Vyšlo 8. 9. 2018
Souvisí
-
Banality pinoživých hovínek Klímova osobního života, jak generují ty velehorské ideje, celá ta lesklá vrstva, hematitová žíla, která prochází tím románem přes vše přisprostlé a lascivní.
-
Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.
-
V bezbřehosti identit, anti-egu jungiánského kolektivního ne-jsoucna není žádné distinktní rozlišení „on“ nebo „ona“, je pouze celistvé „my“. Archetyp „draka“ či „saně“ nabývá v Klímově textu významů žravé propastnosti…
-
Zkrátka, zlobím se a zlobím se na Sovu a na Kaminského.
-
Vidinu, že Rimbaud je naživu, měla jeho matka Vitálie osm let po smrti svého syna v témže kostele Notre-Dame (postaveném v Charleville až v letech 1860–63), kde se v r. 1866 konala slavnost Arthurova prvního svatého přijímání.