Houby nefungují v symbióze jen s rostlinami, mají toho dokonce víc společného s živočichy, píše Sheldrake, a lidé na ně spoléhají déle, než jsou na světě v podobě druhu homo sapiens. Což se projeví i v závěrečné kapitole, kterou si Sheldrake vyhradil pro své oblíbené kvasinky. Z jistého úhlu pohledu to byly právě kvasinky, které si nás ochočily během neolitické revoluce (role piva a jeho vliv na domestikaci zvířat je mezi historiky dobře známa).

Společnost tedy patří a slouží spektáklu stejnou měrou, jakou spektákl patří a slouží společnosti. Příběhy, které si vyprávíme, už nefungují jako „laboratoř možného“, nýbrž jako spektakulární laboratoř toho jediného, co je možné – tedy spektáklu. Zároveň se zdá, že spektákl je i dokonale flexibilní: snadno do sebe inkorporuje momenty individuální nespokojenosti se systémem, přičemž zajistí, že veškeré naše revolty a vzbouření míří vždy proti iluzi, nikoliv proti podstatě problémů.

Culianův text, ale i životní příběh se podobá stylu a příběhu Umberta Eca. V roce 1991 byl za nikdy neobjasněných okolností zabit jedinou ranou do týlu na toaletě chicagské univerzity, kde začal působit. Bylo mu pouhých jednačtyřicet let. Těžko se ubráníme spekulacím o důvodech, které mohly k této popravě vést.

Poetické vnímání světa je pro Webera důležitou cestou a možná i cílem k únosnému žití. „Poetický materialismus“, který představuje, znamená, že význam zůstává zakořeněn v těle. Milovat krásné a milovat umění pak znamená bojovat i za celý život, jenž krásné tvoří.

Ráno poté, co jsem začala psát reflexi knihy Věřit v šelmy, se mi stala podivuhodná věc. Našla jsem po probuzení v telefonu zprávu od svého kamaráda, s nímž léta sdílím nadšení nad dílem Susan Sontagové. Zpráva obsahovala mou oblíbenou fotografii v tu dobu již postarší americké esejistky za psacím strojem, převlečené do kompletní masky medvěda hnědého.

Šárka Homfray v knize apeluje na to, že musíme být aktéry*aktérkami společenských změn. S grácií vyvrací mýty a předsudky a nastiňuje řadu feministických témat.

Nekonečný růst přirovnává Eisenstein k dětskému období lidského života. V určité době dorosteme, naše orgány dosáhnou té správné velikosti a mohou prostě dál „jen“ sloužit. Období pozdního kapitalismu tak považuje za éru, které už značně schází dospělost.

Vybraní respondenti a respondentky doporučují knihy, které bystře provádějí minulostí, provokují současnost či polemizují o budoucnosti.