O Žitovi. Groteska ze staré Prahy

Nehlaďte toho psa, milostivá

Končilo století. Královna přijížděla do Prahy.

Říšské cesty byly vymleté a rozbité, a tak koně klusali už jenom pomalu a taky dvořané, co mladou ženu doprovázeli, po několikadenní jízdě ztráceli chuť vymýšlet kratochvíle, nebo vůbec hledat témata k hovoru. Opilí kejklíři klimbali v trakařích. Průvod, který vyrážel jako slavnostní, se ke svému cíli blížil už jenom mátožný a tichý.

O Praze nic z toho neplatilo. Slovutné město zrovna odvrátilo válku, a protože se ke všem tahle šťastná zpráva nedostala dřív, než dali porazit své vepře, aby se z nich nestala kořist nepřátel, děl se v ulicích hodokvas. Řeznické ruce se nořily do prasečích břich, vyvrhávaly spletence střev a míchaly kaši do jaternic, z hradeb se ke zbytkům slétali havrani, splašky zarudly krví, a aby si jeden z místních prelátů ve svinském marasmu neumazal plášť, dal se ke kostelu odnést na nosítkách. Tvář si u toho zakrýval kapesníkem – od drancování se sice Praha uchránila, ale jenom v domech řádných křesťanů, protože židovskou čtvrť stačila na popel preventivně obrátit sama. Nos si po kněžském vzoru nakonec musela zakrýt i královna; sladký pach pálených těl, která zbyla po pogromu a teď se jich bylo potřeba zbavit, jí sedal na patro.

„Praha se snaží uchránit před morem,“ řekl královně člen jejího doprovodu. Nebyl to ani rok, co nákaza prošla městem i zemí, a někteří se stále báli tlení. Panovnické rezidenci navíc zánik nepříslušel. K nebi se tyčily věže rozestavěných chrámů, do cesty se motali studenti, přes jejich hlavy se překřikovali trhovci, a když vjel průvod na nový kamenný most, byla vidět i katedrála a palác nad řekou.

Na změklém říčním břehu zrovna páslo husy pohledné plavovlasé děvče. Mladá panovnice to považovala za dobré znamení, a tak se na ně usmála a děvče jí úsměv oplatilo. Nemělo zuby a průvodu nepřestávalo mávat ani ve chvíli, kdy mu koňská kopyta vchrstla bláto do tváře. A tak to mělo být v tomhle městě se vším: Bylo půvabné a odporné zároveň.

Za řekou unavenému poselstvu vyjel vstříc hradní kancléř s rozjařenou družinou. Ohlásily ji tamburíny a štěkot vladařových psů. Královna poručila zastavit, protože zvířata měla vždycky ráda a teď si chtěla podrbat velkou zlatou dogu, co běžela v čele smečky.

„Nehlaďte toho psa, milostivá,“ zrazoval ji doprovod.

„Proč ne?“

„Královu první ženu tahle doga zardousila,“ zasmál se kancléř na uvítanou. Byl veselá kopa a na dvoře ho za to měli rádi. „Urozená dáma měla ještě urozenější smrt, rodokmen má tahle fena delší než kdejaká mnichovská šlechtična! Její předky choval už císař Barbarossa.“

„Ty vaše rodokmeny,“ odbyla ho královna. Od chvíle, co ji provdali za vládce města a říše, neuplynul ani měsíc, a i když pocházela z vlivného a váženého rodu, přijížděla právě z Mnichova. Teď si klekla ke zvířeti a poplácala ho po plecích.

„Vypadá to, že se v Praze umírá často,“ pověděla kancléři. „Když už tedy smrt, tak alespoň s grácií.“

Fenu políbila na čumák.

K službám, panstvo

Na nádvoří paláce se konala slavnost. Nejjasnější římský král, odvěký ochranitel víry a rozmnožitel říše, chtěl náležitě uvítat svou paní na pražském dvoře a předvést jí blahobyt metropole. Měl sice jednat i s poselstvem, které královnu do českých krajů doprovodilo, aby panovníkovi podalo stížnost na poměry v zemi, delegaci ale odmítl přijmout, jako to udělal už tolikrát, a odkázal ji jen na svého kancléře. Byl přece čas radovánek a král – a na tom si zakládal – odmítal kazit veselí politikou.

