… a přítomnost? Ta už teprve ne. Kdysi bývala věčná, na modrých dlažebních kostkách pod balkonem na Oravské i na chodníku vedoucím k Foerstrovce. Jednou jsem si tam ještě jako dítě na Štědrý večer vykračovala, sama, oblečená do vánočních dárků (džín a svetru), k příbuzným. Na Skalku. Už byla tma. Ta cesta z blaha do blaha! Ta chvíle. Přítomnost z minulosti uniká, mění se na hrubší béžové kostky – snadno o ně zakopnout a spadnout na škvárové cestě někde o světadíl dál.

Tady v New Jersey si k Vánocům marně přeju, abych nebyla v New Jersey. A to přesto, že se mi v New Jersey vlastně líbí. Jen si přeju, abych byla doma, na jiném světadíle. Aby mi zevšednělo být doma. Když mě to takhle popadne, bavím se tím, že koukám na YouTube. A jak tak koukám, naskočí mi v nabídce československé televizní dokumenty ze 60., 70. a 80. let. Nedá mi to a kliknu na snímek o kontrolách, které chodily do hospod zjišťovat, proč tam pracující ráno vysedávají a svačí pivo a rum. Jsem z toho jak v transu, ale vtom na mě Ian, který pracuje z domu, houkne: „Mám pauzu na oběd, můžeme na úřad.“ Tak jdeme.

Totiž – na úřad amerického Sociálního zabezpečení, kde musím prokázat svou identitu, že já jsem já a že mám v USA trvalý pobyt. Dobře, ale copak já vím, jestli já jsem opravdu já? Jako v jiných budovách, i zde platí: Schody jen pro případ nouze, sdělí nám policajt, který čeká na výtah, pán jako řemen, mnoha větry ošlehaný. Nějaká paní se přižene, nastoupí a mačká knoflík, aby se dveře zavřely. Přes její snahu nastoupíme i my. Policajt si ji prohlíží stejně bedlivě jako já jeho. Všichni vystoupíme ve druhém patře, já zadám do odbavovacího počítače číslo „ve formátu 000-00-0000 pro sledování dávek sociálního zabezpečení a jiné identifikační účely“ a z počítače mi vyjede lístek s pořadovým číslem 40.

Čekárně panuje obrazovka. Upozorňuje, že pořadové číslo nesouvisí s pořadím. A vskutku: Č. 42 zavolají přede mnou! Ptám se na to jednoho z policajtů, kteří tam „pracují“: Nudí se, svačí, a tak přehnaně ochotně „pomáhají“ jedné mladé ženě, až se o ni začnu bát. Procházejí mezi židlemi a velkou tužkou nás počítají. Policajt mi mezi sousty vysvětluje, že úředníci, kteří tu pracují, jsou specialisté, kteří podle čísla sociálního zabezpečení, zadaného do vítacího počítače, určí, jaké specializace bude potřeba. Prý na to mají speciální vzdělání, někteří studovali i šest let, aby tu mohli úřadovat! Ian se rozhlédne po otrávených čekajících a svým americkým přízvukem mi konspirativně zašeptá jedno z mála českých slov, které zná: „Totáč.“

A konečně zavolají: „Č. 40 ke kóji č. 5.“ Kójí je třicet, úředníci tři. Pak už to jde jak po másle.

Úředník se zdvořile zeptá: „Co pro vás mohu udělat?“ Říkám: „Zapsala jsem se na internetu na důchodové zdravotní pojištění a někdo mi zavolal, abych se dostavila osobně a předložila zelenou kartu. Abych dokázala, že já jsem já.“ Odborně si mě vyhledá v počítači – je jasné, že na to studoval. Dokonce mě najde! I moje číslo, mou tolik prchavou identitu. Vezme mi zelenou kartu, jediný doklad k povolení trvalého pobytu a práci v USA, řekne „Vrátím se hned“ a zmizí z kóje.

Jsem už se vším smířená. Ani nepřemítám, co udělám, jestli kartu ztratí, popře, že ji měl, prostě se nevrátí nebo bude chtít doklady, které nemám. Ale ne. Vrátí se, podá mi kartu a řekne: „Děkuji, všechno je vyřízené.“ Úplný předvánoční dar.

Jen mi vrtá hlavou, kam s tou kartou šel? Zřejmě udělat kopii? Ověřit si ji? Jak? A proč, když je stejně všechno v počítači? Identita i pojištění. Symboly nás. Zelená karta identity. A jsem já, tady, na tom zvláštním světadíle, ještě já?