Témata
Co však na knize Náš dům je v plamenech nesmírně potěší, je to, že Greta – s odkazem na úryvek z Mertovy písně v úvodu – nejen prorazila okolní lhostejnost a strhla na svou stranu spoustu mladých lidi po celém světě, ale také našla cestu zpět: zpět k sobě.
Jistě, máme i dnes své intelektuály, ale ti jsou buď málo vidět a slyšet, anebo se mění v duchu bitvy v Orgreave v uvřískanou rekonstrukci sebe samých.
Canguilhem píše, že pokud nechápeme problematiku vysoušení dolů (starou celá staletí), nepochopíme ani parní stroj. Pokud nevíme, jak funguje kolovrátek, nemůžeme rozumět lokomotivám. Racionalizace techniky nesmí dávat zapomenout na iracionální původ stroje.
Ale navzdory těmto pochybnostem, kterým jsem se při četbě nedokázala ubránit, jsem s nadšením přivítala ty pasáže, v nichž Kleinová píše o vzmachu občanské společnosti – tedy té části americké veřejnosti, která se vymanila z povolebního šoku a stmelila se v mocný proud s jediným cílem: demokratickou cestou zabránit Trumpovu znovuzvolení v příštích prezidentských volbách.
Malí lidé nebyli stvořeni z malých kučeravých dětiček pomocí magického uměni čarodějů; a pravděpodobně, pokud se někomu podaří je chytit, zjistí, že mají jazyk jako ostatní lidské bytosti.
Nacházím teď prázdné láhve
na temných místech.
Vznešené názvy vodek,
šlechtická jména fernetů.
Masaryk stále mluví o „Němcích“, aniž dělá rozdíl mezi jejich stranami a válečnou politikou. Není ale pravda, že všichni Němci nebo všichni sudetští Němci bez výhrad přijímali krutosti soldatesky.
Práva člověka jsou podle Dugina pouhými právy na nepřekonávání sebe sama, jsou „právy malého člověka“. Takový přistup může mít pochopitelně i brutálnější podobu, pokud konkretizujeme onu kolektivní subjektivitu, již člověk je, namísto toho, aby byl jedincem; třeba ve výroku „národ je vším, jedinec – ničím“.
