Nejzajímavějším momentem latourovského „přistávání“ by totiž mohlo být právě zkoumání specifických a situovaných „pozemšťanů“ a jejich vyjednávání toho, jak bude vypadat obývání oživené planety.

Co by tedy nastalo, kdyby se NZP podařilo v celých USA zavést? Na bohaté by to žádný vliv nemělo, předesílá Lowreyová, ale vliv na rodiny žijící v bídě by byl zcela zásadní.

Už Wolfgang Amadeus Mozart si všiml, že hudba je ukrytá nejen v notách, ale i v tichu mezi nimi, a jiní zas, že je lepší nemluvit, pokud slova nejsou lepší než ticho. V případě Johna Cage nejde jenom o „toho performera, co zahrál ticho“, ale o celý kontext myšlenkového pohybu, ve kterém jeho pokus vzniká.

Čtenář nemusí ani souhlasit, ani se považovat za levicového, aby pro něj četba této knihy byla přínosem.

V době, kdy tuto reflexi píšu, je to skutečně jen pár týdnů, co do naší společnosti vstoupil nový živý organismus – host, který k nám vtrhl bez pozvání.

Může být digitální revoluce zkrocena, řízena a reformována podobně jako kdysi revoluce průmyslová?

Pod konečky prstů jsem cítil tvou opálenou kůži a ty jsi mě svýma silnýma pevnýma rukama hnětl k novému životu, vlastně jsi mě vytvářel, má bedra, vnitřní stranu stehen… ale stejně tak jsi utvářel sám sebe.

Krok za krokem úzkým tunelem a začíná se stmívat. Muž uvnitř studny si uvědomí, že si vzal jenom baterku. Sekyra zůstala v pytli.

Matčina rakev bez jisticích řemenů lítala v kabině sem a tam. Hleděla jsem ve zpětném zrcátku na dřevotřískovou rakev – na dřevěnou jsem neměla – a myslela na to, jak ráda bych byla mámě zařídila důstojný pohřeb.

A potom tam dál seděl vysoko nad lidským pinožením, a jako když se gramofonová deska v závěru zasekne a pořád se škubavě otáčí, tak Kočárník do zblbnutí opakoval liščí říkanku, tam i zpátky, připraven konat tak až do skonání věků.

Naskákali jsme do brouzdaliště a začali v něm čile rejdit. Představovali jsme si, jak něco takového teď možná dělají i ti, kdo se o naši svobodu zasloužili. Viděli jsme Havla, Pitharta, Dienstbiera, Bendu a Kroupu, jak se s rozkoší cachtají a vytřásají si pak vodu z vousů, právě jako my.

Ráno táhly po nebi roztrhané mraky, a tak jsem oblohu neklidně pozoroval, bál jsem se, že se úplně zatáhne a představení se toho dne nebude konat. Naštěstí se ranní mraky rozplynuly a stejně jako předchozí den začalo před jedenáctou magické stínové divadlo.

Časem jsem si udělal dva imaginární kamarády, s nimiž jsem probíral každý detail svého nerozsáhlého životního prostoru.