Meditativní stavba mýtu o člověku toužícím po rostlinném bytí, které je jako náčrt vzpomínek na pradávné časy, kdy svět živých organismů tvořil homogenní jednotu, kdy
se všechno živé navzájem dotýkalo a splývalo spolu. Intimně laděná knížka úvah o staronovém sbližování a komunikaci se stromy je protkaná praktickými zážitky.
Myšlenky probleskující do mozku ze zasutých vrstev podvědomí se spojují v útržky domyslitelného příběhu, jakéhosi osobního vyvrcholení dvou starších mytických kosmických kronik Mátyáse Sirokaiho, Knihy svědků beatových (A beat tanúinak könyve) a Těm, co v přeludu (A káprázatbeliekhez). Po listráni, stejně jako po jiné stráni,
vystoupíme na vrchol nebo seběhneme do údolí, ale můžeme také zůstat někde uprostřed a stát se její součástí. Větve stromů se křiví, ohýbají a ukazují cestu. Chcete se stát
hudebním nástrojem větru?

Robert Svoboda

I.

Stačí jeden strom, abychom byli u vytržení. A co teprve les.

Zouvám si boty, znovu se učím chodit. Lesní humus se mi pod nohama hemží živáčky. Jak vnikají kořeny mých chodidel do vlažné černozemě, i zvědavá půda začne šmátrat do výše. Mírné mravenčení v nohou, nával krve do klína. Spustím se na čtyři a po zápěstí se bořím do prsti. Otvírají se přede mnou stezky v lesní trávě, vidím pěšiny vyšlapané zvěří. Utíkám ke strmě trčícímu bukovému kmenu. Jeho mechem porostlé kořeny nepokrytě stojí na okraji rokle vymleté vodou. Strom se tu křiví s měkkou ženskostí. Svlékám se. Rozdýchávám se celým povrchem své pokožky a z toho mi rozkoší naskakuje husí kůže.

V prvních dnech rostlinění lze v důsledku držení kroku s dechem pozorovat nezvyklé bohatství rytmů a melodií, které vyvolává nejasný pocit přítomnosti v těle. Kdo dýchá nejen plícemi, ale celým tělem, od pat počínaje, může se stát hudebním nástrojem větru. Když rostlinící dospěje k úplnému rozprostření dechu, nastane vnitřní koloběh životních principů. Když pozná uzavřený potravní řetězec embryí a jejich umění dýchat, získá imunitu a může obstát ve zkoušce potopením, aniž by utrpěl újmu. Jen hluboké a nehlučné dýchání pomůže absolvovat zimní spánek a extázi.

Touha po uzavřeném a nepřetržitém koloběhu organického života, který nezná nerovnosti a erupce. S větrem se každý můj pohyb ke mně navrací. Touha po rostlinném bytí.

Aby se změnilo vnímání prostoru a abychom v třesoucích se osikách rozpoznali vodní rostliny nebe, opakujme denně cviky světa obráceného vzhůru nohama. Probuďme ve svých rukou někdejší nohy, doputujíce nejprve do dob lezení po čtyřech ve vlastním dětství a potom touž cestou dále, do časů našich předků chodících po čtyřech. Když ruce dostatečně zesílí a obnoví se rovnováha sil dolní a horní části těla, můžeme se znovu napřímit, ale tentokrát poručíme vzduchu svoje nohy. Chodidlové kořeny natahujeme k nebi tak dlouho, dokud se kořeny konečně nerozkošatí v koruny stromů.

Habry vidí i rubem svých listů. Na stinné listráni rozmazaně, tam vnímají pouze pohyb živočichů, zatímco na slunečné straně ostřeji, tam přejíždějí půdu světle zelenými paprsky. Tam, kde se dva nebo tři listy překrývají, vznikají temně zelené, místy až černavé panenky. Holá hovádka zemská, krčíme se v podsvětí stromové koruny.

Ke vnímání březových tváří není třeba žádných zvláštních schopností, musíme jen zapomenout vlastní tvář. Pokud se odpoutáme od obrazu stavby našeho těla, jak si jej pamatujeme, ušlechtilost kostí břízy a krása klenutí jejích nově vyhnaných větví roztáhnou naši pozornost z jednohrotosti k bezstředovosti. Pak už jsme schopni vstřebat tvář vnořenou do hlubin skvělého zeleného rozpoložení, která nosí oči s tisíci řasami mimo svou kůži, tak milou na omak.

