Výsledky Nietzschova pozdního myšlení byly více než sto let čteny, vykládány a citovány jako nedokončené systematické dílo s titulem Vůle k moci, které bylo často pokládáno za jeho dílo stěžejní. Šlo o kompilaci z pozůstalosti, kterou připravili Peter Gast (Heinrich Köselitz) a autorova sestra. Tato kompilace měla na recepci poslední fáze Nietzschovy filosofie významný vliv. Vděčila za něj hlavně přehlednému tematickému uspořádání, které se opíralo o jeden z Nietzschových rozvrhů plánovaného díla, a také redukci textového materiálu na 1 067 číslovaných fragmentů. Bez možnosti srovnat Vůli k moci s kompletní pozůstalostí, která mezitím vyšla v kritickém souborném vydání (naposledy péčí G. Colliho a M. Montinariho), není dnes už možné tuto kompilaci publikovat. Jen o málo přijatelnější je ovšem alternativa konfrontovat čtenáře s celým materiálem pozdní pozůstalosti bez jakéhokoli obsahového klíče a především bez možnosti najít v něm aforismy Vůle k moci citované a interpretované tak dlouho a tolika významnými autory. Zatímco ve velkých literaturách, např. francouzské či anglické, existuje jeden i více starších překladů Vůle k moci, ale zároveň v nich už existují i překlady kompletního kritického vydání, má český čtenář z pozdní pozůstalosti k dispozici stále jen několik velmi útlých a velice selektivních výborů ze čtyřicátých let minulého století.

Svazek proto přináší úplnou pozůstalost z let 1885–1889 v prověřeném znění kritického vydání a zároveň ji opatřuje aparátem (původním obsahem Vůle k moci s čísly aforismů a konkordancí mezi Vůlí k moci a kritickým vydáním), který zájemcům dovolí přečíst si souvisle aforismy k určitému tématu podle uspořádání Vůle k moci nebo dohledat libovolný aforismus z Vůle k moci i v čistě chronologickém uspořádání kritického vydání. Výsledná edice překladu je tedy obrácena jak do minulosti, k historii recepce, kterou Vůle k moci silně ovlivnila, tak do budoucnosti, protože na ucelený překlad této části pozůstalosti z posledních pěti let Nietzschovy tvorby bude možné kdykoli navázat překladem pozůstalosti z předchozích období.

 

1. [Podzim 1885 – jaro 1886]

1[1]

Vlastně bych měl mít kolem sebe kruh hlubokých a citlivých lidí, kteří by mě trochu chránili přede mnou samým a také by mě dokázali rozradostnit: vždyť někdo, kdo myslí takové věci, jaké musím myslet já, se stále nachází v těsné blízkosti nebezpečí, že sám sebe zničí.

 

1[2]

Ať se nikdo nedomnívá, že jednoho dne rovnou oběma nohama vskočí do tak utěšeného stavu duše, jakého by snad mohla být svědectvím či podobenstvím právě zazpívaná taneční píseň. Než se člověk naučí takto tancovat, musí se naučit důkladně chodit a běhat, a už jen stát na vlastních nohou je něco, k čemu jsou, jak se mi zdá, vždy určeni jen nemnozí. V době, kdy se poprvé odváží postavit se na vlastní končetiny bez kšírů a zábradlí, v dobách první mladistvé síly a všech pobídek vlastního jara je nejvíce ohrožen a jde svou cestou plaše, malomyslně, jako uprchlík, jako vyhnanec, s rozechvělým svědomím a podivnou nedůvěrou: – kdy mladá svoboda ducha je jako víno.

 

1[3]

Zrcadlo

Nedostává se vládcovského způsobu myšlení.

Herci.

Gleba.¹

Nová nestoudnost (průměrných lidí, např. Angličanů, také píšících žen).

Vůle k předsudku (národy, strany atd.).

Latentní buddhismus.

Nedostává se samoty (a tudíž dobré společnosti).

Alkohol, kniha a hudba a další stimulantia.

Filosofové budoucnosti.

