Vedantisté tvrdí, že vesmír povstal z universální substance, kterou utváří podle libosti universální síla. Tuto universální substanci jmenují „akašou“, universální moc pak „pranou“. Obě pojmenování jsou sanskrtská. Každému jest nápadnou podobnost indické teorie o substanci a síle s naukami moderních vědatorů. Jest to důkazem, že moderní učenci ve svých bádáních na poli východní filosofie rádi brali z ní některé pravdy a mnohé hlásali, čemu Indové učili již před více jak 2 000 lety. Akaša – tak učí vedantisté – jest všudypřítomná substance vyplňující celý vesmír; nalézá se všude. Kdyby zde zůstala pedantická filosofie státi, souhlasila by dokonale se západními doktrínami materialistickými. Ona nám však více říká. Akaša se manifestuje ve formě vzduchu, vody, země; – měsíc, hvězdy, slunce, – lidská a zvířecí těla, rostliny, nerosty, – krátce všechno, co vidíme, cítíme, slyšíme, chutnáme – je universální substancí. – A přece nemůžeme všechnu akašu svými smysly vnímati, ježto jest jistá její část pro naši vnímací schopnost příliš jemnou.

Prana, všudypřítomná moc neboli síla, předvádí nám akašu ve formách poznatelných našimi smysly. Bez prany by se akaša nikdy neutvářila, nikdy by se nemohla projeviti. Z nezměrně veliké, věčně nevyčerpatelné zásobárny prany pochází všechno, co poznáváme jako sílu vůle v jejích na pohled tak různých formách.

Vedantista učí, že nejen všechna moc a energie na Zemi jsou různé projevy prany, nýbrž dokonce i myšlení jest součástkou této veliké síly. Prana projevuje se jako myšlenka, tíže, elektřina, magnetism, jako světlo, teplo atd. Vedantické učení souhlasí s moderní filosofií i v tom, že učí, že totální množství přírodní síly, nebo prany a materie, nebo akaše jest ve vesmíru neměnitelné, nemůže se ani zvětšiti, ani zmenšiti.

Pochopili-li jsme vedantickou představu o praně, této mocné, všudypřítomné síle, porozumíme také i myšlence tvořící podklad jedné velké části filosofie jogy. Rozhodně pochopíme poučku objasňující nám, kterak člověk dosáhnuv jistého vědění, rozumným jeho upotřebením vyvine schopnost, onu mocnou sílu, pranu ovládnouti, říditi, využívati, místo aby byl od ní využitkováván.

Slova prana užívá se v některých pojednáních o tomto předmětě jako sanskritského výrazu pro dech. Není to však správné, neboť prana znamená ještě mnohem více.

Indický jogi se snaží podříditi svoje tělo duchu moudrým použitím prany. Pod slovem léčení nějaké nemoci vyrozumívá on zvýšení životní síly neboli prany v trpícím orgánu, event. v celém těle. Jakmile se to podaří, navrátí se původní zdravý stav. Podle jeho názoru jest zdraví: správně rozdělená a pod stálou kontrolou vůle se nacházející životní energie. V mnohém ohledu neliší se tato teorie od učení některých pracovníků „Nové myšlenky“, kdežto jogi přivodí k chorobné části těla pranu, řídí doň učitel duchovního vědění proud myšlenkové síly. Cílem obou jest dosáhnouti výměnou buněčné struktury opět normálního stavu. Rozdíl mezi oběma léčebnými metodami spočívá jedině v různém označení stejných pojmů.

Ovládáním prany jest vedantistům známo pod hindustánským pojmenováním Pranayama. Pranayamou vyrozumívá Ind úplnou vládu nad dechem, soustředění apod. a ujišťuje, že tato vymoženost lidstva otevírá brány téměř k neobmezené moci. Míra dosažené moci řídí se ovšem stupněm pranayamy, kterého jednotlivec dosáhl. Aby stoupenci vedantické jogy napomáhali žáku ve stadiích, jež musí prodělati, pečlivě vypracovali lehce přehledné systémy různých cvičení.

Ovládnutí našeho vlastního těla, přičemž dýchací cvičení hrají velikou roli, jest prvním krokem k dosažení cíle. V následujících řádcích chceme se obšírně zabývati těmito dýchacími cvičeními.

Prana jest také to, co nazýváme energií v nejrůznějších jejích formách od tíže až po lidskou myslící schopnost. Také magnetism, světlo, teplo, elektřina jsou pranou. Ovšem, jest forma energie, kterou zveme životní silou, životní schopností, pouze jednou z činnostních útvarů prány.

Materialista se snaží vysvětliti fenomeny života svojí oblíbenou theorií, že život je rezultátem jistých chemických procesů, tedy čistě mechanickou činností buněk. Ale vědoucí dospěl k poznání, že za těmito formami se skrývá síla životní, projevující se hmotou, jež jest zajisté něčím víc než mechanickou silou. Západní věda brzy pochopí starou filosofii východní.

