Jediným skutečným smutkem je nestát se svatým… Vracívá se mi ta nejrůzněji tradovaná sentence z Léona Bloye, povzbuzující nás uprostřed normalizačního husákovského smutku osmdesátých let. Ten s rokem 1989 pominul. Ten skutečný, později možná zastíněný inspiracemi individuačními C. G. Junga, připomněl se mi s o to větší silou při začítání se do menší knížečky v ateliéru Jana Jemelky, dvorního výtvarníka nakladatelství Refugium, jež zprostředkovává zejména díla autorů křesťanského Východu.

Nemálo titulů odvezl jsem si již touto cestou z Olomouce: Filokalii, spisy Berďajeva, Bulgakova, Florentského či Chardina… A přirozeně i mnohé počiny z díla Tomáše Špidlíka (Vnitřně zakoušet, Spiritualita křesťanského východu – Modlitba, Vědy – umění – náboženství, Vatikánské promluvy, Ruští mystici aj.) – obohacované nejen svědectvím kmenových autorů Michala Altrichtera (Otec Špidlík mezi námi / Humoresky), Pavla Ambrose (Životopis otce Tomáše Špidlíka), ale jistěže též z Karmelitánského nakladatelství: Duše poutníka / Tomáš Špidlík v rozhovoru s Janem Paulasem, Život není čas, ale setkání Richarda Čemuse.

Ovšem, jak píše se na zadní obálce té knížečky nazvané (nakonec redakčně) Zápisník: „Po Špidlíkově smrti se našly jeho kusé osobní poznámky, které nebyly nikdy publikovány.“ S ujištěním, že jde „o věrný přepis jeho ručních zápisků“, které nijak necenzuroval ani nearanžoval. A vskutku. Máme tu najednou dokument z doby konce Špidlíkových gymnaziálních („Rok 1937“) a začátku vysokoškolských („Akademické poznámky 1938/1939“) studií v Boskovicích a Brně – ale především ten rozsáhlejší a spirituálně hutnější („Z let 1962–1969“), jenž odráží jak jeho působení v roli spirituála Papežské koleje Nepomucena v Římě, tak dobovou atmosféru Druhého vatikánského koncilu. Navíc s inspirativní redakční předmluvou „Deník, nebo zápisník“ Anny Lexmaulové, coby sondou do dějin deníkové kultury, i s otázkami po rozpoložení „dobra“ v něm „propsaných“ dotyčných („třeba se zásadně změnil k lepšímu, nebo také k horšímu“ – s. 5) či s pohledy ve světle tzv. teologie shora, z Boží strany (s odkazem k perichorézi), jež „sanuje (uzdravuje), přetváří i doplňuje to, co se v raném období života jeví ještě jako neúplné“ (s. 11).

Leč nepředbíhejme. Že má pro něho Nejsvětější Trojice v budoucnu přichystaný kardinálský klobouk, a v roce 2005 dokonce promluví před hlasováním v konkláve, se mu ani nesní. Zatím hlavně sledujeme, komu dává Tomáš kondice, s kým chodí po rynku nebo bruslit, kolik nasbíral hub a nakosil s tatínkem trávy, kde rozhazoval hnůj, ministroval, co zhlédl v divadle, kině či nepřetržitě přečetl („Čtu T. Tassa. Velice se mi to líbí.“ – s redaktorskými podoteky pod čarou: „Tassa nakonec více oceňoval než Danteho.“ – s. 34–35). Umírá uctívaný Masaryk! Vstupuje Hitler… Co však krom milého přiznání „neměl jsem úlohu, musel jsem se ulít“ (s. 19) nejvíc zazní z období studentského (ne bez „múzických“ odkazů opodál: „S Věrou Šafránkovou a mnou už je konec“), je touha z 13. 9. 1937:

