Matčina rakev bez jisticích řemenů lítala v kabině sem a tam. Hleděla jsem ve zpětném zrcátku na dřevotřískovou rakev – na dřevěnou jsem neměla – a myslela na to, jak ráda bych byla mámě zařídila důstojný pohřeb.

A potom tam dál seděl vysoko nad lidským pinožením, a jako když se gramofonová deska v závěru zasekne a pořád se škubavě otáčí, tak Kočárník do zblbnutí opakoval liščí říkanku, tam i zpátky, připraven konat tak až do skonání věků.

Naskákali jsme do brouzdaliště a začali v něm čile rejdit. Představovali jsme si, jak něco takového teď možná dělají i ti, kdo se o naši svobodu zasloužili. Viděli jsme Havla, Pitharta, Dienstbiera, Bendu a Kroupu, jak se s rozkoší cachtají a vytřásají si pak vodu z vousů, právě jako my.

Ráno táhly po nebi roztrhané mraky, a tak jsem oblohu neklidně pozoroval, bál jsem se, že se úplně zatáhne a představení se toho dne nebude konat. Naštěstí se ranní mraky rozplynuly a stejně jako předchozí den začalo před jedenáctou magické stínové divadlo.

Pojďme se teď přesunout na chvíli do minulosti, řeknu vám, co mi reakce barev řekly o vašem dětství.

Maríi bylo čtrnáct. Vypadala jako dítě, ale přemýšlela jako žena. Nechtěla zůstat v téhle díře a už vůbec nevěřila v Boha, toho směšného impotenta, jak mi po týdnu s jemnou dávkou provokace sdělila, a smála se v klimatizovaném autě na plné kolo, takovým tím všeprostupujícím perlivým smíchem dívky, která se v životě neztratí, anebo přesně naopak.

Je půl třetí ráno a De Santis dělá účko na mole Carla Pisacana, poněvadž ten kokot – ale to je jen drobnej detail – vůbec netuší, ke kterýmu molu ty Kolumbijci přirazej.

Časem jsem si udělal dva imaginární kamarády, s nimiž jsem probíral každý detail svého nerozsáhlého životního prostoru.

Někdy nás loučení hluboce zasáhne. A někdy nás osvobodí. Nový povídkový soubor Bernharda Schlinka je mistrovským dílem: Klade zásadní otázky a neváhá na ně odpovídat.

Cituji případ Dharmakírtiho, protože se mi zdá spolu s mnoha dalšími jako vhodný příklad tohoto zarážejícího spojení myšlení a sensuality, abstrakce a rozkoše smyslů.

Po čase se po Mickey Ferucci začal shánět producent Irwin Chusid, specialista na outsidery a art brut. Zjistil, že Mickey žije stabilizovaně: medikace kombinovaná s terapií jí pomohla zmenšit výkyvy nálad. To ovšem mělo za následek, že Mickey přestala zajímat publikum.

V červí struktuře mi byla přidělena role ducha.

V mé paměti jste natrvalo ubytován jako mladý temnovlasý básník, který vchází do Národní kavárny s pěknou dívkou, pokrevnou sestrou rožmberských růží. Všechno se jakoby rozsvítí, oči se stáčejí v tu stranu a soused mi šeptá: to je slečna Polanova.

Otevřel skicák a nenápadně ho naklonil ke svíčce před sebou. Pokoj se znovu vynořil ze tmy vměkce rozpitých zónách karmínu a šedé, s tuctem plamínků posbíraných do zrcadla a s širou, nehybnou temnotou okna, bylo to téma, které se bez barvy neobešlo. Přísvit svíček zdůrazňoval prohlubně a výstupky těch postarších tváří, hladil je a jemně karikoval.