I tady v New Jersey se mi občas připomenou staré básně a opery, ale hlavně – angličtina mi už docela jde! Dokonce poznám podle hlasu sojku chocholatou. Ta na mě několikajazyčně pokřikuje, že je podzim, doba vyhledávat tůně. Sojku třeba uposlechnout. Vždyť už se rok chýlí do sebe. Srpen byl dusný, září netečné, říjen jak vyřezávaný, listopad pochybný, i v parku Crystal Spring v obci Laurel Springs. Křišťálová studánka! Od roku 1877 sem Walt Whitman „zejména v létě“ chodíval jak do lázní: koupat se, meditovat a psát Specimen Days. Příkladné dny. Dny exempláře, dny artefakty. Zůstaly tu dodnes, ty dny věcné i snivé. Až mě to omámilo.

Nemám to sem daleko. Z křišťálové studánky vydechují stébla trávy. Zvonky. Tmavé kapradí. Jak nepravděpodobné spojitosti se tu nabízejí. Je to k zbláznění, básník k básníkovi sedá, léčí se z neduhů. Ale opravdu se nevyléčí. Lépe vkročit mezi Whitmanovy verše na trámech, z nichž je sbitý lesní chodníček, a divit se, jako kdyby ptactvo mluvilo i česky, a mezi citáty, vyryté do té dřevěné pěšiny, která park křižuje, také. „Když píšu o půl páté zde u potoka, obklopuje mne nesmírná, tichá nádhera a svěžest.“ Svěžest! V červnu! Zřejmě tehdy nebylo horko? Timber Creek, líný tak, že lesík ani nepřetíná, spíš si do něj milostně lehá, Whitman popisuje jako „… docela malou řeku (vtéká sem z velké Delaware, vzdálené dvanáct mil)“, kde našel

místa nedotčené samoty, vinoucí se tok, samotářské zalesněné břehy, sladké prameny a všechna ta kouzla, která s sebou přinášejí ptáci, tráva, plané květiny, králíci a veverky, staré duby, ořechy, atd.

(I jiné stromy? Ó, vy lípy…)

I v tom je Whitman básník nadnárodní, globální, že les, do kterého chodíval, zůstal lokální – obyčejný malý park, plný zelených cest a vod. Není třeba okázalosti, jen listů. V Camdenském okrese, oblasti, kterou měl Whitman tak rád. Od červnového zápisu vede úhledně vyrývaná dřevěná cestička k 20. září: „Sedím tu o samotě, jen vnímám a těším se z toho všeho.“

Však také – proč bychom se netěšili! Zvlášť dnes. Den jak vyšitý, skutečný specimen. Dřevěné chodníčky se procházejí a zastavují návštěvníky svými lavičkami u citátů, vyrytých do dřevěné stezky. U prvního citátu sedí skupinka afroamerických vysokoškoláků. Po očku je pozoruji a dělám si poznámky. Baví se mezi sebou o škole a o hmyzu pod lavičkou. Ten brýlatý kouří cigáro. Mě si vlastně nevšímají. Jen jediná dívka mezi nimi se na mě podívá a usměje se. Pozdravíme se a putuji dál. Zpět k jaru. „Lesy shledávám v polovině května a začátkem června coby nejlepší místa pro psaní.“ Ve vzduchu se vznáší vděk za každý strom „vysoký, hustý, se svěží zelení mladé zralosti – tou nádhernou záležitostí – každá větev, každý list dokonalost sama“.

Whitman přišel do okresního města Camdenu již starý, nemocný, krátce před matčinou smrtí. Tady žil, stonal a na smrtelném loži dokončoval poslední úpravy Listů trávy. Z jeho obydlí je dnes muzeum, které je možné po domluvě navštívit a hodně se dozvědět od znalého průvodce. Domek i hřbitov, kde je Whitman pochován, sousedí s řekou Delaware, zastrčený mezi řadové domky mezi dálnice, obchůdky, nemocnice, vězení, kavárny, stadiony, chudinské čtvrtě i kulturní organizace. Zde v Camdenu, pár mil od Křišťálové studánky, stojí vysoká škola, továrna na polévku Campbell Soup Company, jako stín Andyho Warhola, i starý areál budov RCA Victrola His Master’s Voice. Samá tišina i spěch, všednost i výjimečnost.

Soutoky malé a velké. Omamné. I cestou z parku slyšet dvě bilingvní sojky – (je to pár, nebo snad Dvě vdovy?) zpívat

Klokotej, potůčku, ať zní tvá slova dál!