Panující kasta a anarchismus.

Kuriózní potíže člověka neobvyklého, jejž ruší jeho plebejská skromnost.

Nedostává se výchovy charakteru. Nedostává se vyšších klášterů. Pozvolné omezování práv lidu.

 

1[4] WM 869, 1042

– Nauka o protikladech (dobru, zlu atd.) má hodnotu jako výchovné opatření, protože nutí zaujímat stanovisko.

– nejmocnější a nejnebezpečnější vášně člověka, jež ho nejsnáze zahubí, jsou tak důkladně proskribovány, že ti nejmocnější lidé tím přestali být možní nebo se musejí cítit jako zlí, jako „škodliví a nedovolení“. Tato újma je velká, avšak doposud byla nutná: dnes, kdy je tu množství protisil vzrostlých při přechodném potlačování oněch vášní (panovačnosti, zalíbení v proměnách a klamání), je opět možné je rozpoutat: už nebudou mít svou starou nezkrotnost. Dopřáváme si krotkého barbarství: pohleďme jen na naše umělce a státníky

– Syntéza protikladů a protipudů znakem celkové síly člověka: kolik toho dokáže zkrotit?

– nový pojem svatosti: Platónova naivita – v popředí už nikoli protiklad odsuzovaných pudů

– je třeba demonstrovat, nakolik bylo řecké náboženství vyšší než náboženství židovsko-křesťanské. To zvítězilo, protože řecké náboženství se zvrhlo (obrátilo nazpět)

Cíl: posvěcení nejmocnějších, nejstrašnějších a nejpohoršlivějších sil, vyjádřeno starým obrazem: zbožštění ďábla

 

1[5]

– Měřím podle toho, nakolik dokáže člověk či národ rozpoutat v sobě ty nejstrašlivější pudy a obrátit je ke svému zdaru; neztroskotat na nich: naopak je využít ke své plodnosti v činu a v díle.

– velké masy hnal dosud k náboženským kultům výklad každé nehody a každého neštěstí jakožto činů nesmířených duchů. Dokonce i vyšší morální život, život světce, byl vynalezen jen jako jeden z prostředků, jak uspokojit nesmířené duchy.

– výklad našich prožitků jakožto prozřetelných pokynů dobrotivého, vychovávajícího božstva, i našich neštěstí: – vývoj otcovského pojmu boha vycházející z patriarchální rodiny.

– absolutní zkaženost lidí, nesvoboda k dobru, a tudíž výklad všeho našeho konání interpretací zlého svědomí: konečně milost. Akt zázraku. Náhlé obrácení. Pavel, Augustin, Luther.

– barbarizace křesťanství Germány: polobožské bytosti a mnohost kajícných kultů, zkrátka návrat předkřesťanského stanoviska. Stejně tak kompoziční systém.

– Luther vrací opět základní logiku křesťanství, nemožnost morálky, a tedy i sebeuspokojení, nutnost milosti, a tedy i zázraků a také predestinace. V podstatě přiznání překonanosti a erupce sebepohrdání.

– „je nemožné splatit své dluhy“, erupce touhy po spáse a kultů a mystérií. „Je nemožné zbavit se svého hříchu.“ Erupce křesťanství Pavlova, Augustinova a Lutherova. Kdysi bývalo popudem ke zbožnosti vnější neštěstí: později vnitřní pocit neštěstí, nevykoupenost, úzkost, nejistota. Čím zřejmě vynikají Kristus a Buddha: zdá se, že je zbožnými činí vnitřní štěstí.

 

1[6]

– v pocitu mravnosti dominuje pocit příslušnosti k vyšší vrstvě: je to sebe-osvědčení vyšší kasty, jejíž jednání a stavy pak zase platí jako známky smýšlení, jímž člověk do oné kasty patří nebo by patřit měl –

 

1[7]

– nejprve se vyvine mravní cit ve vztahu k člověku (stavy jako první!), teprve později se přenáší na jednání a charakterové rysy. V nejhlubším základě onoho pocitu je patos distance.

