ten černý a zlatý,
ten s elegancí pantera,
je to ten s arogancí gangstera.

V mlze se ozývá tiché oddechování duší, křehké jako mráz při zemi, ostré jako ojíněná žebra plotu. Naplňuje zemi: pusté pole, lesní mýtinu, kluzkou ulici, bdící neonové oko nad městem.

Jako křesťané jsme posláni k tomu, abychom posvěcovali svět, přinášeli do něj Krista a naději. Tato základní idea platí i u žehnání zvířat.

Když překrojíme vejpůl svůj spánek, zjišťujeme, že osvobozený duch se vždy nenavazuje na ty údajné divy, které minuty naší bdělosti tak rády hromadí. Daleko víc než draci nebo výbuchy porcelánových sopek mě děsí ty průplachy prázdnotou, jako třeba když sním, že nesním.

Zatímco jeden z mužů přinutil ministra kleknout, umístil mu hlavu do kulatého otvoru a spustil zámek, druhý vložil čepel do těžkého litinového nástavce, který měl stabilizovat její pád. Pomocí lana zavěšeného na kladce společně vytáhli nástavec s čepelí k vrcholu gilotiny. Bruna Jugeho se pomalu zmocňovalo něco jako velký smutek, ale smutek spíše obecné povahy.

Přijel k nám do vesnice Petr Měrka. Šel jsem se na něj podívat. Vystavovali ho v kleci. Připomínal jogína. Byl nahý a levitoval.

Sen předvádí a zakrývá hlubokou, temnou směs viny, sexuální touhy a naléhavé potřeby dominance. Jak se sen bezvýsledně blíží k závěru, přemýšlíme o tom, jestli Freud zapsal svou vzpomínku na sen beze zbytku.