Společně s královnou nyní seděli před pódiem, obklopení panovníkovými věrnými přáteli. Podle jejich šatů by host sice nepoznal, že jde o šlechtice, kterým krev zmodrala teprve přednedávnem, protože se ale nedávali svázat hradním protokolem, bylo brzy zřejmé, že vladař vysoké posty přidělil vykutáleným čtverákům, kteří rozhodně nepocházeli ze starobylých rodin. Jenže o to veselejší to byla společnost… a král se rád bavil.

Když mu nejvyšší lovčí v nestřeženou chvíli ukradl holinu, naplnil ji vínem a chystal se ho pít, upoutal vladařovu pozornost víc než vystoupení německých kejklířů – a to přitom bylo znamenité. Diví muži chrlili ohně, šašek se dával svlékat opicí, akrobaté přecházeli po hladině napuštěných kádí a suší zůstali, i když se do nich ponořili až po hlavu. Jenže místo aby král tleskal, sahal po poháru.

„Vypadá to, že se nudíte,“ řekla královna.

„Nudí se jenom ten, kdo si neumí poradit,“ odpovídal, „a takový člověk si zábavu ani nezaslouží.“ Potom se obrátil na kancléře: „Zavolejte Žita.“

„Kdo je Žito?“

Hostující kejklíři dál předváděli své divoké kusy, takže si nejdříve ničeho nevšimli. Zneklidnilo je až zmlklé publikum, protože kde zmizí aplaus, dostavují se pochyby, a oni nechápali – a tak se neobratně rozplétali z kozelců, rozhlíželi se po vytřeštěných tvářích a nakonec zvedli zraky k obloze. Ve výšce nad jejich hlavami levitovalo vejce.

To vejce z hmoty bylo – i nebylo. Tvořil je hustý černý dým, a jak zvolna klesalo k zemi, rostlo a bytnělo. Když se dotklo podlahy, mělo už tvar mužské figury. A potom tady stál on, náhle a před zraky všech. Byl celý v černém, jenom pláštík měl červený.

„Tohle je Žito,“ pověděl král.

Žito byl víc než obyčejný kejklíř a víc než zdatný iluzionista. Žito by předčil i ty nejvybranější šašky starého světa. Byl to učenec, myslitel, mág. A kromě toho byl i králův pobočník, který vladaři ulevoval od těžkostí, jež s sebou přinášela moc. I opojení z vlády přece vyčerpává a nesnází se navíc objevovalo o to víc, čím hůř se v říši žilo. Nevázaná hra a dobrý špás pak svedou nejlépe ulevit, a tak se Žito činil. Dobře věděl jak.

„K službám, panstvo. Co si račte?“ zeptal se shromážděných, ale na pokyn hradní svity nečekal. „Už od rána zde hodujete, tváře si cpete jak hraboši, mastkem si plníte břicha, a já přitom neviděl ani soustíčko. Škaredé obžerství vládne vašemu domu, králi,“ ušklíbl se. „A tak se k němu připojím!“

Otevřel ústa a kružba jeho rtů se rozšířila tak, že by svedla pojmout svět. Artistu, co se ještě nestihl klidit ze scény, uchopil pod ramenem. Potom mu cizinec zahučel do temného chřtánu.

Publikum se rozesmálo, jistě i pro úlevné zjištění, že mladý mág ukojil svůj apetit a hladovou hubu zase zavřel – teď už se totiž jenom klaněl ušlechtilé sešlosti. Každá nová úklona se ale zdála bolestnější, a když se předklonil popáté, svíjel se a chytal za břicho a v bocích. Potom funěl a zapíral se o káď. Pak do ní mnichovského kejklíře vyvrátil i s botami.

„Poselstvo prý přivezlo politická jednání. Ta mi nikdy nedělají dobře,“ řekl s omluvou. „Většinou bývají… zkažená.“

Nádvoří zmlklo v trapnu. Nevědělo, jak reagovat, nevědělo, zda se neurazí hosté z Bavorska, a čekalo na slovo krále. A ten se postavil a ukázal na svého mága.