Životní síla neboli prana jest oživujícím principem všech organismů. Není žádným atributem, žádnou vlastností organismu, nýbrž silou v něm a s ním se projevující. Nejmenší pohyb nebo jednání, nejslabší důkaz myšlení – jsou právě tak projevy prany jako největší silácký kousek nebo nejgeniálnější myšlenky. Atom se pohybuje silou prany, a spousty atomů tvořících lidský organism oživeny jsou právě tak touto zázračnou silou. Životní síla a rozum, resp. duch nejsou nikterak totožnými, nýbrž representují dvě činnostní formy jedné a téže síly. Vedantista přirovnává životní sílu ke koni, jehož jezdcem jest rozum. Rovněž lze si mysliti lidské tělo jako automobil uváděný v pohyb elektrickou silou, řízenou a ovládanou chaufferovým rozumem.

Vedantisté se domnívají, že fysické poruchy a choroby jsou zapříčiněny abnormním a nebo chybným stavem životní síly, na němž opět vinu nese chybné, chorobné myšlení. Učí, jak máme říditi proud prany k trpícímu orgánu, aby se jím buňky posílily a nastala změna v buněčné struktuře v nejpříznivějším směru.

Mícha jest podle jich názoru sídlem životní síly, a zároveň její zásobárnou, odkudž jest rozváděna do celého těla. Rozumným a vůlí dokonale kontrolovaným dýcháním lze životní sílu zvýšiti a stejnoměrně po celém organismu rozděliti. Vůlí správně ovládané dýchání znamená tolik jako ovládání prany a toto má za následek úplné zdraví a zvýšení psychické síly. – Vedantisté mají velmi komplikovaný dýchací systém, jímž docilují resultátů, nad kterými západovci žasnou.

Začátečník učí se nejprve několika posicím těla, které cvičením velmi napomáhají. Tyto posice jmenují „asana“. Více než 70 takových asan zná jogi. Každá z těchto asan spojena s jistým dýchacím cvičením má míti na určitá nervová centra a orgány značný vliv.

*

V předešlém čísle jsme se zmínili o tom, že se indický jogi učí jistému počtu tělových posicí, kterých podle jeho přesvědčení vyžadují cvičení dýchací. Tvrdí, že jest pro něho nezbytně nutno vynalézt jednu posici, v níž by mohl dlouhou dobu setrvati, aniž by se nějak unavil. Není pro každého jedna posice vhodnou. Jednomu jest příjemnou ta, druhému opět jiná posice. Práce jogiho započíná tím, že rozvádí proudy nervového fluida z jeho obvyklého kanálu novými směry a vykazuje jim jiný běh. Dokonce tvrdí, že způsobuje nové vibrace, že pozměňuje celý nervový systém. Pokládá za velmi důležité držení páteře. Při sezení musí býti tato úplně volná, nesmí být vystavena tlaku. Za tím účelem doporučuje se seděti zpříma, prsa vypnutá a hlava s krkem mají tvořit jednu linii. V této posici spočívá celá váha hořejšího těla na žebrech; tělo má lehké, přirozené držení, při němž páteř jest zcela volnou. Jogové tvrdí, že lidé s ohnutou páteří a vpadlou hrudí nemohou míti žádných vznešených myšlenek.

Jogi se hlavně snaží, aby byl úplně pánem nad svým tělem. Praví, že duch může se státi vládcem každého orgánu, každého svalu i těch, o nichž se obyčejně říká, že se pohybují mimovolně. Souhlasí s oněmi západními psychology, kteří tvrdí, že nestává svalů mimovolně se pohybujících. Téměř všechno svalstvo jest pod vládou vědomého rozumu, jenom jistá část vymyká se jeho kontrole a jest ovládána nepovědomou částí lidské psychy, z jejíhož područí jest dosti nesnadno přivést ji pod vládu vědomého pána. Ano, i srdce lze přivésti pod kontrolu a vládu vědomé vůle. To potvrzují pokusy západních badatelů.

Usednuv jogi naznačeným způsobem, započíná cvičením majícím za účel „pročišťovati“, jak on říká, nervový systém. Toto cvičení jest cvičením dýchacím. V lehké, vzpřímené poloze stlačí palcem pravou dírku nosní a vdechuje docela pomalu vzduch levou nosní dírkou, až se plíce dokonale naplní. Bez přestávky, přitlačiv opět levou dírku, vydechuje vzduch pravým nosním otvorem. Nyní vdechuje opět pravou nosní dírkou a vydechuje levou, přičemž přiměřený otvor nosní palcem ucpává. Toto jednoduché, a přece ve svých účincích tak efektní cvičení opakuje několikráte za sebou denně, ráno, v poledne, před večeří a krátce před spánkem.

