Stará láska

Zastaví tě železniční přejezd
před Bruntálem
s výhledem na Uhlířský vrch,
kam chodíval ses smířit
k zavřenému kostelu.

Vítr nad krávami
v barvě opadaných javorů
si pouštěl mraky.

V kuchyni
opřen o osekanou zeď,
po klín, po prsy
vyplavenou Opavicí.

Nemlčet
šlo by jen po milování.

Před plemenářským střediskem

Postál před plemenářským střediskem,
kde přišel o panictví, po letech
překvapen potokem
za plotem, a to se raději
vždy díval do vody
než do nebe, odkud vyrážel ke kravám
na pastvě s průhledy na Praděd;
vracel se k poličce s Máchou, Cvetajevovou,
Jeffersem, ke dvojalbu Janáčka,
Zappy – při nichž už nešlo mluvit, hladit se;
zpět přes Olomouc, přes ateliér Jana Jemelky
s právě vydaným Zápisníkem otce Špidlíka na stole:
kontemplace Prozřetelností? – prastarý
mnišský pojem… kdy po všem,
co po nás kde zabřezlo, zmetalo,
prozřem… Bohem.

           1976–2026

Prosby, kresby

Šíření slintavky,
kulhavky
mě vrátilo ke kravám,
denně přes dezinfekční brány, rohože,
by nikdo druhý
neroznášel jejich dech,
hnůj, krev… sešly… ach,
sešly oblačné sloupy,
stěny – mezi chlévy – stohy,
jímky, Bože,
ba Otče… nepřijdem… ať,
co v kravách
z prakrav
zdomácněním zbylo, byť
zvrátilo se? jak pne se
z kreseb-vizí
do hovězích usní Terezy Holé,
na nichž březnou v kravách děti, matkám
na dojírně
nasazují struky?

Nevynechám

           Sylvii Richterové

Možná už čekáš nad verši Jana Skácela
v centru Brna a já ještě
s kosy v koruně
dělím se o třešně pro tebe, co rok
touhle dobou, i když zůstáváš
u Říma při jezeře, i když v rozkvětu
zčernají, nevynechám, za listy do ráje
od zimy lezu, byť větve už, ohnu-li,
jak kosti v nás praskají, byť s ošatkou prázdnou
bych obcházel kašnu, než poručím kávu
U Šlechtičen, v paměti: slova nevedou,
slova tvoří kruhy z Neviditelných jistot
k pecce… se držet prsty, hovořit
jak s někým z dětství.

Belgická kolekce

prací Ludvíka Kolka

Nemohl jsem se dívat
na Brno, když jsem vyšel z krypty s tvými obrazy
pod katedrálou na Petrově… jakoby ze světla
do tmy. Učils mě, napořád učíš
opravovat si obraz
o Bohu, nyní oleji Svítání prvního dne
a Světlo počátku, navrácenými od řeholnic
z Belgie. – Na Maranatha
se mezitím přejmenovaly, taky tu prosbu
v tichu mysli do bez významu
vy-slo-vu-ji jako Zdrávas, jak modlitbu
Ježíšovu coby mantru
z Okamžiku Krista od Johna Maina. – Tolik světla
soustředěného do jediného bodu
ani v Louvru
snad neshledal jsem; protnulo mě
už za minulého režimu
z obálky: Svatá Terezie od Ježíše / Život,
tištěné v Římě; pak napřímo v tvém ateliéru
v Jiráskově čtvrti. Tys nemaloval,
vy-de-cho-vals; do otravy krve
barvami, dechem
tajně vysvěceným od biskupa Davídka.
Ego je sebeobraz, svědčí benediktin Main,
lomící svit (sluneční/měsíční) už od Adama
na prsní? – Věřím? V Boha?
Ne však v obrácení. Odvrácené
pracuje, dožene. Věřím
v přisednutí, v ticho
ze vztahu… Jsi Bohem svému Bohu,
povzbuzovals, je tam,
kde jsi ty. – Jít s Bohem
na barvu? Na verš… Až na bolest?
Nepokojný, dokud nespočine v tobě –
i se všemi tvými obrazy
výstavy… zádušní.

           25. 4. – 25. 5. 2025

Jak šel čas

(s. 64, s. 135)

Ohřívá kávu… s pocitem
jediného zahřátí v tom
dni; ve schránce monografie Herberta Ullricha
(na niž loni přispěl): ještě s fotkou
přecházení na druhý břeh
přes splav, kdy stávala se řeka
Bečvou; se snímkem Zamyšlení
chlapce… před kostelem sv. Jakuba Většího –
kde se synovci Václavovi (poprvé
i naposled?) stal kmotrem; jako by už řešil
celibát, či proč víc miluje Beskydy než
roviny před Brnem; pomůže
celibát… i bez lásky
milovat?

