Nadměrná očekávání bývávají zklamána. V každém případě je však Sýkorník knižním svědectvím básnického přátelství i přes hranice mateřských jazyků a jistě i hnízdištěm a hájemstvím haiku, o nichž se rádo říkává, že přichází tak jednou do roka.

Závěr monografie, kromě detailní „Personálne bibliografie“ a fotografií z básníkova archivu (jak jinak než v růžovém nádechu), tvoří vybrané ukázky z časopiseckých interview, z ohlasů přátel „Druhovia o Pánovi Ó“ (od nás od Radka Štěpánka) a autorsky komentované „Kalendárium“, neboť Jana Juhásová nepatří k stoupencům školy New Criticism.

Básnická sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení (Nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, 2024) je knihou křehkou, drsnou a prostou. Hmatatelnost slov uvádí do pokušení se jich dotýkat. Pokud skutečně platí, že v ryzí poezii slova přestávají být slovy, u Volfa se stávají zvířaty, či spíše živými bytostmi zvířatům podobnými.

Občasné přidání slova, jeho proměna, vypuštění verše nebo rozložení na dva, srovnáváme-li si rozdíly mezi vydáním knižním a časopiseckým, dobře ilustrují, jak si Šustková neustále naslouchá. Jak text tká z „vlastní vnitřní řeči“ (M. M. Bachtin) a pomocí toho, čemu Octavio Paz říkával „básnická věta“.

I volný verš, přijde mi občas, postrádá kýženou nevyhnutelnost, kratší báseň zase jedinečnost utkvění, když už ne punc smrštění (cimcum). Ale ať je tomu jakkoliv – jak známo a jak máme s Rilkem v sobě – „verše jsou zkušenosti“. Nejen autorské…