V dešti jsme stáli jako dva stromy,
pozorovali, jak po nás stéká voda.

Ani jsme se nenadáli, stáli jsme v lese.

Svou ruku otevři
prsty napni
Otevři druhou
a ty duše zhasni
Rozevři prsty
propleť je dlaní

Brzo tě pohladí
dehet, maz a sraní

Aj, zde leží v zemské myšolovný kůře kocourek,
Jenž vždy na klíně mi před, sladce mi lízaje líc,
Jenž mléko kravské miloval, konservy i mastné,
Než, mě patře vokem, z vokna mi náhle vypad.

Na konci bylo jedno jestli spí
Byl tak hluboko
Já zas daleko

To poslední vynoření
jediného oka až ode dna
dvakrát zářivějšího
protože plného smrti
obloha v hlubinách
bylo jak volání sirény
do Nespánku

Jako ten břečťan
nad hlavou biblického Jonáše.
I ten můj schne a vadne. Náhle.
Kloní se, opadá, hyne, vzdává se.

Jedeme v autě.
Já řídím a ty sedíš vedle mě.
Něco ti vysvětluju a ty trpělivě posloucháš, mlčíš.
Kam jedeme?
Pak říkám něco pěkného.
Nevím přesně, co říkám,
ale je to něco, co si představuju, že v tuhle chvíli řeknu,
abych ti dokázal, kdo vlastně jsem.

Na západní frontě stále vládne klid zbraní. Mezi lidmi se krom jiného říká, že Hitler sedí v polstrované cele, Göring je takřka vyřízený a moc si mezi sebe rozdělili Goebbels, Himmler a Ribbentrop.

Zkrátka, zlobím se a zlobím se na Sovu a na Kaminského.

Vidinu, že Rimbaud je naživu, měla jeho matka Vitálie osm let po smrti svého syna v témže kostele Notre-Dame (postaveném v Charleville až v letech 1860–63), kde se v r. 1866 konala slavnost Arthurova prvního svatého přijímání.

Dobový text Jaroslava Vrchlického o Arthuru Rimbaudovi.

Fragmenty z předmluvy k nevydané korespondenci Arthura Rimbauda.