Z New Yorku k nám přijela kloboučnice Sofie, jejíž otec jako by zázrakem přežil válku. Coby židovské dítě se dostal z Německa do Anglie – jako by se vznesl z pekelné jámy do nebe. Sofie o tom moc nemluví. Během příjemné návštěvy nám radši vyprávěla, jak přišla k bursitidě kolene, tomu proslulému neonemocnění vypravěče Tří mužů ve člunu, kde vypravěč neprodělal „housemaid’s knee“. (Bursitidu kolene čili neduh služek z toho, jak na kolenou drhly podlahy. V češtině vypravěč neměl horečku omladnic.) Bursitidu má Sofie ovšem z toho, že nevěřila, že se také vznese.

Pro Sofii býval život na newyorském ostrově Long Island mírný a vlídný jako projížďka na Temži. Jen postupně se ukázalo, že umí být nevlídný, nepochopitelný, bláznivý i blouznivý jako východ slunce nad mořem, noční tanec hvězd nad oceánem či mince měsíce v nebeské rokli. Jakási směs Chagalla, Šumaře na střeše a cest plných hrbolů, výmolů a pádů z osamělosti.

Sofie žije v bytovém domě. Jeho úzké chodby jsou zatuchlé, vykobercované, vystlané pachem samoty. Věčné světlo blikající lampičky pokulhává za tlukotem srdce. Nájemníci odvykají čerstvému vzduchu. Na samotu už jsou zvyklí. Smutek. Samathá. Meditace. Samota. Smrt, která si občas zašpásuje s člověkem. I se Sofií. Sofie si ovšem s sebou všude nosí kabelku. Jako anglická královna v paláci.

Sofiin dům žádný palác není. Kolem dokola samé parkoviště. Když se onehdy vracela domů hodně pozdě z dlouhého večera stráveného se známým, kterému toho dne umřela sestřenice, parkoviště bylo rozkopané. Nic nebylo tam, kde by to člověk čekal. Některá místa už ani neexistovala a jiná byla nepřístupná, pokud by si to člověk připustil. A to se Sofii nechtělo. Komu by se taky chtělo? Byl mráz, jako když praští. Takhle v noci, ve tmě a mrazu neměla chuť obcházet rozkopané chodníky, ohraničené žlutou páskou s výstražnými nápisy Nebezpečí! Nevstupovat! Možná v té tmě nepůsobily nápisy tak výstražně, možná tma zahalila realitu, protože Sofie si řekla: „Co mně bude někdo povídat, přece tady nebudu vobcházet celý parkoviště, vždyť tu nikdo není.“ V tom měla bohužel pravdu.

Bylo už hodně pozdě, opravdu nikde nikdo. Sofie si řekla, že to zkusí. Sice nevidí na krok, ale když opatrně vyšlápne jednou nohou, pozná, jestli se tam dá jít. A poznala. Když slítla do výkopu hlubokého tak, že do něj vstoje celá zapadla, opravdu si zkusila. Teď ale chválí svou duchapřítomnost, že ani při pádu nedala kabelku z ruky.

Jenže vylézt z takové šachty nešlo. Kolem nikdo, kdo by jí mohl pomoct. Náhle pochopila, že by tu do rána mohla umřít podchlazením. Prý už teda v hrobě. Rozbrečela se. Teď se jí královská kabelka hodila. Měla v ní mobil, skoro vybitý. Přesto se dovolala na vrátnici a začala ječet. Že spadla do výkopu. Že nemůže ven. Že uvízla. Hovor se přerušil. Mladý vrátný to naštěstí vzal vážně a vydal se pátrat. Našel ji, ale vytáhnout tu vysokou šedesátiletou osobu sám nemohl. Než odešel pro posilu, varoval Sofii, ať se nepokouší vyškrábat ven, že si ublíží. Jenže jí to nedalo. Zkoušela to a pokaždé spadla. A z toho dostala bursitidu. Když se s posilou vrátil, měla už na nohou boule. Jako by strávila život na kolenou, v bídě. Vrátný s kolegou vzali židli, po provaze ji spustili dolů, Sofie si na ni sedla a už se vznášela vzhůru k nebesům, jako nevěsta na židovské svatbě.

Dnes dává tuhle historku k dobru na večírcích a ukazuje svou královskou kabelku, ale věci se mají tak, že od té doby, co uvízla v podzemí, bere všechno osobně. Třeba i existenci hrobu číhajícího hned za domem a nad ním přítomnost divokého měsíce, šachet a stavenišť. Ten dlouhý poloostrov noci, plný děr a létajících židlí.