Od japonského vydání posledního románu Komturova smrt uběhly už více než čtyři roky. Haruki Murakami nyní přichází s novou sbírkou povídek, kterou identifikuje už názvem: První osoba jednotného čísla. Pro autora bylo dlouho typické, že psal v první osobě. Třetí vyprávěcí osobu začal používat až v pozdních dílech. Nejen tímto prvkem, ale i stylem a tématy se teď vrací ke kořenům. A také bilancuje. Nečekejte poselství, vysvětlení nebo rozuzlení, ba ani překvapivé pointy ne. Povídky mají jinou schopnost – zůstanou vám v hlavě nadlouho.

Karneval (ukázka z povídky)

Tvrdit, že šlo o nejošklivější ženskou, jakou jsem kdy poznal, by nejspíš nebylo spravedlivé. Jelikož by se nepochybně našlo dost ještě ošklivějších než ona. Dá se však myslím vcelku bez problémů říct, že byla nejošklivější z těch, které v mém životě vůbec něco znamenaly a které dokázaly zapustit kořínky v půdě mého srdce. Pochopitelně že bych tu místo výrazu ošklivá mohl použít eufemismu a napsat, že zkrátka nebyla hezká, což by čtenáři – a čtenářkami obzvlášť – bylo přijato jistě mnohem snáz. Já se však s dovolením schválně přidržím bezprostředního (a poněkud obhroublého) výrazu ošklivá. Jelikož lépe vystihuje kvality té ženy jako lidské bytosti.

Budu tu o ní radši psát jako o „F*“. Z různých důvodů by se moc nehodilo, abych tu prozradil její pravé jméno. Ve kterém mimochodem vůbec nenajdete ani „F“, ani jakoukoli hvězdičku.

Je možné, že se k tomuhle textu někde dostane i sama F*. Vždycky tvrdila, že ji skoro nezajímá jiná četba než od žijících ženských autorek, není ale vůbec vyloučené, že se jí nějakým řízením osudu tyhle řádky dostanou do rukou. A pokud si je přečte, samozřejmě jí musí dojít, že tu vyprávím o ní. I když tu o ní ale napíšu, že je „nejošklivější ženská, kterou jsem kdy poznal“, F* si z toho nejspíš nic moc dělat nebude. Naopak jí to ještě možná bude připadat zajímavé. Vždycky si totiž sama byla zrovna tak dobře jako kdokoli jiný vědomá, že její vzhled není kdovíjaký – že je „ošklivá“ –, a dokonce dovedla i všechny kolem odzbrojit tím, jak se tou skutečností samotná bavila.

Podobné případy v našem světě patří myslím k hodně vzácným. Žen, co jsou ošklivé a vědí to o sobě, je totiž málo a těch, které to prostě akceptují jako fakt a ještě se tím dovedou i tak trochu bavit, bude nejspíš jen minimum, i když nějaké se dozajista najdou. V tom smyslu zřejmě opravdu byla výjimečná osobnost. A její výjimečnost k ní přivábila nejen mě, ale i nemálo dalších lidí. Jako když se na magnet nachytají nejrůznější kusy železa, užitečné i nepotřebné.

Vyprávět o ošklivosti zároveň znamená mluvit o kráse.

Poznal jsem osobně i pár krásných žen. Takových, o jejichž půvabu nikdo nezapochybuje a jen na ně zůstane tiše zírat. Jenže mi připadalo, jako by se ani – alespoň tedy ve většině případů – nedovedly ze své krásy naplno a bez zábran radovat. Což mi připadalo hodně zvláštní. Ženy, které se krásné narodily, vždycky vyvolávají obdiv mužů, u příslušnic svého pohlaví budí závist a vždycky se kolem nich taky nadělá spousta povyku. Nepochybně dostávají spousty drahých dárků a ani o partnery k seznámení nejspíš nebudou mít nouzi. Tak proč nevypadají o trochu šťastněji? A proč v některých případech působí dokonce až melancholicky?