„Slyšeli jste hubu pravdy,“ provolal. „Bravo, Žito. Bra-vó!“ zatleskal a s ním přidal potlesk i celý dvůr a jenom Žito zůstával sám uprostřed pódia a zdál se chlapecký a málem skromný a zkoušel se usmát. A jeho ústa už byla zase všední.

Všichni chtějí dovnitř

Královna se koukala na ptáky. Počítala červenky, naslouchala slavíkům, žluvám sypala zrní. Pěvců měla plnou voliéru, co si přivezla jako manželské věno a nechala ji postavit do hradní zahrady. Za soumraku k nim otevřela dvířka a rozjařená se postavila mezi třepotání vyplašených křídel. Odtud kynula dvořanům a smála se. Jak jen se smála.

Všichni už byli opilí, stále se tancovalo a jenom vyslanci z Mnichova se dál dožadovali slyšení. Jejich urputnosti tentokrát podlehl i kancléř a před krále předstoupil s kuší ze vzácných dřev, kterou k němu vyslali jako úplatný dar.

„Mnichovská knížata s vámi chtějí mluvit. ‚Dokud to situace ještě umožňuje,‘ říkají… jako kdyby to snad slavnost umožňovala.“

„Co pořád chtějí?“ odsekl král. Opilý býval vznětlivý.

„Je to prý důvěrné. A ve vašem nejvyšším zájmu,“ pokračoval kancléř, ale diskrétnost tentokrát nebyla namístě. Odpor německých pánů vůči římskému králi byl dávno věcí veřejnou.

Panovníkův otec ještě vládl říši ze sedla. Co měsíc kraloval z jiného paláce, od Rýna k Vltavě ho poznal každý pán a každý kmán se mu uklonil. Dědic trůnu byl jiné povahy, rytířství v těch časech už beztak scházelo na úbytě, a on stál o zátiší víc než o jednací sály, spíš než pro bitvy horoval pro svou knihovnu a místo nepřátelských území drancoval vinohrady. A při tom všem dál zůstával v pražských zdech. Jako o líném vladaři se o něm v Kolíně a Norimberku dávaly už i posměšné popěvky na jarmarcích.

„Hledět Mnichovanům na záda, až potáhnou pryč. To je dneska v mém nejvyšším zájmu, drahý kancléři,“ podotkl a jenom na darovaný samostříl se podíval s určitým zájmem. Druhého dne se chystal s družinou na lov, mohl by se hodit.

Kumpáni zrovna vlezli do voliéry za královnou. Nohama vykopávali vysoko do vzduchu, s urozenou se točili v kole, společně tančili gavotu. Mřížemi se k nim provlékali ještě kejklíři. Poplašení ptáci pištěli u stropu.

„Blázni,“ zabručel král. „Všichni chtějí dovnitř.“

Jednou chrt a jindy pudl

Žito stál u krbu v síni, spolu s mistrem kazatelem si hřáli ruce nad plameny. Slavnost trvala třetí den a v paláci zbylo už jenom málo střízlivých hlav, se kterými se šlo pustit do řeči. A tak si museli vystačit spolu.

Kněz nezůstával u zdvořilostí; ještě ho nepřestalo dráždit Žitovo vystoupení, protože opíjelo smysly a rozum, a jako univerzitní učenec se hodlal dobrat podstaty.

„Nejdřív přízrak z kouře, potom huba pravdy… Byl to trik?“

Žito mlčel.

„Snad nechcete tvrdit, že to byla skutečnost.“

„Nechtěl jste říct ‚Že to byla pravda‘?“ opravil ho mladý mág.

„Pravda je jedna – ta Boží –, a pokud nešlo o trik, nemělo to s Bohem co do činění.“

„Třetí věta, a už i vy mluvíte o pekle?“ popichoval ho Žito. Varování před věčným zatracením znělo v těch časech pražským podhradím co den a co hodinu. Papež potřeboval peníze – i v Římě přece pořádali hostiny a stavěli honosné chrámy –, a tak si dával platit i za zpověď. Duchovenstvo pak snadno popudilo, když se věřící odmítali podrobit, tak jako se to dělo v rezidenci římského krále.

