Každý výběr je z podstaty věci subjektivní a dá se napadnout. Ale reakce na tuto selekci je možná tím nejhodnotnějším, co ještě před veletrhem naše hostování ve Frankfurtu Česku poskytuje. A ta negativní reakce paradoxně nejvíc. Málokdy se u nás ve veřejném prostoru vede takto zapálená debata o literatuře, pokud zrovna nejde o až bulvární kauzy.
Být čestným hostem na frankfurtském knižním veletrhu představuje ohromnou prestiž, ale také riziko střetu s politikou, což v nedávné minulosti na vlastní kůži zažily delegace Itálie či Filipín. Letos tuto ostře sledovanou štafetu přebírá Česká republika, a i když náš aktuální výběr literárních reprezentantů nečelí hrozbě mezinárodního bojkotu ani přímé vládní cenzuře, vyvolal na domácí literární scéně nečekaně horkou krev. Vášnivá diskuse o tom, kdo do Frankfurtu pojede, ovšem paradoxně ukazuje jednu velmi pozitivní věc. České literární obci na našich knihách a autorech stále záleží natolik, že jí stojí za to se o ně pohádat.
Frankfurtský knižní veletrh (Frankfurter Buchmesse) hostuje čestné hosty od roku 1976, zpočátku tematicky a jednou za dva roky. Od roku 1988 už se střídají jednotlivé země každoročně, přičemž každá svou účast organizuje a financuje sama. Veletrh samotný zajišťuje přibližně 2 000 m² výstavního prostoru, logistiku, mentoring a networking s německými nakladateli. Vše ostatní, tedy program, výběr autorů, design pavilonu a překlady, je v rukou hostující země.
Frankfurt výslovně nezasahuje do toho, kteří autoři jsou pozváni. Jde o klíčový strukturální rys: odpovědnost (a případná kritika) leží zcela na straně hostitelské země. Klíčovým cílem celého hostování je zvýšit počet překladů z dané země do němčiny (ale také obecně do zahraničí), který má více upozornit na tvorbu autorů a autorek v daném státě a povědomí o jeho literárních kvalitách. Případně také o určité specifičnosti a tématech, která jsou pro tamní tvorbu typická. To je měřitelný výsledek, který se sleduje před veletrhem, během něj a pak i po něm, kdy se vyhodnocuje, jak velký úspěch či propad to byl.
Čestné hostování je zároveň, jak je patrné, do velké míry obchodní záležitostí. Hostující země platí za pavilon a program. Jedná se o určitý export místní kultury do světa, případně do Evropy. A není to vždy levná záležitost. Například u Filipín se odhadované náklady pohybovaly kolem 186 milionů filipínských pesos (přibližně 63 milionů korun). Pro menší středoevropskou literaturu, jako je naše česká, je to investice se značnými kulturně diplomatickými ambicemi.
Délka příprav k tak velkému kroku je přibližně tři roky. Italské hostování 2024 bylo připravováno od roku 2021. Naše letošní hostování se chystá už od konce roku 2022. Výběr autorů je tedy výsledkem mnoha kol jednání, nikoliv jednoho rozhodnutí. Výběr českých autorů, kteří letos pojedou Českou republiku do Frankfurtu reprezentovat, byl odhalen 14. května. V médiích nebyl doposud výrazně reflektován, ale ze strany literární veřejnosti byl na sociálních sítích z různých důvodů kritizován.
Pro kontext se nejdřív podívejme na kontroverze, které provázely poslední dva ročníky Frankfurtského veletrhu a které byly výrazně víc vyostřené a politické.
Když Itálie předloni na jaře oznámila jména autorů, kteří ji měli ve Frankfurtu po dlouhých šestatřiceti letech od posledního hostování reprezentovat, jeden z nejvýraznějších literárních hlasů země na seznamu chyběl: Roberto Saviano. Autor bestselleru Gomora a jeden z vůbec nejznámějších italských spisovatelů doma i v zahraničí. Nezdálo se to být pouhou náhodou, protože Saviano je zároveň trnem v oku současné pravicové vládě předsedkyně Giorgie Meloni. Světoznámý spisovatel její politiku v minulosti ostře kritizoval například v televizním rozhovoru z prosince roku 2020, kde se do ní pustil za její názory na migrační krizi. Reagoval tak na otázku ohledně smrti dítěte na člunech migrantů do Itálie, které Meloni ve své rétorice opakovaně označovala za lodě převaděčů, které je třeba potopit. Soudem byl nakonec donucen k zaplacení pokuty za urážku, byť mnohem menší, než Meloni žádala.
