Letos v únoru (14.–20. 2. 2016) jsem se zúčastnila velkolepé literární události na vskutku exotickém místě – mezinárodního festivalu poezie v Granadě v Nikaragui (Festival Internacional de Poesía de Granada) jakožto první česká básnířka (rozuměj: první český básník) v jeho dvanáctileté historii. Festival v Granadě patří k velkým světovým festivalům poezie (i Lonely Planet o něm ví), jde o nejvýznamnější kulturní událost v Nikaragui a Střední Americe. Koná se každoročně v polovině února již od roku 2005 a po dobu jednoho týdne hostí na společném setkání desítky renomovaných básníků z celého světa. (Letenku do země si však musí každý zajistit sám.) Každým rokem počet zúčastněných narůstá, letos se jich sjelo přibližně sto dvacet. Jako nejvýznamnější hosté letošního ročníku byli ohlášeni držitelé Pulitzerovy ceny za poezii z posledních tří let: Gregory Pardlo (2015), Vijay Seshadri (2014) a Sharon Olds (2013). Nejvíce jsem se těšila na Sharon Olds, které jako jediné již vyšly básně v českém překladu: Papežův penis a jiné básně (Host, 2014). Ukázalo se bohužel, že šlo o chybu v anoncování na festivalovém webu, neboť třetí přítomnou držitelkou Pulitzera byla ve skutečnosti básnířka Rae Armantrout, která cenu získala v roce 2010.

Setkala jsem se tu s lotyšským básníkem Kārlisem Vērdiņšem a Singapurcem Alvinem Pangem, s nimiž jsme loni byli na překladatelském workshopu v Galícii, poznala jsem tu mimo jiných třeba Konžana jménem Kama Sywor Kamanda, jemuž v češtině vyšly Africké pohádky, Íránku Sholeh Wolpé, která žije ve Spojených státech, protože kdyby se vrátila do Íránu, zavřeli by ji za její poezii kritickou k vládě, nebo Estonku Kätlin Kaldmaa, předsedkyni estonského PENu, které brzy vyjde též dětská kniha v Havlíčkově Brodě, a další zajímavé osobnosti. Festival probíhá v nádherných kulisách historických památek bývalého koloniálního města Granady, které leží u jezera Nikaragua (také nazývaného Cocibolca). Jeho součástí jsou kromě básnických čtení (básníci čtou své básně v originále, místní herci či studenti jejich španělské překlady) literární workshopy, přednášky, konference, malý knižní veletrh, koncerty nikaragujských kapel a taneční vystoupení.

Do Nikaraguy jsem odlétala s nemalými obavami a s tíživým přesvědčením, že je jen malá pravděpodobnost, že se z této nebezpečné země vrátím. V Lonely Planet i jinde jsem se dočetla o tom, jak v hlavním městě Managui organizované gangy přepadávají turisty v taxících, odvážejí je spoutané do džungle, mámí z nich pod pohrůžkou smrti PIN a bělí jim následně konta, o zavazadlech nemluvě. Jiní mi vyprávěli, že v zemi neexistují jízdní řády, nejsou tu označené zastávky a že se tu s málokým lze domluvit jinak než španělsky. A pokud už se domluvíte, stejně vám poskytnou smyšlené informace. Na webu booking.com jsem si četla recenze na zdejší ubytování (měla jsem v plánu zůstat v Granadě o něco déle) – v některých hotelích jsou prý blechy, v jiných štěnice. V médiích v době mého odjezdu zrovna kulminovala kauza viru zika přenášeného komáry ve Střední Americe a způsobujícího nedovyvinutost mozků u plodů těhotných žen. Uklidňovalo mě jen vědomí, že alespoň po dobu konání festivalu budu v péči organizátorů, a pomyšlení na stovky básníků z předchozích let, kteří – soudě dle jejich trvajících biografií – návštěvu festivalu přežili. Jak vidno, přežila jsem i já a kromě pár hlídacích psů jsem za celou dobu nečelila žádnému nebezpečí. Gangy ani hmyz mě neohrožovaly, a třeba komáry jsem potkala jen dva, jeden byl již mrtvý a druhého v letu snědl netopýr. Tedy myslím…

