Tumor: karcinogenní romance
Odlétám a podlamují se mi kolena. / Je to tady. / Je to on.
Odlétám a podlamují se mi kolena. / Je to tady. / Je to on.
1.
Rakovina vzniká ze změny v jediné buňce. Láska asi taky tak nějak, ale špatně se
tomu věří. Prolog.
A tak to začalo.
Možná se to chystalo už dlouho.
Dny, měsíce, roky.
Možná to někde.
Někde ve mně tiše.
Někde tiše ve mně
Rostlo.
Celou dobu.
Někde uprostřed mě.
Tam to rostlo.
A teď.
Právě teď
Po těch dnech, měsících, rocích.
Třeba to tam, tam někde ve mně,
rostlo
61 113 850 vteřin
Třeba…
A teď tady stojím.
A vím.
A vím.
Je to to.
Je to to.
Je to on.
Je tady.
A je to tak,
Jak to je.
A já, i když jsem
Věděla, že přijde.
Že tady někde prostě existuje.
Stojím tu.
Dívám se na něj.
A říkám si:
Tak to seš ty?
Jo.
To seš ty.
A on se na mě taky dívá.
A já se na něj dívám.
A říkám, tak to seš ty.
Ty, ten můj.
A tak na Tebe koukám,
Tak na Tebe myslím.
A v břiše mi víří hejno motýlů
Tep stoupá.
Krev pulzuje ve spáncích.
Dech nestačí.
Adrenalin se rozlil do krevního řečiště.
Záplava.
Náhlá průtrž mračen
…
A já, i když tady stojím, nohama na zemi.
Odlétám a podlamují se mi kolena.
Je to tady.
Je to on.
Je to tady.
Je to on.
Je to tady.
Je to on.
To je on.
Pak najednou říkám
Tak to seš ty?
Jo?
A fenylthylamin se rozlévá do krevního oběhu.
Záplava.
Tak jsi tu…
No.
A já vím, že se tohohle jen tak nezbavím.
Že to bude proces.
Že to je možná nadosmrti.
(…)
3.
Reminiscence. Jsi tady. A je to tak, jak to je. A pak: Co se mi snažíš říct?
Dneska, když jsem umývala nádobí, jsem si vzpomněla jak jsme jeli spolu autem. V horách.
Byl podzim. Koukala jsem přes přední sklo, na které dopadaly drobné kapky. Čím jsme
stoupali výš, tím byly větší. Byl hezký, tichý a smutný podzimní den. Tys tam byl se mnou.
Díval ses na mě, jak řídím. Já jsem dělala, jako že tam nejsi. Párkrát jsem špatně zařadila,
auto poskočilo nebo se ozval hluboký hlas motoru. Nic jsi neřekl. Zapla jsem topení. Za chvíli
bylo horko. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Ale přišlo mi to… hezký. To ticho, ten studený
déšť, to trochu přehnané teplo. Já nic neříkala. Jenom déšť. Občas skřípání štěrku, na který
jsme vjeli v zatáčce. Bylo měkké inkoustové světlo. Ty jsi tam byl se mnou a ptal se. Ptal se,
ale nic neříkal.
Pamatuješ?
Řídila jsem, viděla silnici před sebou, která tmavla pod deštěm. Dívala se do zpětného
zrcátka, kde se mihotala cesta, kterou jsme nechávali za sebou.
Rovnoměrný pohyb kupředu.
A ty ses ptal. Několikrát jsem se na Tebe podívala. Byl jsi tiše. Ale věděla jsem se, že se ptáš.
Jeli jsme pořád výš. A já věděla, že se na něco ptáš. Že mi něco říkáš. Ale pořád jsem nevěděla
1. Víš, jako, že jsem věděla, že říkáš – slova. Dokonce slova, který znám, ale nevím, co jimi
chceš říct. Jako… Rozumíš. Pamatuješ si to vůbec?
Nebyli jsme spolu ještě tak dlouho.
Dívala jsem se na Tebe. Přes svoje oči.
To ticho a do toho ta tvoje naléhavost. Ta naléhavost, ta snaha to zpřesnit, která byla v celý
tvojí přítomnosti.
Co říkáš?
Co?
Jsem nerozuměla.
Promiň, co?
Já to prostě nějak…
Můžeš to říct ještě jednou?
Hm?
Co?
Ne, promiň, já pořád… ne…
Jako, jak to myslíš?
Tedy, já jako rozumím, já vím, že něco říkáš. Že se mě ptáš.
Ale já nevím. Já nerozumím, na co…
Já nerozumím, co mi chceš říct.
Nemůžeš to prostě říct nějak…
Co? Co to chceš, chápeš? Co to chceš?
Co chceš, kurva!
No, já fakt nevim.
Co vlastně po mě chceš?
Co to kurva chceš?
Co tady vůbec děláš?
Máš na tohle právo?
Tohle rozhodně není můj problém, je to tvůj problém.
Vůbec ti nerozumím.
Co, co?
Co vlastně chceš?
A jsme nahoře. Brečím vztekem a přes slzy skoro ani nevidím údolí. Slyším sama sebe jak
hrozně vzlykám.
Nezastavitelně, skoro jako zvíře.
Tečou mi slzy a ze zkřivený pusy i sliny.
Něco prasklo.
Něco prasklo a já stojím na kraji silnice.
Koukám dolů, a seshora na mě prší obrovský studený kapky.
Je ticho.
Několikrát jsem kopla do pneumatiky, při posledním kopnutí jako bych viděla samu sebe. A
ten poslední kop. To kopnutí, který se jenom tak tlumeně odpinklo od pneumatiky, mi přišlo
trapně směšný. Já si přišla trapná. Byla mi zima.
Stála jsem tam, dívala se na auto, do údolí, na hory. Prostě jsem tam stála. Byla mi zima, ale
nechtěla jsem se hnout.
Ne, že by to nešlo. Ale nějak vzdáleně se mi to líbilo, že jsem tam tak stála. A ty jsi tam byl
taky.
Text byl napsán pro koprodukční inscenační projekt A studia Rubín a mezinárodní umělecké skupiny T.I.T.S. Inscenace vznikala jako site specific v Invalidovně a premiéru měla na festivalu next wave 2019. Vznik textu podpořil Český literární fond.
(2019)
V tom dosud nenápadný Ohnisko, oblečený jako Minotaur, vyplivne do prostoru oheň! – Tvar ztrácí tvar…
Hudba je čas, a ten už nemáme. […] Možná že tuto nádhernou hru tonů rozehrál někdo pod zemí, která se houpe jako zvon. Jen Bůh už dávno zmizel.
že součástí městského ruchu byly odjakživa zvuky armády, jenom jsme si to neuvědomovali. že s přítomností vojska ve vlastní zemi se prostě nepočítalo.
Po včerejšku přeplněném žalem a všechny lidi zahnívajícím předvčerejšku chce to dnes bezstarostně bezkrevný šťastný den, říká matka, jinak nebude už dovolená pro obličejní výraz lidských niterných vnitřností.
Přítel: Objednali si u tebe pamflet. Jednáš s Böhmem, ne s Fučíkem. Snad si nemyslíš, že se změnili?
Spisovatel: Poučili se. Teď jim to došlo. Vědí, že nás budou potřebovat.
Přítel: Jako oběti.
Spisovatel: Ano, Pavel, Ludvík, Jaroslav, Zdeněk – to jsou noví mučedníci.
Přítel: A ty jim takhle pomůžeš. – Vždyť je to umístěnka na Bory.
Spisovatel: Přeháníš…
Přítel:A ty sám se cítíš na kriminál?