Co jsem měl možnost pozorovat, ve většině krásných žen, které znám, budilo to, co na nich krásné nebylo – žádné lidské tělo totiž není dokonalé –, nelibost, nebo i vztek, a touhle nelibostí a vztekem jako by se pak bez ustání užíraly. Mohlo se jednat o sebemenší detail, o chybičku, která by snad ani nestála za řeč, těm ženským to ale stejně leželo v hlavě. V některých případech dokonce bezmála chorobně. Že mají třeba moc velké palce na nohou, a navíc se jim na nich divně kroutí nehty nebo že mají každou bradavku jinak velkou. Jistá velice krásná žena, kterou znám, věřila, že má přespříliš dlouhé ušní lalůčky, takže si vždycky nechávala růst dlouhé vlasy, aby jí zakrývaly uši. Mně samotnému je myslím naprosto jedno, jestli jsou lalůčky dlouhé, nebo krátké (ty její jsem měl jednou jedinkrát možnost vidět a připadaly mi naprosto normální). Možná že všechny podobné zmínky o délce ušních lalůčků atd. jsou nakonec jen pouhý krycí název pro něco docela jiného.

Nedá se pak na druhou stranu tvrdit, že ženy, které si dovedou svým způsobem užívat, že nejsou pěkné – nebo že jsou dokonce ošklivé –, mají naopak spíš štěstí? Právě tak jako je na každé krasavici něco nepěkného, je i na každé ošklivé něco krásného. A ony se z toho, na rozdíl od svých krásnějších kolegyň, dovedou bez zábran radovat. Není tu třeba cokoli skrývat pod krycí názvy ani hovořit v metaforách.

Nejspíš teď neřeknu vůbec nic nového, ale občas se stane, že trochu pozměníte pohled – a svět, kde žijete, se vám najednou začne jevit docela jinak než dřív. Závisí jen na způsobu přijímání paprsků, aby ze stínu bylo v tu ránu světlo a ze světla stín. Z plusu se najednou stane minus, z minusu plus. Je nad mé síly rozhodovat, jestli jsou podobné jevy našemu světu vlastní už z podstaty, nebo jde o pouhý optický klam. Ať už to ale je, jak chce, F* s těmi zmíněnými paprsky dovedla vyloženě čarovat.

S F* mě seznámil jeden kamarád. Bylo mi tehdy něco přes padesát. Jí mohlo být asi tak o deset let míň. V jejím případě ale nějaká léta nic moc neznamenala. Jelikož u ní měl vzhled vždycky navrch nad všemi ostatními osobními faktory. Věk, výška i tvar a velikost poprsí – nic z toho nemělo před její nehezkostí (= ošklivostí) téměř žádnou váhu. A nějaké zakroucené nehty na palcích u nohou anebo délka ušních lalůčků – to už byly jevy vysloveně okrajové.

Na koncertě, pořádaném v Suntory Hall, jsem se o přestávce v lobby setkal se svým kamarádem, který tam právě s F* popíjel víno. Hlavním bodem programu byla tehdy nějaká Mahlerova symfonie (přesné číslo už jsem zapomněl). V první polovině večera jí předcházela hudba z Prokofjevova Romea a Julie. Kamarád mě F* představil a pak jsme všichni tři nad vínem vedli řeči o Prokofjevově hudbě. I on se prý s F* na tom koncertě potkal čirou náhodou. Zkrátka se sem každý z nás tří vydal sám. Mezi lidmi, kteří dovedou jít na koncert sami, většinou vznikne určitý pocit spřízněnosti.

Když jsem F* poprvé spatřil, samozřejmě jsem si potají pomyslel, že je to opravdu škaredá ženská. Ona ale celá zářila a vystupovala s takovou noblesou, že jsem se za svůj názor hned v duchu zastyděl. A – jak to jen vyjádřit? – když jsme se pak spolu chvilku v nejlepší shodě bavili, naprosto jsem si na její ošklivost zvykl. A už si s nějakým jejím vzhledem vlastně nelámal hlavu. Uměla dobře konverzovat, navíc velmi příjemně a na velkou spoustu témat. Byla bystrá, a pokud šlo o hudbu, měla podle všeho velice dobrý vkus. Když pak zaznělo znamení ohlašující konec přestávky a šli jsme zas každý na své místo, pomyslel jsem si: „Kdyby tahle ženská měla hezčí obličej – anebo aspoň vypadala jen o trochu víc k světu –, byla by nejspíš naprosto neodolatelná.“

Později jsem se však měl bolestně přesvědčit, jak zcela povrchní tahle má úvaha byla. Silná osobnost té ženy – snad by tu mohla být řeč až o přitažlivé síle – totiž mohla nejlíp působit právě a hlavně pro její neobvyklý zjev. Zkrátka a dobře, byl to právě ten propastný rozdíl mezi kultivovanou atmosférou, kterou kolem sebe F* šířila, a mezi jejím ošklivým vzhledem, co uvádělo do chodu její osobitý dynamismus. A ona tuhle sílu dokázala vědomě ovládat a uplatňovat.

