Ano, je tu i smrt.
Ale vždycky se může znovu zrodit láska.
Uvědomte si, jak se rozhodujete teď žít.
Dnes dýchejte.
A za továrními zvuky své paniky slyšte:
ptáci znovu zpívají,
obloha se vyjasňuje,
přichází jaro
a my jsme stále obklopeni láskou.

Naskákali jsme do brouzdaliště a začali v něm čile rejdit. Představovali jsme si, jak něco takového teď možná dělají i ti, kdo se o naši svobodu zasloužili. Viděli jsme Havla, Pitharta, Dienstbiera, Bendu a Kroupu, jak se s rozkoší cachtají a vytřásají si pak vodu z vousů, právě jako my.

Ráno táhly po nebi roztrhané mraky, a tak jsem oblohu neklidně pozoroval, bál jsem se, že se úplně zatáhne a představení se toho dne nebude konat. Naštěstí se ranní mraky rozplynuly a stejně jako předchozí den začalo před jedenáctou magické stínové divadlo.

Pojďme se teď přesunout na chvíli do minulosti, řeknu vám, co mi reakce barev řekly o vašem dětství.

Maríi bylo čtrnáct. Vypadala jako dítě, ale přemýšlela jako žena. Nechtěla zůstat v téhle díře a už vůbec nevěřila v Boha, toho směšného impotenta, jak mi po týdnu s jemnou dávkou provokace sdělila, a smála se v klimatizovaném autě na plné kolo, takovým tím všeprostupujícím perlivým smíchem dívky, která se v životě neztratí, anebo přesně naopak.

Je půl třetí ráno a De Santis dělá účko na mole Carla Pisacana, poněvadž ten kokot – ale to je jen drobnej detail – vůbec netuší, ke kterýmu molu ty Kolumbijci přirazej.

Pocit nadřazenosti ve mně částečně metamorfoval v sebelásku a intoxikoval mě myšlenkou, že jsem o krok před ostatním lidstvem.

Malí lidé nebyli stvořeni z malých kučeravých dětiček pomocí magického uměni čarodějů; a pravděpodobně, pokud se někomu podaří je chytit, zjistí, že mají jazyk jako ostatní lidské bytosti.

Teď zahoď tu bouchačku,
zahoď padák,
jestli chceš skočit,
skoč aspoň důstojně.

Jak kouzelně mi zní ta doba v uších. Sám obklopen umělohmotnou, cajkovou přítomností. Jak mě občerstvuje ten čas, kdy v krajině duněla železná těla.

Nejvýraznějším zjevem české poezie vycházející za hranicemi je Ivan Jelínek. Verše Ivana Jelínka bych chtěl již nyní, dopředu, kvalitativně oddělit od textů ostatních básníků, o nichž se zde zmiňuji.

Až když se pak rozpustil Svaz spisovatelů, tak nezbylo nic jiného, než ten Tvar převzít i vydavatelsky na sebe, takže já jsem ho pak vydával jako soukromá osoba a všechno účetnictví a dotace šly na Třeštíka.

Nikdy také nezapomenu na Alexandru Berkovou vášnivě přesvědčující Karla Šiktance, že musíme dát státu, který je teď přece už konečně také náš, šanci, aby spisovatelům obratem a jen tak pro začátek, jako ukázku své dobré vůle, poukázal nějaký ten pakatel.