Svoji velkolepou vizi biocentrického křesťanství zakončuje feministickou výzvou. Patriarchát je třeba v jeho optice zásadně přesáhnout, a to jak na poli náboženství, tak společnosti. Otázka genderové rovnosti je také duchovní a náboženská. Jak jsme viděli, McDaniel ve své metaforice upřednostňuje mateřské obrazy božství. Ale celá jeho teologie úcty a lásky k životu je ryze feministická.

Podle autorů tu sice lze vypozorovat jisté podobnosti s temnými fenomény 20. století, ale zároveň bychom přitom neměli zavírat oči před rozdíly, které nám napovídají, že se nejedná o pouhé opakování těchto fenoménů, ale o cosi úplně nového, pro co teprve hledáme přesné pojmenování.

Cílem kritiky Lorde je stále znovu a znovu patriarchát se všemi jeho nástroji. K nim patří i určitý druh akademismu, racionality či způsobu gramatiky. Ty, které se opováží proti tomuto systému promluvit, jsou označovány za drsné nebo příliš emotivní.

Lidství pro Koháka ještě obsahuje naději. Máme schopnost – alespoň dle něj – utěšovat bolest. Být součástí nejen běhu, ale i věčnosti.

Jak tedy navzdory těmto národoveckým resentimentům, které opakovaně a s různou intenzitou ožívají, vybudovat evropský stát tvořený rovnoprávnými evropskými občany?

Eisensteinova kniha je však daleka toho být naivní apoteózou lásky, spíše hledá způsoby, jak tuto lásku přetavit do reálných činů ve prospěch vzájemně propojeného bytí na Zemi.

Pro naši celospolečenskou hru na hledání velkých žen jich v této publikaci o vizuální kultuře oné doby objevíme hned několik – a člověk se stydí, že nám to trvalo tak dlouho.

Leda že si na obrazovce s interními zprávami ověřím jednu uspokojivou aktualizaci, připomínající naše nedávné sponzorování projektu Modrá vlna, který spočívá v přirozeném čištění ústí řek tím, že se osadí upravenou koprofilní řasou, co má požrat to svinstvo vypouštěné z pobřežních čistíren odpadních vod.

James Hillman během svého pobytu v Japonsku jednou poznamenal, že Japonci mají sklon k „estetickému řešení konfliktů“.

Kontakt na něj mi dal jeden jeho známý, Petr prý bydlí na středověké zřícenině a šel pěšky do Jeruzaléma. Tomu jsem nemohl odolat.

„Ach ano, bahno,“ pronesl rusky, přivřel oči a ohebné ruce zvedl nad hlavu. „Co bychom si počali, nebýt jeho?! Ólalá! Je zázračné! Zázračné! Díky bahnu jsem se vrátil do života.“

večer vyndám zuby
zalezu pod peřinu
a budu vzpomínat na stéblo
které jsem strkal kamarádovi
do zadku

A najednou to zas ucítil. Jako zamlada. Jako by dostal ránu elektrickým proudem, v celém těle ho zabrnělo. Pozdrav ze zdánlivě zapomenutých časů, a přece tak známý.

Bobule už mají barvu plamenů. Vypadnout z domova, to každopádně. Pracovat. Účastnit se dění. Potkávat lidi, potkat ty pravý. Anebo číst, psát, sbírat materiál. Soustředit se. Chodit na němčinu. Něco našetřit. Zbavit se strachu. Ze sebe a ze samoty. Dává to smysl. Všechno teď dává smysl.

Na obloze je vidět jasný kůň.
A to není dobré.
A hejna ptáků,
která teď vylétají,
to nezvládnou,
protože jsou křehká.

Sen předvádí a zakrývá hlubokou, temnou směs viny, sexuální touhy a naléhavé potřeby dominance. Jak se sen bezvýsledně blíží k závěru, přemýšlíme o tom, jestli Freud zapsal svou vzpomínku na sen beze zbytku.

Ošklivé ženy naproti tomu nesou na ramenou každá jinak ošuntělou opici, vypelichanou, trochu jinak olysalou, trochu jinak umolousanou.

Jeden z našich synů se nečekaně naučil vietnamsky a proměnil se v dceru. Když budeš mluvit vietnamsky, Dingu-li, staneš se dcerou.

Vstoupím do prostoru stromu, do zeleného stínu. Dotknu se skloněné větve, dlaní sleduji linii jejího růstu až ke kmeni. Pohladím zakřivení větve, obejmu její rameno. Vytáhnu se nahoru a kmen stromu sevřu koleny.

Lékař je kněz, vykladač tajemství, tlumočník nepochopitelného. Matka vždycky do posledního puntíku plnila lékařovy pokyny a obzvláště pak léčbu jako takovou.

Tento hřbitov byl ale jiný. Vypadal jako fantastická zahrada, v níž se z různě osázených záhonů tyčily náhrobní kameny nebo kříže, jejichž vzájemnost dokládala jednota vybraných květin.

krajina voní hořícím listím
a blahodárným tlením
a noc ji víská ve vlasech
a laská na ztvrdlých prsou
a líbá údolí zatuchlá pradávnými sny

Král se kymácel chrámovou kaplí. Tak jako katedrálu, tak jako kamenný most, tak jako univerzitní haly a jako třetinu města nechal i tuto svatyni postavit jeho zbožný otec, když se rozhodl proměnit Prahu v panovnickou rezidenci a nový Jeruzalém k tomu. Teď, dvacet let po jeho smrti, připomínala spíš Babylon a panovníky měla hned dva.