Struktura koruny stromu je tak složitá, že se oko nikdy nesetká dvakrát s touž podívanou.

Rozpor mezi jednohrotou pozorností a mnohohrotým tělem můžeme odstranit, jestliže rozvětvení těla využijeme k obnovení původní, mnohohroté struktury mozku. Jestliže hlavostřednou osu těla vychýlíme z její svislé rovnováhy a lezouce po čtyřech si začneme pohrávat s gravitačním středem, paralelně s diferencovanějším rozložením hmotnosti nastane i rozvrstvení pozornosti. Po čtyřech končetinách vede cesta do zahrady rozvětvených stezek pozornosti.

Při dosahování mnohohroté pozornosti si lze přivolat na pomoc vizualizace fauny a později i flóry, s nimiž si, pokud se spustíme do studny kmenového vývoje, můžeme vzpomenout na někdejší části těla a zvláštní formy. Jakmile bude původní, mnohohrotá struktura mozku obnovena, přestaneme pociťovat živý svět jako něco, co existuje samostatně mimo nás, ale spíše nám bude připadat jako pokračování našich ploutví, tykadel a větví. Přes rostliny vede cesta do pralesa organické pozornosti.

II.

Vstoupím do prostoru stromu, do zeleného stínu. Dotknu se skloněné větve, dlaní sleduji linii jejího růstu až ke kmeni. Pohladím zakřivení větve, obejmu její rameno. Vytáhnu se nahoru a kmen stromu sevřu koleny. Šplhám výš, obejmu stromovou paži, visím dolů a lezu k jejímu konci. Zaklesnu se i nohama, a jak se zakloněn dívám dolů, hrne se mi krev do hlavy. Začnu se houpat, v rukou cítím brnění, při pohledu na souostroví spadaného listí se mi zatočí hlava. Postupuji dál, čím dál tím tenčí větev se hluboce sklání pod mou váhou. Nohama ji pustím a ručkuji k listohranici. Seskočím, na zemi se cítím být nezvykle lehký, dýchání je euforickým zážitkem. Neuhýbám hlavou před listy, jejich vůně se na dlouho usazuje v mém nose.

Přežívající druh. Jeho předkové a příbuzní dávno vymřeli, ale jeho paměť, klenoucí se nad generacemi, v sobě uchovává dějiny celé severní polokoule jisté planety, které se začaly odvíjet před dvěma sty miliony let.

Když šplhám nahoru po kmeni dubu, nejenže urazím svou cestu mezi listy, ale zároveň poznám linii růstu stromu. Odklánějí mě zatáčky a zkrouceniny, rozvětvení a panicky vyrašivší větvičky mi ukazují nové směry. Krok za krokem sleduji samorostlou dubí dráhu, ubírám se jeho cestou životem, která ho vyhnala do výše.

Na vrcholku obřího platanu. Naskočil jsem na jednu z vln mručícího moře listí.

Co mě žene do výšek a proč právě na stromy. Co máme společného a zda se toho mohu dobrat. Co na mě čeká mezi větvemi, proč mám pocit, že v korunách stromů nacházím útočiště. Čemu lezením unikám. A k čemu se blížím. Zda bych chtěl být stromem. Zda bych pro to opustil svoje tělo. Zda bych stál na jednom místě po celý pomalý život. Zda bych patřil všem. Zdali bych mohl být, i dokud ještě stojím na dvou nohou, něčím stromem.

V jamce na rameni obřího platanu se nahromadila kaluž vody. Moje tvář nikde, na její hladině několik holarktických listodlaní a montánní nebe plující nad Eurasií.

Zaháknu nárty do piniové vidlice, napnu trup, visím na prstech nohou a zhoupnu se dozadu. Když visím hlavou dolů, napřímím se, stébla trávy se dotýkají mého čela. Zavřu oči a na obličeji cítím chlad země. Než znovu pohlédnu nahoru, horní a dolní svět si vymění místo, neznámé rostliny plavou svými listnatými kořeny v jezeře bez hladiny. Bojím se, že už jim to zůstane. Mně to zůstane.

Nejen já šplhám po stromech. Svým pomalým a trpělivým stylem lezou i ony po mně.

Dotýkat se sebe, jako by se nás dotýkal někdo jiný, vystoupit z těla, které čeká na dotyk, setkat se v jednom pohybu jako při dotyku větru, při dotyku dítěte, setkat se jako v jednom dechu a dělit se přitom o viditelné větve na kmeni a neviditelné koruny stromů, jako by se nás dotýkal někdo jiný, jedním dotykem nechat zmizet stín dotyku.

