Umět psát už nestačí

Na úvod trocha upřímnosti – na psaní nic výjimečně přitažlivého ani fascinujícího není. Člověk sedí celé hodiny zkroucený u počítače, či výjimečně nad blokem s perem v ruce, zběsile píše, napsané ještě zběsileji maže (a takto se to několikrát opakuje, dny, týdny, měsíce, někdy i roky), občas se s prázdným pohledem zahledí z okna, do zdi, do nicoty… Takto vypadá spisovatel v zápalu práce. Ta tvůrčí, fascinující stránka spisovatelství, ta, při níž vznikají nové postavy, nové zápletky a často i zcela nové reality, ta se odehrává v hlavě, do které – zatím – díkybohu jeden druhému nevidíme. Jenomže stále častěji za spisovatele nehovoří jeho dílo, ale naopak o svém díle musí hovořit on sám.

Odbočka č. 1. Stranou teď nechme dohady, kdo si označení „spisovatel“ zaslouží. Mohli bychom dlouze diskutovat o tom, po kolika napsaných a vydaných knihách se autor stává spisovatelem, kolik cen musí získat, kolik recenzí o jeho díle musí být napsáno a kdo je v tomto sporu arbitrem. Téma je hojně přetřásáno v literárních rubrikách i kuloárech a debaty to bývají často velmi bouřlivé. Tudíž si dovolím brát pro potřeby tohoto textu označení „autor“ a „spisovatel“ jako synonyma, a ačkoliv tím nejspíš půjdu proti soudobému trendu, budu zde používat genderově nevyvážené maskulinní tvary spisovatel, potažmo autor. Konec odbočky č. 1.

Šance, že by autor mohl svou identitu bez větší újmy skrývat a nechat za sebe mluvit své dílo, je čím dál menší. Ještě před několika lety to bylo celkem snadné. Pamatuji si, jak v roce 2000 začaly vycházet knihy podepsané jménem Květa Legátová a dlouho nikdo netušil, kdo se za tímto pseudonymem skrývá. Ale to už je dobrých pětadvacet let. Ano, jsou tací, kterým se daří unikat před zraky veřejnosti i dnes, kupříkladu se stále neví, kdo je Elena Ferrante, z aktuálních českých tvůrců, kteří čeří literární vody, mě napadá Toy_Box. To jsou však jen výjimky, nebo spíš umně vytvořené strategie, jak přitáhnout a udržet všeobecnou pozornost. Pro většinu autorů prostě platí, že musí s kůží na trh.

Publikování knihy je jen jeden z milníků spisovatelského života a dlužno říct, že ne ten nejvýznamnější. Mít talent a umět psát už nestačí a názor, že dobrá kniha se prodá sama, patří do stejného pytle jako ten, že žena patří k plotně. Kdo chce uspět, musí ven ze své bubliny, přestat zírat do zdi, otočit se k publiku a mluvit. O sobě, o svém díle, o čemkoliv. Hlavně nemlčet. Besedy, autorská čtení, křty – akce, se kterými se při vydání knihy počítá tak nějak automaticky. Takřka každý debutant je potěšen, přijde-li mu pozvání na autorské čtení či besedu (a stejně tak bývá překvapen mírou návštěvnosti a výší honoráře, a co si budeme povídat, ne vždy je to překvapení příjemné). Kromě těchto spíše komornějších akcí konaných v knihovnách, kavárnách či knihkupectvích se spisovatelům, přinejmenším těm vybraným, stále více otevírá dosud uzavřený svět – svět festivalový.

Není jich až příliš?

Literární festivaly zažívají v posledních letech ty pravé žně. Na rozdíl od těch tradičních zemědělských se však konají po celý rok a po celé republice – od února do prosince, od Českého Těšína po Mariánské Lázně. Není snad měsíce, kdy by se v některém českém, moravském či slezském městě, městečku, ba i vsi nekonala akce, která ve svém názvu nese slova „literatura“, „literární“, nebo alespoň „knihy“, respektive „knižní“.

