V jedné z nejčastěji citovaných pasáží píše Heti o tom, jak spisovatel musí přijít na to, kým vlastně je, a tvořit právě z této pozice. Nečekat, až se z něj stane někdo disciplinovaný, nehrát si na styl psaní, který mu nesedí. Její vlastní odpověď na otázku, jak má člověk, který nesnáší práci, napsat knihu, zní zřejmě takto: pracujte čtrnáct let na nesmyslném projektu, kterému nikdo nevěří, hrajte si s tím v excelu, a pak, až to jednoho dne bude hotovo, svět uvidí. Dělejte to podle sebe.

Každý výběr je z podstaty věci subjektivní a dá se napadnout. Ale reakce na tuto selekci je možná tím nejhodnotnějším, co ještě před veletrhem naše hostování ve Frankfurtu Česku poskytuje. A ta negativní reakce paradoxně nejvíc. Málokdy se u nás ve veřejném prostoru vede takto zapálená debata o literatuře, pokud zrovna nejde o až bulvární kauzy.

Když Laing píše o tom, jak se fašismus opírá o iluzi, a zároveň ukazuje filmovou iluzi jako něco, co dokáže pravdu naopak vyvolat, je ve svém živlu. Ostatně i název vznikl podle ní v jediném záblesku: stříbro jako filmové plátno, lesk, klam i věc, která časem černá a ztrácí svit. Stříbro měnící se v černo. To je velmi dobrý klíč ke čtení celé novely. Kéž by v ní ale bylo více právě těch stříbrných emocí.