Pan Ermich¹ ve fraku²

Zdálky se k nám po mozaikovém chodníku blížil muž důstojných obrysů,
jemuž zpod zad visely dva cípy pěkného zánovního fraku.
„Jen račte,“ pobídl nás a my jsme za ním sestoupili jako po bazénových schůdcích
do nevelké sklepní, ale pěkně osvětlené (neboť prosklené) místnosti³,
kde nás ovanulo teplo a tajemství podmořského světa.
„Zde tato veliká knihovna je knihovna,“ počal nás zasvěcovat do jednotlivých zákoutí tohoto výjimečného místa, „je dostatečně velká a plná nadprůměrně inteligentních knih. Sám jsem je překládal, graficky upravil a vydal. U stolů, jak můžete vidět, sedí bystrá společnost⁴, jež se téměř neopíjí a jež vám při pravidelných návštěvách snadno nahradí pocit rodinného zázemí a životní kontinuity. U stropu září zlaté lustry. Za barem pracují posluchačky uměleckých vysokých škol s ohromující budoucností. Ta nejkrásnější z nich pojede brzy do Argentiny pronásledovat filmové režiséry po celé Patagonii až k Ohňové zemi. Polévku z lilku a fazolí⁵ ochutnejte, vařil jsem ji sám dle ugandského národního receptu. Kdykoli vejdu, vy už tu jste,“ obrátil se nyní k plavovlasé dívce⁶, která s výrazem úcty a oddanosti ve tváři záhadným přístrojem snímala zvuk ťukání jeho slonovinové hůlky, a také k mladému muži se zdviženým obočím⁷ a fotografickým aparátem, jenž právě ozářil pro věčnost jeho stříbrný klobouk odložený na věšáku.
Pak nám náš průvodce pokynul, a tak jsme se společně usadili do sametových křesel a začalo představení.
„Nádherně mrzce si zde počínají!“ vykřikl kdosi⁸ v úžasu při prvních slovech.
Z úst účinkujícího se linula překvapivá řeč.
Naslouchali jsme jako ve snu.
V jednu chvíli jsme se domnívali, že vidíme na stolech tančit nahé bohy.
Někteří z nás se rozplakali⁹.
Minulost vrhala něžné odlesky na naše dnešní tváře a blažená budoucnost byla sladce dosažitelná.

17. 2. 2011

Text byl onoho roku publikován v Souvislostech; se svolením autorky ho však znovu publikujeme bez souvislostí. Pozn. ed.