Velké dílo nakonec není aktivistickou příručkou pro záchranu světa a není jen duchovní literaturou, je ustanovující knihou nové kosmologie. Berry spřádá své argumenty tak, aby v nás samotných vytvořil prostor nové imaginace a naše individuální i kolektivní aspirace zaměřit směrem k obnovení spojení a ochraně života.

Svoji velkolepou vizi biocentrického křesťanství zakončuje feministickou výzvou. Patriarchát je třeba v jeho optice zásadně přesáhnout, a to jak na poli náboženství, tak společnosti. Otázka genderové rovnosti je také duchovní a náboženská. Jak jsme viděli, McDaniel ve své metaforice upřednostňuje mateřské obrazy božství. Ale celá jeho teologie úcty a lásky k životu je ryze feministická.

Podle autorů tu sice lze vypozorovat jisté podobnosti s temnými fenomény 20. století, ale zároveň bychom přitom neměli zavírat oči před rozdíly, které nám napovídají, že se nejedná o pouhé opakování těchto fenoménů, ale o cosi úplně nového, pro co teprve hledáme přesné pojmenování.

Cílem kritiky Lorde je stále znovu a znovu patriarchát se všemi jeho nástroji. K nim patří i určitý druh akademismu, racionality či způsobu gramatiky. Ty, které se opováží proti tomuto systému promluvit, jsou označovány za drsné nebo příliš emotivní.

Lidství pro Koháka ještě obsahuje naději. Máme schopnost – alespoň dle něj – utěšovat bolest. Být součástí nejen běhu, ale i věčnosti.

Jak tedy navzdory těmto národoveckým resentimentům, které opakovaně a s různou intenzitou ožívají, vybudovat evropský stát tvořený rovnoprávnými evropskými občany?

Eisensteinova kniha je však daleka toho být naivní apoteózou lásky, spíše hledá způsoby, jak tuto lásku přetavit do reálných činů ve prospěch vzájemně propojeného bytí na Zemi.

Jeden z našich synů se nečekaně naučil vietnamsky a proměnil se v dceru. Když budeš mluvit vietnamsky, Dingu-li, staneš se dcerou.

Vstoupím do prostoru stromu, do zeleného stínu. Dotknu se skloněné větve, dlaní sleduji linii jejího růstu až ke kmeni. Pohladím zakřivení větve, obejmu její rameno. Vytáhnu se nahoru a kmen stromu sevřu koleny.

Lékař je kněz, vykladač tajemství, tlumočník nepochopitelného. Matka vždycky do posledního puntíku plnila lékařovy pokyny a obzvláště pak léčbu jako takovou.

Tento hřbitov byl ale jiný. Vypadal jako fantastická zahrada, v níž se z různě osázených záhonů tyčily náhrobní kameny nebo kříže, jejichž vzájemnost dokládala jednota vybraných květin.

krajina voní hořícím listím
a blahodárným tlením
a noc ji víská ve vlasech
a laská na ztvrdlých prsou
a líbá údolí zatuchlá pradávnými sny

Král se kymácel chrámovou kaplí. Tak jako katedrálu, tak jako kamenný most, tak jako univerzitní haly a jako třetinu města nechal i tuto svatyni postavit jeho zbožný otec, když se rozhodl proměnit Prahu v panovnickou rezidenci a nový Jeruzalém k tomu. Teď, dvacet let po jeho smrti, připomínala spíš Babylon a panovníky měla hned dva.

– Jestliže jsou věci neznámé, pak je neznámý i člověk. Co tady s chválou a hanou!

Městský člověk obývá město jako rak poustevníček svou ulitu. „Kde tedy jsem?“ Jsem ve své ulitě, existuji skrz ni a také částečně díky ní. Dobře to dokládá fakt, že nemůžu ani donést nákup bez použití výtahu, který mě musí pustit dovnitř.

V devadesátých letech představovalo Československo zázrak, který obdivoval celý Západ. Do našeho demokratického vývoje vkládal velké naděje.