Organizace celé akce však byla skvělá (to vím jistě). Festival podporuje především Národní shromáždění Nikaragua, Středoamerický parlament (PARLACEN) a Nikaragujské centrum spisovatelů a mnoho dalších subjektů. Je obdivuhodným paradoxem, že organizátoři z jednoho z nejchudších států v Latinské Americe jsou schopni zajistit prostředky na organizaci tak velké literární události, přitom by za ně bylo možná moudřejší pořídit nějaké praktické věci pro místní obyvatelstvo – když jsem vyšla za hranice turistického centra města, byla jsem šokována zdejší chudobou, domky z vlnitého plechu se stěnami mnohdy jen z igelitu, vyzáblí koně, vyzáblé slípky, lidé bez bot apod. Tento paradox je zjevně možný jen díky společenskému významu, který se v Nikaragui, stejně jako v jiných latinskoamerických zemích, poezii tradičně přikládá. Poezie zde není disciplína pro uzavřené ghetto stejně postižených-píšících, ale je masově přijímaná i obyčejnými lidmi. Naše čtení se konala na náměstí před hlavní katedrálou na Plaza de la Independencia, kde stovkám posluchačů nedělalo žádný problém mnohahodinové čtení v originálních jazycích a ve španělském překladu. Na slavnostním zahájení festivalu – a dokonce před čtením na univerzitě – zněla nikaragujská hymna, celému festivalu při úvodním ceremoniálu požehnal citací z Písně písní nikaragujský biskup monseñor Jorge Solórzano.

Zdaleka nejsilnějším zážitkem ze tří čtení, která jsem na festivalu měla (další byla před hlavní katedrálou a na zdejší hispanoamerické univerzitě), bylo vystoupení během tradičního karnevalu (nikoli masopustního jako u nás, zde je součástí doby postní). Byla to přehlídka a směs barev, hluku, smíchu, křiku, radosti, oslav poezie… Básníci byli součástí dlouhého průvodu, který několik hodin procházel ulicemi Granady, čemuž přihlíželo celé město vyložené na chodnících, balkonech, v oknech, v průvodu šly i rozličné folklorní taneční soubory v krojích a maskách, v čele průvodu jel pohřební vůz tažený koňmi, který v rámci festivalového rituálu ve skutečné rakvi symbolicky vezl k pohřbu jeden druh zla světa, každý rok festivalu jiný; loni to bylo násilí na ženách, letos bolest pokácených stromů.

Na jedenácti zastaveních na různých rozích Granady přečetlo pětapadesát básníků své básně. Nečetli jsme je však, jak jsem si původně představovala, vestoje na ulici, obklopeni jen hrstkou lidí čili sebou navzájem, ale četli jsme je celé Granadě z tribuny alegorického vozu! Součástí průvodu byl totiž také vůz-tribuna zdobený květinami a palmovými listy, tažený dodávkou, k níž při každém zastavení přistavěli schůdky; básník tedy vylezl na tribunu nad dav a do mikrofonu halekal svou báseň jako politický proslov. Do všech stran hudba z reproduktorů, halasné hlasy moderátorů „Viva la poesía!“, tančící děti, květiny kladené k památníku Rubéna Daría, nejvzpomínanějšího nikaragujského básníka, „otce modernismu“, žáčci vítající nás písmeny BIENVENIDOS POETAS, pak průvod prošel bránou s velikým nápisem: „Vítejte, básníci světa!“ A zcela ohlušeni a opečeni tropickým sluncem jsme došli k jezeru Cocibolca, kde nás usadili na tribunu, z níž jsme shlíželi na představení tanečních souborů a zakončení festivalového rituálu – pohřbu bolesti stromů. Rakev s bolestí byla vyjmuta z pohřebního vozu a (jen symbolicky) vhozena do granadského jezera.

Každý rok je festival věnován poctě některým významným nikaragujským básníkům, letos to byl Ernesto Mejía Sánchez. A také památce guatemalského básníka Luise Cardozy y Aragóna. Jejich básně nebyly přeloženy do češtiny, tedy ví bůh (a hispanisté), co psali. Zážitkem však bylo spatřit nikaragujskou legendu, jedenadevadesátiletého básníka Ernesta Cardenala (jeho skvělé sugestivní básně vydal Odeon v roce 1987 ve sbírce Nultá hodina), považovaného za nejvýznamnějšího současného latinskoamerického básníka. Cardenal je bývalý ministr kultury, bývalý levicově angažovaný katolický kněz, který v 60. letech založil na souostroví Solentiname na jezeře Nicaragua primitivistickou uměleckou komunitu, s níž zde žil deset let, a mimo všeho jiného i zakladatel granadského kulturního domu La Casa de los Tres Mundos, kde se odehrávala naše setkání, obědy i noční koktejly.

Ještě bych vám mohla vyprávět, jak jsme ve volných chvílích stihli výlet na nedalekou sopku Mombacho, která tvoří vizuální dominantu města, prohlédnout si na ní tropický horský les, kde rostou epifyta jako bromélie či divoké orchideje, stromové fíkusy a další tropická květena. Jak jsme se plavili lodí po jezeře Nikaragua mezi Isletas, tedy třemi sty šedesáti pěti sopečnými ostrůvky, a nad hlavami nám kroužili kondoři… Nebo jak jsme v Central Parku byli každý den před setměním svědky neuvěřitelného představení – obrovská hejna vlhovců antilských se za zběsilého řevu, křiku, kvílení a kníkání slétala k nocování do korun zdejších stromů před hlavní katedrálou… Mohla bych vám toho vyprávět ještě dost. Ale už dost.