Pól

Můj politik mne
zklamal. Málo jsem se postil,
menšil, ba nebyl, by on, kde nemohu být,
byl? Ne, co nezavedl, nedodržel,
nezvýšil mi… Kdy nezastal se, nenastavil,
neobejmul přes pól; přes smrt,
přes ráj? Bych na zahradě
v klidu mohl hledět vodě
na dno, kleče
pod větvemi prosit trnky
držící se nebe.

Bum

Voda natéká,
jak taje.

Setkat se po letech
neznamená říct,
co říkám
teď… při čištění
krbu.

Slyší š,
čím mlčí m?

… před chodce
házeli jsme koule,
dokud bylo z čeho válet
na věžáku
sníh.

… v písku
Judské pouště jak
na Šumavě
ve sněhu ve vojenském
prostoru.

… když v srdci
zdá se, jak v koberci
nitě prosvítají
hvězdy.

Proti naposled zasypané
cestě ke dřevu

nezesílí dech.

Slyší m,
čím mlčí š?

Modlitba

Velkému polenu
dohořet
pomáhá malé.

Co já?

           2. února

Pečeš koláče s tvarohem,
vysávám
i za knihovnou, než přijdou všichni
o svátku Uvedení Páně
do chrámu
domů.

K výhledům do zahrady
přes terasu,
bobům, běžkám
na půdě, fotkám na dně
šuplíku… zabránil jsem,
aby po nás sportovaly vrcholově;
vodil jsem je do baletu,
do světlušek, do Borkovan
k otci Františkovi
smířit se.

Nejstarší z vnuků ani
v roce maturity
nenačetl Co Bůh? Člověk? –
třeťák Jiří potřebuje zastřílet
kuličkovou pistoli,
Miri přehrát
Proč bychom se netěšili
na housle.

Kaplan může podat
vězni ruku… na rozdíl od dozorce –
svěřuje dcera
zaskočená při přednášce:
teprve na svobodě
odpykávat
začneš prý vinu.
Po třetím zeti
stýská se ti… i mně,
ovšem co Bůh spojil,
další vztah rozdělil by?
Neprohloubil?

… neulevit si,
nepřidat se na něčí stranu.

Zůstat v rozporu.

… neztratit nikoho
už z cesty.

Blankyt

Příliš milostně
ctili Srdce Ježíšovo olomoučtí
jezuité, příliš barevně
vykládali… Blahoslavenství,
že opustit po bezmála
sto čtyřiceti letech správy
musejí Hostýn.

Ale nepřirovnal sis ho,
putuje k hrobům
matky, k modré kupce sena?
Barvě tichých, chudých
z nebe? Mlčenlivých
v Něm, Sytícím
k novému dýchání, káže
veršem otec
Altrichter.

… v modlitbě
pokání, zda má přijmout
rozhovor pro rádio Devín:
Odroč to setkání (Michale)
na pozdější dobu!
– skrze dar výkladu
rozeznává
sestra Kateřina.

Pak Ženich řekl:
Buď v hábitu Ignáce
a přinášej oběti! – než z četby
jezuitik… až pochopila,
že „hábit“ znamená
vysvlečenost
z úplně všeho.

… a líbej
zvláště mou Ránu
v boku, či nechávám v srdcích,
jen co si já sám
přeji z toho, co sděluješ,
jde mi hlavou, vůlí,
když zvoním už v Brně,
kam ho pro stálou zpovědní službu
– před odsunem
na frontu v Záporoží, u Charkova? –
uchránil biskup Konzbul.

Ukazuje mi
jen pro sebe pokoj, kuchyňku –
na misce že může mít
několik jablek.

* * *

Jestli dojde mu
dech, nebudu se dál
zpovídat. Ne že by nebylo
s čím, jak s kým
mlčet…

Apokryf

Potkal jsem ženu
s nesmírně dlouhými kravskými prsy
před Velikonocemi. Ne ve snu,
tam zdá se mi jen o mé ženě
před vyvrcholením… Někde uvnitř,
když znala všechny mé verše,
i ty, co jsem nenapsal.
Líbali jsme se u ní v kuchyni,
na zemi, přes půl hodiny?
Uložil jsem si pobožnost křížové cesty,
však se zastaveními příliš u sebe,
ani pláč nebyl,
do něhož jsem obvykle vstupoval.
Když tlačil ji opasek, zvěděl jsem,
že Maří Magdaléna při snímání
musela být nahá… V tu chvíli
jako by oběť osvobodila dotek,
sál jsem až k mléku
či jedu?

Kejda

Když jsem se tak po zimě
prozařoval u Jakuba
před Nejsvětější svátostí
jak v paprscích slámy u krav
po návratu z vojny,
padlo na mě,
jak mají pod sebou z mrvy separát,
namísto pastvy celoroční siláž,
že až kam jsem se to
propřipouštěl… v lásce,
co klidně nechá myslet si,
že nemáme ji v srdci.