Oficiální vysvětlení italské delegace, že absencí Saviana pouze „dávají prostor novým a originálním hlasům“, tamní literární obec nepřijala jako dostatečnou a události nabraly rychlý spád.
Případu Saviano předcházel ještě jiný skandál: původní vedoucí komise Ricardo Franco Levi rezignoval kvůli podezření z nepotismu. A to kvůli tomu, že tendr na propagační agenturu získala firma, kde pracoval jeho syn. Meloniové vláda poté na jeho pozici dosadila svého spřízněnce Maura Mazzu, což pochybnosti o legitimnosti výběru ještě navýšilo. Nepřítomnost Roberta Saviana byla okamžitě čtena jako politické gesto, i když Italský svaz nakladatelů (AIE) trval na tom, že jeho jméno údajně jednoduše nefigurovalo mezi návrhy nakladatelství.
Jiný přední italský romanopisec Sandro Veronesi (dvojnásobný laureát Ceny Strega) na protest pozvání na veletrh odmítl. Dalších jednačtyřicet autorů podepsalo otevřený dopis vyjadřující znepokojení nad politickými zásahy do čistě kulturních a uměleckých záležitostí.
Saviano nakonec do Frankfurtu přijel. Ale na pozvání německého PEN klubu a samotného ředitele veletrhu Jürgena Boose, tedy nikoliv v rámci oficiální italské delegace. Během svého hojně navštěvovaného vystoupení pak celou kauzu označil za politickou mstu vládního establishmentu, čímž domácí cenzuru paradoxně zviditelnil víc, než kdyby byl poslušnou součástí původní delegace.
Šéf AIE Innocenzo Cipolletta opakovaně zdůrazňoval, že jeho organizace jedná nezávisle na vládě a nikdy by nepřipustili vnější interference, ale tato zvolání ničemu nepomohla. Na veletrhu nakonec mohly zaznít, byť oklikou, i výrazné kritické hlasy. Například i u nás hojně překládaný autor Paolo Giordano (knihy jako Osamělost prvočísel, Tělo nebo Čerň a stříbro) prohlásil, že svoboda projevu je v Itálii trestána. Sám účast v oficiální delegaci odmítl a přijel promluvit nezávisle. Po jeho boku se na konferenci objevil Antonio Scurati, autor známý zejména díky dvoudílnému, do češtiny přeloženému politickému románu o Benitu Mussolinim (vyšlo v nakladatelství Práh). Přímo na místě mluvil o téměř totalitních zásazích ze strany státu do kultury, což od odborníka na Mussoliniho vyznělo obzvláště důrazně.
O rok později následovaly podobné trable. Zatímco italský skandál a kontroverze pramenily čistě z domácí politiky, filipínské hostování se ocitlo ve dvojím ohni. Tamní delegace musela před veletrhem žehlit nejen interní organizační přešlapy hraničící s korupcí, ale také enormní tlak světové geopolitiky.
Na domácí půdě vyvolal bouři postup organizace National Book Development Board (NBDB), filipínské organizace, která celou účast zaštiťovala. Instituce pro tento ročník nečekaně zrušila zavedený systém otevřených dotačních soutěží pro autory, se kterou se tam běžně počítá, a místo toho poměrně netransparentně bez vysvětlení sestavila uzavřený seznam zhruba stovky tvůrců, kteří získali plné státní financování. S tím, že asi tři sta dalších zástupců filipínského knižního trhu si muselo cestu hradit převážně z vlastní kapsy. Ostrá kritika z řad autorů směřovala na chybějící jasná kritéria a vyvolávala podezření ze střetu zájmů ze strany státních zastupitelů, kteří si jednoduše vybrali své přátele a favority.
Mnohem těžší ránu ale filipínské účasti, respektive ročníku, kdy hostovali, zasadila mezinárodní výzva platformy Publishers for Palestine. Část tamní scény se tváří v tvář výzvě k bojkotu celého veletrhu rozštěpila na dva tábory. Řada nezávislých nakladatelů a menších autorů svou účast oficiálně odřekla s tím, že nechtějí přijmout státní peníze a stát se usměvavou marketingovou stafáží na veletrhu, který podle nich tlumí propalestinské hlasy. Zkušenější autoři středního proudu naopak razili pragmatický přístup, podle kterého vyklizení literárního prostoru a ponechání prázdných židlí ničemu nepomůže. Argumentovali tím, že pozice čestného hosta nabízí jedinečnou světovou platformu, kde lze mluvit o problémech a útlaku naplno a bez cenzury. I v případě konfliktu Izraele a Palestiny.