 

1[8]

– neznalost člověka a nedostatek přemýšlení způsobují, že se až pozdě začíná něco přičítat individuu. Cítíme se sami příliš nesvobodní, neduchovní, strhávaní náhlými popudy, než abychom o sobě přemýšleli jinak než o přírodě: i v nás působí démoni.

 

1[9]

– Lidské, příliš lidské. Nemůžeme přemýšlet o morálce, aniž sami bezděky morálně působíme a projevujeme se. Tak jsem tehdy pracoval na zjemnění morálky, které „odměnu“ a „trest“ chápe už jako „nemorální“ a pojem „spravedlnost“ nedokáže uchopit jako nic víc než „laskavé pochopení“, v podstatě „schvalování“. Je v tom snad slabost, snad výstřednost, snad i – – – –

 

1[10]

– „trest“ se vyvíjí v nejužším prostoru, jako reakce držitele moci, pána domu, jako výraz jeho hněvu vůči nedbání jeho příkazu a zákazu. – Před mravností mravu (jehož pravidlem je „vše tradiční má být ctěno“) stojí mravnost panující osoby (jejímž pravidlem je, že „jedině poroučející má být ctěn“). V posledním základě vší morálky se nachází patos distance, pocit odlišnosti stavu.

 

1[11]

– „duše“ nakonec jako „pojem subjektu“

 

1[12]

– Jestliže jsou věci neznámé, pak je neznámý i člověk. Co tady s chválou a hanou!

 

1[13]

– nechápu, jak může být člověk theologem. Nerad bych měl o tomto druhu lidí nízké mínění, nejsou to přece jenom poznávací stroje

 

1[14]

– Každému jednání, jehož člověk není schopen, rozumí špatně. Je vyznamenání, když lidé něčímu jednání vždy špatně rozumí. Je to potom také nutné, a není to podnětem k zatrpklosti.

 

1[15]

– Není to nesobecké, přemýšlím-li raději o kauzalitě než o procesu se svým nakladatelem; můj prospěch a můj požitek se nalézá na straně poznatků; mé napětí, můj neklid, má vášeň se nejdéle uplatňovaly právě tam.

 

1[16]

– myšlenky jsou jednání

 

1[17]

– k jak velkému zvratu smýšlení došlo během padesáti let! Vyvrácena celá romantika se svou vírou v „lid“! Žádné homérské básnictví v lidové poezii! Žádné zbožštění velkých mocností přírody! Žádné vyvození rasové spřízněnosti ze spřízněnosti jazykové! Žádný „intelektuální názor“ nadsmyslna! Žádné pravdy ztajené v náboženství!

 

1[18]

Problém pravdivosti je zcela nový. Nestačím se divit: takové povahy jako Bismarck viníme v tomto bodě z nedbalosti, takové jako Richard Wagner z nedostatku skromnosti, Platóna bychom odsoudili kvůli jeho pia fraus, Kanta kvůli vyvození kategorického imperativu, avšak víru rozhodně nezískal touto cestou

 

1[19]

– Nakonec se pochybnost obrací také sama proti sobě: pochybnost o pochybnosti. A náhle je zde otázka po oprávněnosti pravdivosti a jejím rozsahu –

 

1[20]

– Všechny naše vědomé motivy jsou fenomény povrchu: za nimi se odehrává zápas našich pudů a stavů, boj o moc.

 

1[21]

– To, že tato melodie zní krásně, nenaučí dítě autorita ani výuka: a stejně tak je nenaučí pocitu zalíbení při pohledu na úctyhodného člověka. Hodnocení jsou nám vrozena, odkázána, navzdory Lockovi!; ovšem, vyvíjejí se mocněji a krásněji, pokud lidé, kteří nás ochraňují a milují, hodnotí stejně s námi. Jaká muka pro dítě, je-li jeho dobro a zlo v neustálém protikladu k matce, a tam, kde uctívá, se dočká výsměchu a opovržení!

