Poezie
rozmezí je
mezi mlčením a troubou,
krasopisná satorie
strhující vrytou chloubou

Babi měla ve zvyku jezdit středem silnice, ke kraji uhýbala, jen když se v protisměru objevilo auto, a svou netrpělivost dávala najevo rychlou jízdou a prudkým bržděním.

vyhřezlé homole věžáků
křiví se v paprscích
tiše se roztápí na pánvích dvorů

Milenci jsou jako zvěř – jako včely
nemůžou žít bez nápoje lásky (love drink) květů.
Ústy, neurvale jako rozkazy, jež obnažují zuby, se jich zmocňují.
Až opadávají okvětní plátky –
slivoní, které jsou lačné po včelách.

Při rozhovorech se mnou se Romové shodovali v pohledu na historicky zakořeněnou asymetrii ekonomických vztahů, ve kterých podle nich Neromové vždy těžili z po generace děděného ekonomického kapitálu a na Romy obvykle zůstávala ta nejtěžší práce, kterou nikdo z Neromů nechtěl dělat.

Jazyka bodák ostři, brus jeho měď!
Oči namiř!
Nastraž uši teď!
Slyš!
Hleď!
Aby ti duši náhle nepomačkali,
aby tvůj mozek nepřevrhli
– hej, tady!
Pozor!

Ošklivé ženy naproti tomu nesou na ramenou každá jinak ošuntělou opici, vypelichanou, trochu jinak olysalou, trochu jinak umolousanou.

Jeden z našich synů se nečekaně naučil vietnamsky a proměnil se v dceru. Když budeš mluvit vietnamsky, Dingu-li, staneš se dcerou.

Vstoupím do prostoru stromu, do zeleného stínu. Dotknu se skloněné větve, dlaní sleduji linii jejího růstu až ke kmeni. Pohladím zakřivení větve, obejmu její rameno. Vytáhnu se nahoru a kmen stromu sevřu koleny.

Lékař je kněz, vykladač tajemství, tlumočník nepochopitelného. Matka vždycky do posledního puntíku plnila lékařovy pokyny a obzvláště pak léčbu jako takovou.

Tento hřbitov byl ale jiný. Vypadal jako fantastická zahrada, v níž se z různě osázených záhonů tyčily náhrobní kameny nebo kříže, jejichž vzájemnost dokládala jednota vybraných květin.

krajina voní hořícím listím
a blahodárným tlením
a noc ji víská ve vlasech
a laská na ztvrdlých prsou
a líbá údolí zatuchlá pradávnými sny

Král se kymácel chrámovou kaplí. Tak jako katedrálu, tak jako kamenný most, tak jako univerzitní haly a jako třetinu města nechal i tuto svatyni postavit jeho zbožný otec, když se rozhodl proměnit Prahu v panovnickou rezidenci a nový Jeruzalém k tomu. Teď, dvacet let po jeho smrti, připomínala spíš Babylon a panovníky měla hned dva.

– Jestliže jsou věci neznámé, pak je neznámý i člověk. Co tady s chválou a hanou!