Ostatně i my tady u nás, v severovýchodním cípečku u hranic s Polskem, máme literární festival, chce se mi říct až celorepublikového významu – a ne jeden. Kupříkladu na konci září proběhl v dědinách okolo Javorníku už čtvrtý ročník literárního festivalu Kolébka. Pro zajímavost – loni byl jedním z hostů Miroslav Hlaučo, tedy mnohem dřív, než si ho všiml zbytek literárního světa. (A pak že tu jsme pozadu.) Na podzim zažil Jeseník svou první Noc literatury (vlastně to poprvé mělo být už vloni, jenže veškeré plány doslova vzala voda).

A když už je řeč o festivalech – i ty filmové a hudební obohatily hudební složku o literární vložky, doprovodné programy či jim vyhradily samostatné stage. Colours of Ostrava má celou multižánrovou sekci Meltingpot, jejíž součástí jsou besedy s autory nejen o knihách. Letošní literární část doprovodného programu Letní filmové školy v Uherském Hradišti známými jmény současných českých spisovatelů doslova přetékala. A v takové Jihlavě se na festivalu dokumentárních filmů od roku 2021 uděluje cena za dokumentární knihu a mezi nominovanými tituly se každoročně objevuje i poezie, knihy pro děti či komiksy. Podobných příkladů by se dalo vyjmenovat ještě spoustu, o výhradně literárních festivalech nemluvě.

Odbočka č. 2. Na letošním ročníku filmového festivalu v Karlových Varech byla řeč o spolupráci mezi karlovarským filmovým festivalem a frankfurtským knižním veletrhem, jejímž výstupem by měl být formát nazvaný příznačně Books to Screen, s cílem převádět (úspěšné) knižní předlohy do filmové podoby. Jsem docela zvědavá, jaké výsledky tato spolupráce přinese, protože filmové adaptace knižních hitů nejsou zase tak časté, a když už se přece jen objeví, nebývá to žádná sláva, ať už se bavíme o výběru předlohy, nebo o jejím zpracování. Konec odbočky č. 2.

Nicméně se nemůžu zbavit kacířské myšlenky, že těch literárních a knižních veletrhů, festivalů a doprovodných literárních programů se vyrojilo až příliš. Variabilita, pestrost, různorodost, multižánrovost. Zní to sice hezky, ale je to opravdu taková výhoda? Jakožto člověk poměrně detailně obeznámený s fungováním knižního trhu chápu všechny výhody, které účast na veřejných akcích autorům, a ostatně i samotným nakladatelům přináší. Ze stejného důvodu ale vidím i ty nevýhody. A není jich málo. Finanční stránku věci vynechám, mám totiž dojem, že zmiňovat literaturu a peníze v jedné větě je ještě pořád dosti ošemetné. Protože to přece všichni děláme hlavně z lásky k literatuře a ke knihám.

Kde je ta multižánrovost?

Literární akce jsou však neméně náročné i časově. Je třeba se připravit – vybrat ukázky, jde-li o diskusi na konkrétní téma, pak se připravit i na ně, alespoň psychicky. Dopravit se na akci, strávit tam čas, který se nepočítá jen na tu hodinu dvě, kdy beseda trvá. Podepisování knih, neformální povídání po besedě, ze kterého vyplyne rozhovor často delší a hlubší než samotný „oficiální program“, nečekané setkání s kolegou spisovatelem… Besedy se konávají v podvečer, takže nezřídka se člověk musí zdržet alespoň do druhého dne, pokud nejde právě o festival a na programu je pořadů víc. Ono se to nezdá, ale pokud je spisovatel zrovna v kurzu, tak se mu to během roku nasčítá a ti opravdu úspěšní a chtění se v počtu akcí můžou směle srovnávat s kolegy z jiných uměleckých branží.