Napsal jsem zase kousek Lilie vodní. Musím dobýt světa a stát se básníkem.
s. 31

V stěžejním sedmiletém oddílu však jdeme na hlubinu hned v prvním zápisu ze 14. 9. 1962: „Obětovat znamená znovu najít. Ale ten, kdo znovu najde, znovu rád obětuje. Mít rád moře může být to, čemu se říká nezřízená náklonnost. […] Jistě je pak lepší nemít rád moře vůbec. Ale myslím, že je dokonalejší mít rád moře a mít rád také souši nebo lépe řečeno suchost, ztrátu toho, co je nám milé, mít rád oběť. Pak se tyto dvě radosti doplňují a skládají v jednu velkou radost ze světa, který je krásný a který je marný a prázdný, který má smysl a který nepovažujeme za nic…“ (s. 58) A o pár dnů později (21. 9.) čteme: „Předsevzal jsem si nemluvit nikdy špatně o druhých. […] až do úplného návyku opačného.“ – Tím je mu ve vatikánských kruzích nedostižná pověst athoského mnicha Silvána, kterého ač donutili k nemlčení nad pohoršením spolubratra, mohl odpovědět: „Slyšels už, že já jsem někdy mluvil o někom zle?“ (s. 92)

Mnohokrát bylo řečeno, dosvědčeno, že věrohodný pohled, jakým vidíme sami sebe, se neobejde bez přispění druhých. Neplatí to však i z opačné strany? Mému mínění o druhém může chybět právě ta intimita, kterou si před usnutím poznamenal do deníku nebo vypsal z četby. Obzvláště je-li pro něj – jako pro otce Špidlíka: „velký rozdíl mezi myšlenkou zajímavou a myšlenkou osobní, která hýbe člověkem. První má své místo v kartotéce, ale druhá patří do deníku, protože se nedá vytrhnout ze souvislosti života.“ (s. 56) Vždyť i to, co o sobě poskytneme v celoživotním interview, může dostat nejrůznější posuny a zabarvení, na rozdíl od prvotního impulsu formulovaného před tichem.

Tomáš Špidlík se nakonec básníkem nestal, ale jako by z těch chvil prvotnosti, privátnosti neustále vycházel. „Dějí se jistě velké věci, ale je zajímavé, jak v samém okamžiku málo působí,“ glosuje si zakončení koncilu (8. 12. 65) a metaforizuje: „Pravda musí pronikat jak voda pískem pomalu, jinak nepřijde do duše čistá.“ (s. 175) A po Novém roce (19. 1.) předznamenává pokoncilně, prorocky (?):

Byla doba před Starým zákonem, přišel Starý a pak Nový. I dnes jsou lidé v těch různých stádiích vývoje. U Boha není čas.
s. 176

Žel pořád jsme tu my, se svou duší, se svými slabostmi: „Lepší je rozhodně nechybovat než chybovat. Ale z druhé strany je lepší chybovat a uznat slabost než nechybovat a neuznat slabost.“ (s. 173) Vždyť přece: „I pokušení i minulé hříchy se mají stát modlitbou.“ (s. 171) Vůbec o modlitbě, meditaci, soustředění, roztržitosti otec Špidlík neustále snad na všech stránkách rozjímá. „Tím se dřívější roztržitost stala jakoby přípravou k modlitbě…“ (s. 68) „Teofan Zatvortnik mluví na několika místech o falešném soustředění se, ve snění. Včera jsem si uvědomil při meditaci, jak je to nebezpečné, kolik času se tím ztrácí zbytečně.“ (s. 86) „Zkusil jsem, že se dá myslet na Boha bez jakékoli střelné modlitby, bez výslovné myšlenky. Stačí se dívat na věci, tak jak jsou, a cítit v nich přítomnost Boží.“ (s. 173)

A tak by šlo kroužit kolem nejrůznějších témat: zásnuby s Boží Moudrostí, lakomost kněží, tlak „vnitřní“ Prozřetelnosti, slovanská spiritualita srdce, problém asketiky coby přechodu od stvořeného světa k Tvůrci, duchovní vůdcovství apod. Vždy prakticky, použitelně.

Otci Špidlíkovi (1919–2010) – t. č. ve vynuceném exilu – jde na padesát let. Původně se chtěl „obětovat“ do básní… Jenže obětovával se už tvorbě a tvoření samému, ba „stvoření člověka a dokončení hexaemeronu, práce šestidenní“ (s. 71). A my, co jsme se s ním v osudu bohužel minuli, máme autentickou možnost vstoupit do jeho inspirací, předsevzetí i zpytování, veselí, obav, orodování či ve snech („křičím formuli zpovědní absoluce. Matčin obličej se celý zahalí plátnem a já se probouzím.“ – s. 174) a kdoví, zda ne dnes i z nebes udělených absolucí.