V příštím čísle podáme výklad základních theorií tohoto cvičení a pokusíme se vysvětliti účinek jeho na tělo, ducha a nervový systém. Dříve nutno ale cvičiti, ježto sebe důkladnější theoretizování nevysvětlí nám věc tak dobře, jako provádění samo. Nejlepší důkaz o výtečnosti nějakého pokrmu obdržíme, požijeme-li jej. Podobně s naším cvičením. O skutečně léčivých účincích těchto cviků přesvědčíme se nejlépe, vyzkoušíme-li je sami na sobě. Provedeme-li je podle návodu, dbajíce, abychom drželi tělo vzpřímené, budeme vbrzku moci konstatovati celkové zlepšení zdravotního stavu. Fysicky budeme silnějšími, duch náš se rozjasní, paměť se zvýší a nálada se zlepší. Nelze-li je prováděti čtyřikrát denně, dostačí ráno a večer; pokaždé asi 5 minut, ne déle.

Již v málo dnech zpozorujeme, že veškerá stísněnost nás opouští, že smutné melancholické myšlenky ustupují veselým a zdravým. Dostaneme chuť k práci a veškeré naše duševní síly a schopnosti se zvýší. Jsme-li nervosními, zmocní se nás nevypsatelný pocit klidu a pokoje. Nespavost, pocit úzkosti a strachu nadobro zmizí, takže budeme se cítiti jako nově narození.

*

Jogové učí, že páteří procházejí dva proudy nervové síly, „pingala“ a „ida“, a že v míše vzniká dutý kanál, nazývaný „susumna“. Na dolejším konci tohoto kanálu nalézá se v trojúhelníkovitém zakončení páteře nahromaděná síla, již jogi označuje slovem „kundalini“. Podle jeho názoru vystupuje síla tato asi jako sloupec rtuťový v teploměru tímto kanálem nahoru, čímž se vyvolávají různá stadia psychického vývinu. Dosáhne-li tato zázračná síla mozku, jest duše jogiho osvobozena. Místo, kde přechází mícha v mozek, označuje jogi prodlouženou míchou. Ze šedobílé nervové hmoty vyplňující páteř vybíhají zvláště na dolejším konci četné výběžky, nazývané „Cauda equina“. Jogové také učí, že se v lidském těle nacházejí různá nervová centra a vyzařující pletiva, jimž jsou přiděleny specielní funkce a z nichž každé má svoji vlastní malou silovou batterii. Vůbec přicházíme k poznání, že učení orientálních fysiologů nápadně souhlasí s naukami západních vědců. Zdánlivý rozdíl jest jen v různých označeních.

Podle východního učení má nervové středisko mezi lopatkami v páteři, regulující dýchání, současně převládající vliv na systém nervových proudů. Praví se, že rhythmické dýchání nutí molekuly v těle rovněž rhythmicky se pohybovati. Síla vůle uvádí v činnost elektřině podobnou sílu, ježto elementární vůle uschopňuje nervy říditi takový proud. Přivedlo-li tedy dýchání podle indické methody molekuly v rhythmické chvění, stává se celé tělo mocnou batterií volní síly. A takovou téměř neomezenou sílu vůle hledí jogi dosíci svým dýchacím systémem a v tom je právě důvod, proč on připisuje dýchání tak mimořádnou důležitost. Zároveň s touto mocnou silou budí dřímající „kundalini“. Jeho jediný veliký cíl životní spočívá v tom, aby donutil onu tajemnou sílu v míchovém kanále vystoupiti, jinými slovy, aby vyvinul v sobě co nejdokonaleji všechny svoje psychické schopnosti.

První cvičení popsali jsme v předcházejícím čísle. Podotýkáme, že přímé držení těla jest tu nejdůležitějším požadavkem. Další cvičení jest podobné prvnímu, jenže mezi vdechem a výdechem děláme pausu. A sice vdechujeme levou dírkou nosní (ida), přičemž uzavřeme prstem pravou (pingala), a počítáme v duchu pomalu asi do čtyř. Současně musíme se snažiti celou silou koncentrovati svoje myšlení na levostranný nervový proud a na sídlo „kundalini“. Potom zadržíme asi na 16 vteřin dech a čítajíce v duchu pomalu až do osmi, vydechujeme vzduch pravou dírkou ven. Celé cvičení zove jogi „pranayama“. Při opakování vdechujeme opět pravou a vydechujeme levou atd.

Byly-li výsledky prvních cvičení krásné, jsou výsledky těchto překvapující. Dosahujeme štěstí, spokojenosti, moci a zdraví. Vstupujeme branami do chrámu nových poznatků a nového světa, který nám byl doposud sedmi zámky uzavřen.

Isis a Paracelsia. Sborník pro synthetické studium filosofie, systémů náboženských a okultismu a pro přírodní a hermetické léčení, 1907, III. ročník, s. 35–37, 67–68, 100–101