Dramaturgové festivalů, kde literatura tvoří jen část doprovodného programu, totiž sahají po známých jménech – po držitelích literárních cen, případně alespoň nominantech, po autorech, jejichž dílo rezonuje ve veřejném prostoru. Spisovatelích, kteří jsou vidět a slyšet, a nejen ve spojitosti se svou knihou – často jde o novináře, filmaře či naopak osobnosti vzešlé z úplně jiných než uměleckých kruhů, kupříkladu vědci či ekonomové, kteří si k psaní fikčních i nefikčních textů čas od času odskočí. Volba takového známého jména je sázkou na jistotu a svou roli hraje určitě i to, že dramaturgové se ne vždycky orientují v hlubinách českých literárních vod, a tak raději loví to, co plave na hladině. Leč i tato jistota má svá úskalí.

Třeba to, že se spisovatel okouká.

Pokud spisovatel obrazí za rok čtyři pět besed, z toho jednu ve svém regionu, druhou si odbyde na Světě knihy a pak se během léta ukáže jako host na dvou festivalech, tak se asi nemusí bát, že na něj dorazí vždycky ti stejní lidé a hrozilo by, že od něj uslyší tutéž větu počtvrté popáté.

Festivalové publikum je ovšem jiné. Mám dost známých a přátel, kteří přes léto místo pláží objíždějí tuzemské festivaly. Finančně je to vyjde nastejno a místo strkání před hotelovým bazénem se snaží urvat co nejlepší místo před pódiem, vlastně pardon, u stage, nebo loví lístky na filmové projekce. Zavítá-li takový obrážeč festivalů také na doprovodný program, existuje slušná šance, že s odstupem několika týdnů narazí párkrát na stejné jméno. Tak kde je ta multižánrovost a pestrost? Kapely se mění, filmy také, jen ti literáti nám tak nějak zůstávají stále stejní.

Budeme-li se bavit o hudebních festivalech, pak se asi shodneme na tom, že za literaturou tam lidé nejezdí. Nedovedu si představit, že by někdo zaplatil tisíce za lístek na Colours of Ostrava jen proto, aby mohl jít na besedu se svým oblíbeným spisovatelem. Na takovou diskusi tak dorazí i obecenstvo, které literatuře nemusí úplně fandit a spíš si tam jde oddechnout a sednout si, protože to bývá jedno z mála míst, kde se dá sedět jinde než na zemi. Aby toto publikum vydrželo déle než pár minut (v bdělém stavu), je třeba hovořit fundovaně a zároveň zábavně.

Jít štěstíčku naproti

Spisovatel dnešní doby proto musí být multifunkční. Nestačí jen mluvit o vlastní tvorbě hodinu v kuse, ideálně tak, aby nedošlo k vyzrazení zápletky, nebo číst nahlas bez přeřeků a zadrhávání. Je třeba umět souvisle a smysluplně hovořit i o tématu, které autor ve své knize otevírá, ať už skutečně, nebo domněle. Píše-li člověk o životě v Československu sedmdesátých let, má se tak nějak za to, že zvládne zasvěceně hovořit o životních podmínkách prostého lidu za komunismu, a vyskytne-li se v jeho novém románu robot, je téměř jisté, že bude přizván na debatu o budoucnosti literatury v éře umělé inteligence. Přizván však může být i do debaty, kam svou tvorbou naopak nepasuje – tomu se pak říká, že nabízí jiný pohled.

Stává se performerem, jehož cílem je zaujmout. Naladit se na publikum, odhadnout situaci a vycítit, kdy je čas vážné téma odlehčit vtipnou historkou, a kdy naopak ukázat seriózní tvář. Někdy tuto zodpovědnost na sebe bere moderátor, ale ne vždy je to pravidlem. U spousty besed, hlavně těch komornějších, je autor na pódiu ponechán sám sobě, napospas osudu, chce se mi říct. A ne každý tuto tíhu zábavnosti unese nebo je vůbec ochoten ji převzít. Introverti, kterých je mezi spisovateli spousta, tak mají dvě možnosti – buď se alespoň občas pro dobro svého díla překonat, překročit hranici komfortní zóny a vyjít z kumbálu svých myšlenek na světlo. Nebo si podobné stresové situace ušetřit a spokojit se s okruhem svých věrných příznivců, kteří jim nemluvnost a uzavřenost odpustí. Což nemusí nutně znamenat nic špatného.