Pro plné pochopení filipínského bojkotu je nutné se krátce ohlédnout za ročníkem 2023. Právě tehdy, bezprostředně po říjnových útocích Hamásu na Izrael, vedení veletrhu odložilo předání prestižní literární ceny palestinské autorce Adanii Shibli za její román Podružný detail, který loni vyšel česky v překladu Jitky Jeníkové v nakladatelství Akropolis.
To vyvolalo masivní protesty stovek světových spisovatelů a stažení účasti mnoha arabských institucí. Hustou atmosféru tehdy na slovinském zahájení navíc rozčísl filosof Slavoj Žižek, jehož projev kritizující nejen terorismus, ale i izraelskou vládu a pokrytectví západní debaty vedl k demonstrativnímu odchodu německých politiků ze sálu. Od tohoto momentu přišel Frankfurtský veletrh o svou auru neutrální literární zóny, kde politika nehraje stěžejní roli.
Po exkurzi do Itálie a na Filipíny by se mohlo zdát, že český výběr spisovatelek a spisovatelů, kteří nás letos na podzim vyrazí do Frankfurtu reprezentovat, bude nudně nekonfliktní. Zdání ale klame. I když náš seznam nečelí mezinárodnímu bojkotu ani vládní cenzuře nepohodlných jmen, k idyle má daleko.
Jak už bylo zmíněno, standardní mediální prostor zprávu o nominacích spíše fakticky přelétl, než hodnotil, ale na sociálních sítích a uvnitř literární scény to vře. Pnutí má přitom hlubší, systémové kořeny. Souvisí s loňskou změnou politického zastoupení a s kroky ministra kultury Oty Klempíře, které vyvolaly obavy z podfinancování celého sektoru. Když komise Ministerstva kultury ČR letos v únoru oznámila, že literární časopisy budou muset vyžít s rozpočtem o 40 % nižším, Jan Němec, šéfredaktor časopisu Host a donedávna i člen frankfurtské dramaturgické rady, reagoval výzvou ke zvážení bojkotu samotného veletrhu. A ačkoliv ministr Klempíř označil zprávy o drakonických škrtech za dezinformace a ministerstvo argumentovalo „mylnými předpoklady“, faktický meziroční pokles celkového rozpočtu ministerstva o 12 % klidu na scéně rozhodně nepřidal.
Je tak logické, že se naše hostování na Frankfurtu v takové situaci začalo jevit, řečeno dnešním slovníkem, jako téměř performativní. Nikdo neví, jak to dál s podporou literatury bude, ale jedeme se ukázat, jak nám to jde. Téma českého hostování odkazující na shakespearovskou Bohemii u moře je krásná metafora literární imaginace a paradoxu. Ale metafora má i stinnou stranu: literatura bez kotvení (finančního, politického, institucionálního) se skutečně stane zemí bez pobřeží. Snem bez zázemí.
Na druhou stranu právě o to víc je potřeba využít každé příležitosti nás zviditelnit a pracovat s tím, co je nám k dispozici. A zrovna naše pečlivě připravené hostování na takovém místě je obrovskou příležitostí, kterou by byla škoda pro lokální neshody minout.
Do této už tak napjaté atmosféry pak vstoupilo samotné zveřejnění autorského výběru. Zmíněný Jan Němec částečně správně podotkl, že striktní důraz na existující německé překlady nás může tlačit do určitého provinčního kouta. Hrozí, že budeme prezentovat hlavně díla, která jsou institucionálně potvrzená a představují sázku na jistotu. Zamrzí tak například nepřítomnost Daniela Hradeckého s jeho uhrančivými texty z okraje společnosti, viděnými optikou divokého intelektuála, jehož stylisticky košatá, ironicky bernhardovská, ale stále upřímná próza tu je dle mého zcela unikátní. Na druhou stranu, výběr nabízí jiná jména jako Elsa Aids nebo Marek Torčík, kteří podobně palčivá témata sebevědomě pokrývají.
Programový ředitel českého hostování Martin Krafl se k tomu vyjádřil takto:
Výběr proběhl na základě podkladů o přeložených knihách do německého jazyka v souladu s pravidly Frankfurter Buchmesse (aktuálně 120). Dramaturgická rada měla k dispozici primární a sekundární kritéria. Množství přeložených knih umožnilo radě rozhodovat především na základě kritérií primárních. V dramaturgické radě jsou pro každý literární žánr odborníci: prof. Petr A. Bílek (zejména próza), Pavel Kořínek (zejména komiks), Jana Čeňková (zejména literatura pro děti a mládež), Jan M. Heller (zejména poezie) a Martin Janeček (zejména non fiction).
