Ostatní nechali jít
dám ti pusu na tvář
ne protože
jsem tě miloval
ani proto
že mi budeš chybět
ale jako stvrzení toho
že jsme se znali
a že už se nikdy nepotkáme
tahle pusa je
tvůj exitus letalis
Tara mi vyprávěla, že když skončila válka
její rodiče migrovali z Bosny
sehnali si práci ve fabrice
kde louhovali kravský kůže
přestěhovali se do bytu v cikánský čtvrti
na okraji Skopje
jmenovala se Aerodrom
nad hlavama jim lítaly osobní letadla
na který si tak nějak zvykli
když spali, spali tvrdě
ani místní kočky, který mívaly tři nebo klidně čtyři oči
je mrouskáním do tmy nedokázaly probudit
Tara se pořád smála
smála se spáleným ksichtům z makedonskýho slunce
smála se hostům, který si stěžovali na kousance od štěnic
a u toho říkala, že musí víc pít
že na opilou krev oni nejdou
smála se dokonce, i když mi vyprávěla
že když přijde někdy pozdě domů
táta – tou dobou už na tuty v lihu – jí vyhrožuje
že ji za to znásilní
nechápala, proč jsem ticho
nerozuměla třem slzám
co jsem radši spolykal
jednou – jednou – by chtěla odejít do Mnichova
má tam prý rodinu, snad tetu nebo tak něco
moc dobře věděla, že se jí to nepovede
byla to fantazie
díky který dokázala přežít některý dny s větší lehkostí
když jsem odjížděl a ona zůstala
mávala
a hodně se smála
cár vlasů si odhrnula z čela
nebylo poznat ve vzduchu
jestli lítá popel nebo sníh
v zalesněném příhraničí
leskly se kleinste Irrlichter
na bucích místo majáků
mátly noční vlaky do Reichu
a naváděly utečence
tady není Unterwassermannů
když opodál psi rvou lidem krky
v pokoji krucifix
a pod ním ona
s dítětem v šátku
do podlahy těsnající prach
který byl těžší než oni
odháněl slétající se vrány
Ty ještě nesmíš umřít!
Musst du denn sterben?
když tam takhle hniješ
připomínáš mi
rozšmelcovanýho holuba
už jsi zapomněl, jak se tahá z cigára?
minulý Hromnice
sis zapálil dokonce ze spaní
pak ohořel kousek prostěradla
škoda
žes nechytl s ním
v tom vlaku ho pak odšlepali přes hranice
tenkrát to bylo Slezsko
přisedávali si k němu další vězni
pokora ve tváři
a zhublé malé tělo
přitahovalo důvěru
houf lidí kolem něj
jako by mělo přijít něco strašnýho
úzce namačkaní na sebe
Lausitzer a Isergebirgler si nerozuměli
mluvili jinou řečí
když zastavil vlak na hranici v Jiříkově
ostatní nechali jít
byli ještě při síle – na fach
nebo šlepali dál na Mnichov
„du fährst einfach weiter: Ebersbach – Dresden“
řekl kluk v uniformě
nebylo mu ještě přes dvacet
„eine fast-tschechische rote Hure“
od pusy odlétaly kousky slin – jak se smál
tak svěsil hlavu a snil
že je jenom hračkou
co dostal jako děcko k Vánocům
vlezl si do vlastního kufru
kde slíbil, že bude pět roků spát
ani nádech přes edém na plíci
už nebude známkou života
ona nemluví
ona nezachycuje takřka nic
ona nemá postavy ani děj
se co děj
visí v prádelně
nad vanou
kam štítí se dítě smočit nožku
snad dětskou představivostí
jako rukojmím
vypráví příběh války
páchnoucí jako babiččiny ledové ruce
ona nemluví
ona nechlácholí
ona nemá autora ani kupce
v prádelně visí fotka
frýdlantská zima 1944
hodiny v kuchyni
tik tik tik tik
tak nepřijde
jenom tik tik
když usneš
fotka v prádelně
pozře tě dítě
bdi
tik tik
visí fotka bíločerná
zasněžené Sudety – sáňky, saně, sáňkaři
zastavila se v ní válečná husina
jako v očích babiččiných
radši ostaň mrkat dítě
když chystáš se spát
sklání se nad tebou
snaží se zapomenout
ale ani po letech
oči zašitý jen tik tik tik tik
v zasněžených Sudetech
osud je svině – mrtvice – ležíš
doktor říkal
že ještě tak dva dny
bylo na čase
dám ti pusu na tvář
ne protože
jsem tě miloval
ani proto
že mi budeš chybět
ale jako stvrzení toho
že jsme se znali
a že už se nikdy nepotkáme
tahle pusa je
tvůj exitus letalis
po sněhu bláto –
ve stopách divočáků
peláší zajíc
je po Hromnicích –
černou hlínu proráží
špičky sněženek
Celý den o lásce a smrti
facka, denní rovnodennost
a vesmír po nocích voní
už se i noc stmívá
dech jak dýka.
jediný co mě za posledního čtvrt roku objalo
byly kapky vody
zabolelo mě to u srdce a zasyčela jsem
miluj mě jako labuť!
Ale když jsem dospělý
ani o něj nezavadím!
Procházím se obilím
Žádný námel nevidím