Popsat, jak konkrétně nehezká (= ošklivá) vlastně byla její tvář, by byl skutečně krajně obtížný úkol. I kdybych volil sebelepší výrazy a popisoval a vysvětloval sebeprecizněji, jen těžko tu zvládnu zprostředkovat čtenáři přesná specifika jejího vzhledu. Jediné, co můžu říct s jistotou, je to, že byste v rysech její tváře nenašli vlastně nic, co by samo o sobě bylo po funkční stránce nedokonalé. Nic, u čeho byste si řekli: tohle je vážně trochu zvláštní, anebo: kdyby se tomuhle trochu pomohlo, jistě by musel být výsledek aspoň o něco lepší. Na jednotlivostech se nedal najít žádný zvláštní kaz. Když jste si je ale všechny poskládali dohromady, vyšla z toho bezvadná, dokonalá ohyzdnost (a i když je to možná zvláštní přirovnání, celý ten proces tak trochu připomínal Zrození Venuše). A snažit se tuhle výslednou ohyzdnost vysvětlovat slovy a logikou by bylo nejen nemožné, ale – i kdyby se to nakrásně podařilo – nemělo by to nejspíš valný smysl. Nabízely se nám všeho všudy dvě volby – buďto bezpodmínečně přijmout, co máme před sebou, jako daný fakt, anebo to šmahem odmítnout. Bylo to zkrátka jako válka, kde se neberou žádní zajatci.

Tolstoj v úvodních větách Anny Kareninové píše, že zatímco šťastné domácnosti bývají jedna jak druhá, ty nešťastné jsou na tom každá úplně jinak. Zhruba totéž se dá říct i o kráse a ošklivosti ženských tváří. Myslím si (a byl bych rád, kdybyste to brali opravdu jen jako můj soukromý názor), že krásné ženy můžeme ve většině případů zařadit do společné kategorie krásná ženská a tím to hasne. Každá z nich si nese na rameni opičku s nádhernou zlatou srstí, a i když se snad najdou drobné rozdíly v lesku a odstínu té srsti, stejně je vždycky tak oslnivě zlatá, že se pak celý zbytek jeví naprosto uniformně.

Ošklivé ženy naproti tomu nesou na ramenou každá jinak ošuntělou opici. Trochu jinak vypelichanou, trochu jinak olysalou, trochu jinak umolousanou. A jelikož žádná z těch opic skoro vůbec nezáří a netřpytí se, nemůže nám ani zaslepit oči žádný zlatý lesk.

Ta opice, co seděla na rameni F*, ale měla obličej velice mnohotvárný a k tomu ještě značně mnohobarevnou srst – i když se jí ani trochu nezaleskla. Dojem, jímž na vás to zvíře působilo, se navíc velmi měnil podle toho, jaké bylo ten den právě počasí a směr větru nebo v jakou dobu jste se na něj dívali. Jinými slovy, ošklivost té ženské byla výsledkem procesu, v němž nejrůznější složky té ošklivosti povolalo jakési vyšší nezvratné ustanovení všechny na jediné místo, kde pak vlivem zvláštních kompresních sil vykrystalizovaly. A její opice jí pak tiše dřepěla na rameni v nejlepší náladě a beze známky ostychu. Dočista jako by si v samém středu světa příčiny a následky všech věcí padly do náruče a splynuly tam vjedno.

Když jsem se s F* viděl podruhé, dovedl jsem si to všechno už trochu uvědomit (i když bych to ještě pořádně neuměl vyjádřit slovy). Pochopit, v čem její ošklivost přesně vězí, totiž zabere nějaký čas. A vyžaduje to intuici a trochu filosofie, i nějakou tu morálku. A patrně i jisté životní zkušenosti. Ale pak, když s tou ženou strávíte trochu času, najednou pocítíte jistou hrdost. Nad tím, že vám náhodou ta intuice, filosofie a zkušenosti nebyly odepřeny.

Když jsem se s ní setkal podruhé, bylo to opět na koncertě. Už ne v tak velké koncertní síni, jako je Suntory Hall. Šlo o koncert jakési francouzské houslistky. Vzpomínám si, že zazněla Franckova a Debussyho houslová sonáta. Šlo o výtečnou houslistku a obě skladby patřily k vrcholným číslům jejího repertoáru, ten den ale, upřímně řečeno, nebyla zrovna v nejlepší formě. Dva kusy od Kreislera, které zahrála jako přídavek, byly ale i přesto okouzlující.