Lze se přít i o absenci Marka Šindelky, který letos vydal naprosto stěžejní román Systémy něhy. Ale stejně tak lze oponovat tím, že kniha vyšla příliš pozdě na to, aby mohla být vůbec zohledněna. A to i když Šindelka pochopitelně již v minulosti vydal jiné přesvědčivé knihy, které jej do potenciálního kánonu současné české literatury zasazují. Ale jak se mediálně poslední dobou zdůrazňuje, s novým razantním kusem přichází teď po dlouhé pauze (přestože působil v jiných filmových a komiksových vodách a přepsal svůj první román Chyba). Podobně bychom ale mohli polemizovat donekonečna u mnohých jiných chybějících autorek a autorů.
Dále mantinely tohoto výběru shrnuje Jan M. Heller, šéfredaktor Tvaru, literární kritik a člen rady:
Aktuální výběr vzešel z dlouhých a pečlivých diskusí. Nemohli jsme vyslat do Frankfurtu nad Mohanem všechny, koho bychom chtěli. Programový prostor daný pěti veletržními dny a dvěma scénami je pořád jen omezený počet. Snažili jsme se vybrat ty, kteří nejlépe vyhovují daným kritériím, zachovat pestrost a vyváženost poetiky, stylů, generací i genderu. Je nutné zdůraznit, že výběr či nevýběr pro Frankfurt neznamená jakékoliv posouzení ‚umělecké hodnoty‘, že je někdo lepší či horší.
Každý výběr je z podstaty věci subjektivní a dá se napadnout. Ale reakce na tuto selekci je možná tím nejhodnotnějším, co ještě před veletrhem naše hostování ve Frankfurtu Česku poskytuje. A ta negativní reakce paradoxně nejvíc. Málokdy se u nás ve veřejném prostoru vede takto zapálená debata o literatuře, pokud zrovna nejde o až bulvární kauzy. Literatura sama o sobě stojí často na okraji celospolečenského zájmu. Pokud letošní pestrý, v zásadě neproblematický, ale logicky limitovaný výběr dokáže přimět lidi i mimo literární scénu přemýšlet nad tím, které autorky a kteří autoři jsou pro nás zásadní, je to výhra.
Budeme spolu v těch debatách určitě nesouhlasit a každý bude mít své favority, ale o to hodnotnější to bude, protože si tak můžeme znovu ustanovit, že nám na české literatuře opravdu záleží a že nám stojí za hádky. Potvrdí nám to i doma, že tu jsou knihy a jejich autoři a autorky ceněné a stojí za to o ně bojovat. Pokud má veletrh ve Frankfurtu nějaký hlubší smysl, pak je to kromě reprezentace v zahraničí také potvrzení, že si naší literatury vážíme i doma. A to natolik, abychom ji vyslali do světa. A takto vyostřená debata o tom, kdo ji reprezentuje nejlépe a kdo nikoli, je toho důkazem.
Text vznikl ve spolupráci s Czechia 2026
Když Laing píše o tom, jak se fašismus opírá o iluzi, a zároveň ukazuje filmovou iluzi jako něco, co dokáže pravdu naopak vyvolat, je ve svém živlu. Ostatně i název vznikl podle ní v jediném záblesku: stříbro jako filmové plátno, lesk, klam i věc, která časem černá a ztrácí svit. Stříbro měnící se v černo. To je velmi dobrý klíč ke čtení celé novely. Kéž by v ní ale bylo více právě těch stříbrných emocí.
ýt spisovatelem tedy už neznamená jen psát. Spisovatel o svém psaní musí i mluvit. O tom, co napsal, i o tom, co píše. Okolnosti jej nutí vystrčit hlavu ze své ulity, ukázat se. Je to těžké, náročné. Ale dá se v tom najít i něco přínosného, něco, kvůli čemu není třeba brát veřejná vystoupení jen jako nutné zlo.
Na příští čtení si bereme housle, kytary a perkuse. Budeme na afterparty jamovat a já se těším, protože i přes to, co se dosud odehrálo, není krásnějšího místa na Zemi než to, kde nahlas sdílíme svoje prožívání.
Chtěla bych, aby se mluvilo o tom, že literaturu u nás víc než stát dotují rodiny a jednotlivci, kteří pro ni ukrajují ze svého volného času, ze své životní úrovně a často i ze své důstojnosti. Chtěla bych, aby všichni čtenáři věděli, že honorář jejich oblíbeného autora závisí na počtu prodaných kusů jeho knih, mezi které se nepočítají ty koupené z druhé ruky ani ty půjčené v knihovně.
Návrat do Remeše (přes Olomouc) je povedenou ukázkou divadelní adaptace poměrně složitého textu do živého tvaru, který s lehkostí a nadsázkou, přesto naléhavě bombarduje
diváka podněty k zamyšlení i emočními prožitky.