Už Wolfgang Amadeus Mozart si všiml, že hudba je ukrytá nejen v notách, ale i v tichu mezi nimi, a jiní zas, že je lepší nemluvit, pokud slova nejsou lepší než ticho. V případě Johna Cage nejde jenom o „toho performera, co zahrál ticho“, ale o celý kontext myšlenkového pohybu, ve kterém jeho pokus vzniká.

Čtenář nemusí ani souhlasit, ani se považovat za levicového, aby pro něj četba této knihy byla přínosem.

V době, kdy tuto reflexi píšu, je to skutečně jen pár týdnů, co do naší společnosti vstoupil nový živý organismus – host, který k nám vtrhl bez pozvání.

Může být digitální revoluce zkrocena, řízena a reformována podobně jako kdysi revoluce průmyslová?

Má-li být nacionalistický populismus poražen, je nutné také zásadně změnit politiku bydlení.

Ano, je tu i smrt.
Ale vždycky se může znovu zrodit láska.
Uvědomte si, jak se rozhodujete teď žít.
Dnes dýchejte.
A za továrními zvuky své paniky slyšte:
ptáci znovu zpívají,
obloha se vyjasňuje,
přichází jaro
a my jsme stále obklopeni láskou.

Časem jsem si udělal dva imaginární kamarády, s nimiž jsem probíral každý detail svého nerozsáhlého životního prostoru.

Matčina rakev bez jisticích řemenů lítala v kabině sem a tam. Hleděla jsem ve zpětném zrcátku na dřevotřískovou rakev – na dřevěnou jsem neměla – a myslela na to, jak ráda bych byla mámě zařídila důstojný pohřeb.

A potom tam dál seděl vysoko nad lidským pinožením, a jako když se gramofonová deska v závěru zasekne a pořád se škubavě otáčí, tak Kočárník do zblbnutí opakoval liščí říkanku, tam i zpátky, připraven konat tak až do skonání věků.

Naskákali jsme do brouzdaliště a začali v něm čile rejdit. Představovali jsme si, jak něco takového teď možná dělají i ti, kdo se o naši svobodu zasloužili. Viděli jsme Havla, Pitharta, Dienstbiera, Bendu a Kroupu, jak se s rozkoší cachtají a vytřásají si pak vodu z vousů, právě jako my.

Ráno táhly po nebi roztrhané mraky, a tak jsem oblohu neklidně pozoroval, bál jsem se, že se úplně zatáhne a představení se toho dne nebude konat. Naštěstí se ranní mraky rozplynuly a stejně jako předchozí den začalo před jedenáctou magické stínové divadlo.

Pojďme se teď přesunout na chvíli do minulosti, řeknu vám, co mi reakce barev řekly o vašem dětství.

Maríi bylo čtrnáct. Vypadala jako dítě, ale přemýšlela jako žena. Nechtěla zůstat v téhle díře a už vůbec nevěřila v Boha, toho směšného impotenta, jak mi po týdnu s jemnou dávkou provokace sdělila, a smála se v klimatizovaném autě na plné kolo, takovým tím všeprostupujícím perlivým smíchem dívky, která se v životě neztratí, anebo přesně naopak.

Je půl třetí ráno a De Santis dělá účko na mole Carla Pisacana, poněvadž ten kokot – ale to je jen drobnej detail – vůbec netuší, ke kterýmu molu ty Kolumbijci přirazej.