Ve chvíli, kdy jsem vyšel ven a čekal na taxík, mne zezadu oslovila F*. Byla tam se svojí kamarádkou. S takovou štíhlounkou, drobnou krasavicí. Samotná F* je spíš vyšší postavy. Je jen o něco maličko menší než já.

„Poslyšte, jen kousek pěšky odtud je jeden dobrý podnik, nešel byste si s námi dát trochu vína, jestli máte čas?“ navrhla mi.

Odpověděl jsem, že milerád. Večer sotva začal a já se ještě pořád úplně nevzpamatoval z jisté frustrace z hudby, která mne úplně neuchvátila. Ideální nálada na to, abych si s někým dal jednu dvě sklenky vína a porozprávěl o kvalitní hudbě.

A tak jsme všichni tři zapadli do malého bistra v jedné postranní uličce opodál a objednali si něco menšího k zakousnutí a víno, jenže té krásné kamarádce pak najednou zazvonil mobil a ona se vzápětí zvedla ze židle. Prý jí volají z domova, že její kočce není nějak dobře. A tak jsme tam s F* osaměli. Z čehož jsem ale nebyl zvlášť zklamaný. Jelikož mě už tou dobou milá F* začala osobně dosti zajímat. Uměla se obléct s vybraným vkusem a dnes měla na sobě už od pohledu luxusní modré hedvábné šaty. A šperky, které si k nim vzala, byly právě tak dokonalé. Úplně prosté, ale stejně jste z nich nespustili oči. A právě tehdy jsem si všiml, že má na prstě snubní prsten.

Povídali jsme si o dnešním koncertu. Shodli jsme se, že houslistka neměla právě nejlepší den. Možná jí nebylo dobře, nebo ji třeba bolely prsty, anebo jí nevyhovoval pokoj v hotelu, kde byla ubytovaná – kdo ví? Nejspíš ji ale opravdu potkaly nějaké potíže. S podobnými věcmi se člověk setká každou chvíli, pokud chodí na koncerty častěji.

Potom jsme mluvili o hudbě, kterou máme rádi. Oba jsme svorně měli v oblibě klavírní skladby. Samozřejmě že jsme poslouchali i opery, symfonie a komorní hudbu. Nejraději jsme ale přece jen měli klavírní sóla. A ve výběru skladeb, které jsme mezi nimi měli nejradši, mezi námi vládla až podivuhodná jednota. Chopinovu hudbu jsme nedokázali mít v trvalejší oblibě. Přinejmenším to tedy nebyla hudba, kterou bychom chtěli slyšet hned, jak ráno vstaneme. A Mozartovy klavírní sonáty byly sice krásné a okouzlující, upřímně řečeno se nám ale už opravdu zajídaly. Bachův Dobře temperovaný klavír byl sice úžasný, ale trochu moc dlouhý na to, aby ho člověk dokázal poslouchat celou svou bytostí. Na ten se musíte vnitřně vyladit.

Beethovenovy klavírní sonáty nám zněly občas až příliš vážně. A jejich interpretace taky zacházela trochu do krajnosti (alespoň podle nás). Brahmsovy klavírní skladby bylo skvělé slyšet jednou za čas, při pravidelném poslouchání ale unavovaly. Někdy dokonce i nudily. Při poslechu Debussyho a Ravela jste museli dobře volit čas a situaci, jinak vás ta hudba mohla taky úplně minout.

Jako bezvýhradně skvělou, takříkajíc vrcholnou klavírní hudbu jsme nakonec vybrali několik Schubertových klavírních sonát a Schumannovy klavírní kusy. Co kdybychom ale z tohoto výběru měli vybrat jen jednu jedinou, nejlepší skladbu?

Jen jednu jedinou skladbu?

Ano, jen jednu jedinou, řekla F*. Skladbu, kterou bychom si, jak se říká, vzali s sebou na pustý ostrov.

Těžká otázka. Vyžadující, aby se nad ní člověk důkladně, beze spěchu zamyslel.

„Schumannův Karneval,“ odvážil jsem se nakonec vyslovit.

F* přivřela oči a dlouho si mě zpříma prohlížela. Pak dala ruce na stůl, propletla prsty a začala prolamovat klouby. Udělala to přesně desetkrát. Tak hlasitě, až se po nás začali otáčet lidé u vedlejších stolků. Praskalo to tak suše, jako když lámete o koleno tři dny starou bagetu.