„Drahý příteli, nekličkujte,“ napomenul Žita mistr, ačkoliv přátelského v jejich hovoru nebylo skoro nic.

„A vy nečekejte přehlednost. Všední den nejsou vyprávěnky z Písma a já nejsem prorok. Skutečnost – nebo pravda, jak je libo – je složitá, tak jako lidský život je. Takže co jste viděl? Jestli vám smysly slouží a oči nelžou, děje na nádvoří skutečné byly. Viděli je přece i všichni ostatní… a síla pravdy, nebo minimálně určitého druhu pravdy, je vždycky v počtu lidí, kteří v ní věří.“

„Jaký druh pravdy? Mluvíte, jako by snad pravda byla psisko rozličného plemene, jednou chrt a jindy pudl, jenže tak si to nestojí, drahý Žito. Pravda je jenom jedna. A já se vás zde prostě ptám, jestli jsem ji viděl, nebo ne.“

„To si ale přece musíte umět zodpovědět sám,“ namítal Žito. „Jestli je pravda tak prostá a z jednoho kusu, jak si myslíte, musí přece stát přímo před vámi. A zřejmě mluví o tom, že jsem se spřáhl s ďáblem. Jak jinak by si taky kněz vysvětloval kouř.

Pokud ale váháte nad tím, jestli vás nešálily smysly, a jestli přemýšlením o tricích zpochybňujete vlastní úsudek, pak přistupujete spíš na moje slova – že pravda bývá komplikovaná. Jednou dlouhosrstá a jindy chundelatá, když už máme zůstat u vašeho podivného psího příměru, a hlavně: Pokaždé ji není třeba zkoušet rozplétat. Stejně by se ji nepovedlo zcela uchopit.“

„Takže vy mi neodpovíte.“

„Co jste zažil, zažil jste.“

„Dobrá,“ mistr se zamračil. „Nevypadá to, že se společně ještě něčeho dobereme. Ale jste výmluvný, Žito, jen co je – jen co je pravda. A učenější, než se jeví.“

„Jevit se. To je mé oblíbené slovo,“ poznamenal Žito.

… und herrschte wenig

Stalo se, k čemu se schylovalo už měsíce a co se bez úspěchu snažila odvrátit výprava z Mnichova. Do Prahy dorazil dopis z Norimberku – a bohužel nebyl jediný. Ty listy přišly rovnou dva.

První a s urozenou pečetí říšských hrabat krále nezajímal a rovnou ho odložil.

Na druhý se těšil. Nejezdil sice do německých krajů, což tamní šlechta obvykle zařazovala na dlouhý seznam výtek vůči trůnu, ze všech královských měst si ale dával zasílat soupisy morytátů, humorných říkadel a košilatých historek, které kolovaly po tamních pivnicích – a svým kumpánům z nich pak s gustem předčítal.

Teď se mu dostal do ruky spisek z místa nejpřednějšího, dějiště výročních královských sněmů i jeho vlastního rodiště, přehlídka humorů hrdého královského města Norimberka.

Titel ohne Mittel. To stálo hned na začátku. A že prý to děti vykřikují v ulicích.

„Titel ohne Mittel?“ vykřikl i král a hodil pohár proti stěně.

Už bylo jasné, co stojí v prvním dopise, ani ho nebylo potřeba otvírat. Však pokračovaly taky zaslané humory, a že prý „pekař Jürgen, živností v Mehlgasse 13, svalil se z mostku do řeky Pegnitz a natrhl si řiť, když pokoušel se lejnem zamazati vyhlášku o suspendaci jeho výsosti“, že „po volbě nového římského krále Ruprechta teklo v korytu více piva nežli vody, avšak chutnalo po moči a ani barvu nemělo dobrou“ a že „unser alter König trank viel und herrschte wenig“.

„Herrschte wenig?!“ zařval král. „A kolik panování by vám bylo dost!?“

Převrátil stůl. Pod ním ležela kuše ještě od mnichovských vyslanců. Natáhl se pro ni… a nakonec chňapl vinný měch.

Později večer popadalo v královnině voliéře všechno ptactvo.

