Dvěma prsty té ruky jsi na ni mířila,
když sis jako malá hrála na kovboje,
jako by to byla hlaveň pistole,
ale přitom jste obě dvě věděly,
že ubránit se jí se ti stejně nikdy nepovede.

Když tu byl naposled Eco,
chtěl se setkat, psal Havlovi, Havel
pozval nás na oběd, pamatoval si,
jak jsem u paní Feltrinelliové před dvacíti lety
na Pomodora křičel, tak si je pozvěte
do Itálie, bratry, a paní Ecová
se ptala, co znamená to ano, které pořád
my Češi opakujeme…

fragmenty
litanie
ocelová lana

tak co je ta země
co ze mě pláče
když všechno kolem zase mlčelo
a mlčí?

Na starym nádraží
ve starym městě
narážim do stěn
nevim, kde jsem
Snad ve svym svědomí
v osobní zpovědnici
v noční můře
všedního bytí

Stravuje společnost
Svou demenci
Stravuje demence
Svou společnost –
Jako by se spolu utkaly
V karate na Měsíci
Samy dvě
Neohrabaně
Pomalu
Leč na život a na smrt.

Na západní frontě stále vládne klid zbraní. Mezi lidmi se krom jiného říká, že Hitler sedí v polstrované cele, Göring je takřka vyřízený a moc si mezi sebe rozdělili Goebbels, Himmler a Ribbentrop.

Zkrátka, zlobím se a zlobím se na Sovu a na Kaminského.

Vidinu, že Rimbaud je naživu, měla jeho matka Vitálie osm let po smrti svého syna v témže kostele Notre-Dame (postaveném v Charleville až v letech 1860–63), kde se v r. 1866 konala slavnost Arthurova prvního svatého přijímání.

Dobový text Jaroslava Vrchlického o Arthuru Rimbaudovi.

Fragmenty z předmluvy k nevydané korespondenci Arthura Rimbauda.