 

1[22]

– Jak rozmanité je to, co pociťujeme jako „mravní cit“: je v tom uctívání, bázeň, dotek něčeho jakoby svatého a tajného, mluví z toho něco přikazujícího, něco, co se pokládá za důležitější než my; něco, co povznáší, rozněcuje nebo propůjčuje klid a hloubku. Náš mravní cit je syntézou, současným rozezněním všech panských i poddanských pocitů, jež vládly v historii našich předků

 

1[23]

– Ve prospěch současnosti. Podporuje se zdraví, téměř nikdo nechápe asketická a svět popírající smýšlení (s jejich vůlí k nemoci). Vše, co je možné, platí, všemu se dopřává platnosti i uznání, vlhké mírné ovzduší, ve kterém roste každý druh rostlin. Je to ráj pro všechnu malou rašící vegetaci

 

1[24]

– Duše a dech a existence ztotožněny s esse. Co žije, je bytí: jinak žádné bytí není.

 

1[25] WM 355

– „Dobří lidé jsou všichni slabí: jsou dobří, protože nejsou dost silní, aby byli zlí,“ řekl Bakerovi náčelník kmene Latuka Comorro

 

1[26]

gin je arabsky a znamená spiritus (= g’inn)

 

1[27] WM 355

„Slabá srdce neznají neštěstí,“ říká se v ruštině

 

1[28]

– veškeré pohyby je třeba brát jako gesta, jako druh jazyka, kterým se dorozumívají síly. V anorganickém světě chybí nedorozumění, sdělení se jeví dokonalé. V organickém světě začíná omyl. „Věci“, „substance“, vlastnosti, „činnosti“ – nic z toho nevnášejme do světa anorganického! Organismy žijí právě specifickými omyly. Problém možnosti „omylu“? Protiklady tu nejsou „nepravda“ a „pravda“, nýbrž „zkratky znaků“ v protikladu ke znakům samým. Podstatné je: vytvoření forem, jež reprezentují mnoho pohybů, vynalezení znaků pro celé druhy znaků.

– všechny pohyby jsou znaky vnitřního dění a každé vnitřní dění se vyjadřuje takovými změnami forem. Myšlení ještě není vnitřní dění samo, nýbrž rovněž jen znakový jazyk pro vyrovnávání moci afektů.

 

1[29]

– zlidšťování přírody – výklad podle nás

 

1[30]

A. Psychologické východisko:

– naše myšlení a hodnocení je pouze výrazem tužeb vládnoucích v pozadí.

– tužby se stále více specializují: jejich jednotou je vůle k moci (abychom ten výraz převzali od nejsilnějšího ze všech pudů, který dosud dirigoval veškerý organický vývoj)

– redukce všech základních organických funkcí na vůli k moci

– otázka, zda není hybatelem i v anorganickém světě? Vždyť i v mechanistickém výkladu světa je stále ještě zapotřebí nějakého hybatele.

– „přírodní zákon“: jakožto formule pro nutnost ustavených vztahů a stupňů moci.

– mechanický pohyb je jen výrazový prostředek vnitřního dění.

– „příčina a následek“

 

1[31]

– boj jako prostředek rovnováhy

 

1[32]

– předpoklad atomů je pouze důsledkem pojmu subjektu a substance: někde musí existovat „něco“, z čeho činnost vychází. Atom je poslední potomek pojmu duše.

 

1[33] WM 720

– nejstrašlivější a nejzákladnější touze člověka, jeho pudu k moci – jejž nazývají „svoboda“ –, je třeba co nejdéle ukládat omezení. Proto etika se svými nevědomými výchovnými a pěstebními instinkty doposud usilovala o to, aby držela chtivost po moci v mezích: pomlouvá tyranské individuum a velebením sociální péče a lásky k vlasti posiluje mocenský instinkt stáda.

 

1[34]

– V souladu s přirozeností se musejí síly lidstva vyvíjet v takovém pořadí, že přednost (pochvalu a podporu) dostávají síly nikoli nebezpečné, a ty nejsilnější jsou naopak nejdéle proskribovány a pomlouvány.