Tělo jako zlaté

Anselm by štíhlý mladík s klidným pohledem. Ten klid vzbuzoval důvěru a pražští měšťané se s ním rádi pouštěli do řeči, protože v nejistých dobách se cenil pokoj a rozvaha a Anselm měl od obojího naděleno vrchovatou měrou. A slovo s ním Pražané ztráceli o to raději, že neznali touhy a chtivá pomyšlení, která mladý muž probouzel u jejich žen.

Žil dosud sám v tiché uličce u vltavského břehu a živil se jako ptáčník. Vždy před svítáním vyrážel proti proudu řeky do úvozů a dolin za městem. Tam vábil do klícek malé pěvce a lapal je do sítí a potom je prodával na novoměstském trhu. A i když v ulicích zažebrala nouze, počty kupujících neřídly, protože trylkující zboží byla malá radost, a lepší ta než žádná – tak si to aspoň lidé v Praze mysleli.

Anselmovy dny šly za sebou jeden jako druhý až do soboty před svátkem Božího těla. Tehdy za ním přišel královský kancléř a poručil: „Pochytej, co dovedeš, a zítra s tím přijď do paláce. Dostaneš zaplaceno líp než tady.“

Když druhého dne přicházel do hradních zahrad, nesl si starou proutěnou klec a ta klec byla jako živá. Hvízdala a pískala.

„Co jsi přinesl?“ zeptala se ho smutná žena, co stála před vybitou voliérou. Byla to královna, ale to Anselm nevěděl. Proto taky místo zdvořilé odpovědi jenom roztáhl proutí klece a svou ranní kořist propustil do nového domova.

Ptáků pochytal přes tucet, ale ve velkém královském altánu se snadno ztratili, jako by snad ani nebyli. Panovnici se ukázal jeden jediný; křídly zamával přímo před jejíma očima a sedl na bidlo.

Byl to drobný tvor, mladík ho chytil holýma rukama v trnitém keři. Tělo měl jako zlaté, křídla žlutá a rudou masku na bílé tváři. Byl to stehlík.

Královna se zaradovala.

„Přála bych si další, ptáčníku.“

Anselm přikývl.

Burgundské se vždycky dobře pilo

Král se kymácel chrámovou kaplí. Tak jako katedrálu, tak jako kamenný most, tak jako univerzitní haly a jako třetinu města nechal i tuto svatyni postavit jeho zbožný otec, když se rozhodl proměnit Prahu v panovnickou rezidenci a nový Jeruzalém k tomu. Teď, dvacet let po jeho smrti, připomínala spíš Babylon a panovníky měla hned dva.

Prvního, zlitého jak doga, co nechal padnout rodovou čest a zrovna se držel oltáře, aby nepadl sám. A druhého, zvoleného trucovitou německou šlechtou na norimberském sněmu, kam právoplatného krále Svaté říše římské ani nepozvali – a jestli pozvali, tak to neučinili dost obřadně a rázně, aby si toho vůbec všiml.

Vladař se svalil pod svaté sochy a hlavu zapřel do dlaní.

Bylo mu zle, možná kvůli ztrátě římské koruny a určitě kvůli červenému vínu. Však už ho vypil víc než onehdy v Remeši s francouzským králem, a to se kvůli jeho kocovině musel banket posouvat o tři dny. Ale burgundské se vždycky dobře pilo, proto ho taky poručil nakoupit do zdejších sklepů. A nestálo málo.

„A teď mě vyženou i z mého města,“ zamumlal a naráz mu bylo do smíchu. Kvůli svým nenechavým bratrancům už musel vybrat arcibiskupskou kasu, to aby je vyplatil a zviklal od tažení na Prahu. Jeho oblíbené židovské kapsáře shořely v pogromu… a do městské pokladnice sáhnout nemohl. Udělal to už tolikrát a beztak byla po moru a neúrodě prázdná. Stejně jako sýpky – a teď už i králův pohár.

„Vyženou mě a Praze se ještě uleví. Titel… ohne Mittel.“

„Nikdo tě nevyžene, králi.“

Ve dveřích kaple stál Žito, přestrojený za číšníka. V ruce držel plný džbán.

„Nepotřebuješ dolít?“

„Potřebuju pomoc,“ přiznal král.

[…]