IV.

Kdo padá hlavou dolů, udělá lépe, když svá chodidla ještě zaživa odevzdá nebi. Viděl jsem dvě lípy, jak šly přes louku k řece. Slyšel jsem zpěv vln připoutaných ke břehu. Kdo chodí mezi stromy, sám sebe ztratí, ale jeho tělo, ač bez pána, se naplní radostí.

Okamžik, kdy se pohyby vymaní zpod kontroly vůle a naše údy se pouštějí do vlastního tance, okamžik, ve kterém ustane myšlení a předstoupí náš bratr, naše sestra, kteří o ničem nerozvažují a kteří naše sály obývali dřív, než jsme si mezi těmito růžovými rosolovitými zdmi sami sebe uvědomili, okamžik, kdy nastane rovnovážný stav a svět se najednou zpomalí, dlouhý okamžik, ve kterém balancování vyvolává dojem vznášení a odvádí myšlenky k plodové vodě, okamžik, kdy voda navodí představu velké vody, ve které se kdysi vznášelo vše živé, ten okamžik přichází vždy znovu a znovu, i v těch opožděných okamžicích, kdy nás až na schodišti napadne, co nás mělo napadnout uvnitř, před odchodem.

Celé odpoledne lenoším v houpací síti a pozoruji větve, jak se vznášejí.

Ve výšce se změní sací síla země a otevřou se svislé koridory, tudíž sny provazochodce o výškách přijdou o svoji nebestřednost. Provaz se stane osou, kolem které si země a obloha občas vymění místa. Vznikne počitek vznášení a gravitační síly pádu, dvou tváří éteru, které provazochodec vydechováním a vdechováním hravě udržuje v rovnováze. Jakmile se tato rovnováha ustálí, osa nakonec vcucne hloubku i výšku a všechny koridory sjednotí podél jediné možné cesty, linie provazu. A tehdy začne opravdová procházka.

Když ležím na provaze, ve výšce nade mnou občas přímo znehybní vrána. Se široce rozpřaženýma rukama zrcadlím její let. Pod vysoko plachtící vránou, mezi stíny, někdy padnu do provazových tenat. Jako by svými rozestřenými ocasními pery zrcadlila moje nohy. Duby kolem mě se hýbají vždy všechny najednou. Jeden plachtící stín krouží nad mojí jednomístnou samotou.

Provaz poslušně vklouznuvší pod chodidla neboli jedna ze strun přítomnosti, na níž každý pohyb patří danému okamžiku. Ta struna ze sebe shodí jak toho, kdo se v myšlenkách zahledí do minulosti, tak toho, kdo by se snad chtěl vzdálit do budoucnosti. Kdo je ale schopen setrvat se svou pozorností v přítomnosti, může si dovolit kráčet nikoli dopředu, ale dozadu, vydat se ke zbožštělému stromu.

Se sedmnácti lidmi hraji na hudebních nástrojích ze dřeva, padesát minut stejným tempem. Zase se mě zmocňuje ten rozštěpený pocit: Já hraji, ale to nehraji já. Když naberu rovnováhu, zůstane už jen to tepání. Vůle není zapotřebí.

Žaludkem vnímám líné basové tóny proplouvající mezi stromy. V dálce na ranním obzoru za kožními humny namodrale svítá. Nevím, jak dlouho už tančím, ale když se na malý okamžik jako potápěč s lehkou výstrojí vynořím, vidím v očích kolemstojících, že se lesknu. Moje páteř začala žít samostatným životem a moje údy dynamizuje energie spirálovitého pohybu. Gesta vlnové povahy rodí touhu po splynutí a budí touhu po vlnění. Prostřednictvím pohybů vidět do společenství těl. Stojím uprostřed lesa páteří.

tam, kde toto píšu, nesmí nikdo vstoupit
tam si mohu vzít s sebou, koho chci
tam nikdy nejsem sám
odtamtud bych občas rád utekl
odtamtud jen přes mou mrtvolu
tam sešplhám po kmeni stromu
tam se dělím s opicí
tam chodím mezi listnatými korunami nervových drah
tam se učím mlčet
tam ležím na břehu něčeho tmavého a velkého
tam se někdejší moře ve mně zvedá a propadá
tam se opřu zády o zem