Ovšem ani nový aspirant na titul spisovatele, kterému pozornost nevadí, nemusí čekat, až vejde ve všeobecnou známost a organizátoři ho začnou sami zvát. Někdy je třeba jít, promiňte mi to klišé, štěstíčku naproti. A k tomu skvěle poslouží milované i nenáviděné sociální sítě.

Spisovatelé a spisovatelky si zvykají sdílet na svých profilech na sociálních sítích tvůrčí milníky nejen ve chvíli, kdy se jejich nové dílo zhmotnilo do podoby knihy nebo se alespoň objevilo v edičním plánu domovského nakladatelství. Ani to už očividně nestačí. Svým příznivcům se svěřují s tím, že rukopis dopsali a odevzdali, že jsou zrovna uprostřed psaní, málo není ani těch, co se neváhají podělit i o skutečnost, že právě teď začali psát nový text nebo nad ním alespoň přemýšlejí. Denně zahrnují své fanoušky zprávami o tom, jak jim to jde, kolik znaků jim přibývá a jaké konflikty mezi postavami se jim daří či nedaří vyřešit.

Způsobů, jak o svých dílech mluvit ještě dřív, než vyjdou, je nepočítaně. Snaha se cení a originalitě se meze nekladou. Jeden příklad z poslední doby, který mě vlastně k tomuto tématu přivedl – zaznamenala jsem, jak se jeden z českých spisovatelů, jemuž na podzim vyšel nový román, rozhodl svým čtenářům čekání ukrátit tím, že na svém instagramovém profilu nabídl jím vybrané i jím čtené krátké ukázky. Nutno dodat, že ani po vydání v sociálních aktivitách neustává, jeho kniha je vidět, a tak se objevil snad ve všech knižních tipech, které jsem pochytila. Náhoda? Nemyslím si.

Nejdřív psát, až potom mluvit

Vytvořit očekávání, nalákat, přitáhnout pozornost. Jenomže když se o knize mluví už předtím, než vyjde, o čem se bude mluvit potom? Bude nová kniha ještě někoho zajímat? A co autorský blok? Co ve chvíli, kdy se text začne rozpadat pod rukama a já jakožto nešťastný autor nejenže se s tím musím nějak poprat, ale ještě to musím přiznat svým sledujícím. Nemůžu hořekovat a nadávat v soukromí. Musím hořekovat veřejně a hned. A pak z toho rychle najít cestu ven, protože čtenáři jsou netrpěliví. Z psaní knihy se tak stává reality show a ze spisovatele jen její aktér. Performer.

Přiznávám, i já to zkusila. Nadšená z psaní nového románu jsem se o to chtěla podělit. Avšak ve chvíli, kdy jsem veřejně „přiznala“, že pracuju na nové knize, jsem se v textu ztratila a spolu s tím přišla vleklá tvůrčí krize a dlouho mi trvalo, než jsem dokázala soubor s rozepsanou knihou vůbec otevřít a napsat několik slov. Množily se otázky, jak pokračuje psaní a kdy už nová kniha bude hotová, a já na ně odpovídala neurčitě a vyhýbavě, protože jsem se zdráhala přiznat, že bych se na všechno
nejradši vykašlala. Cestu ven se mi podařilo najít, až když jsem se zase stáhla do své ulity. Nakonec to dobře dopadlo, ale slíbila jsem si, že příště budu opatrnější.

Bědujeme nad tím, že doba je rychlá, že věci stárnou dřív, než se vůbec dostanou do obchodů – od počítačů po knihy. Ale sami k tomu přispíváme. Mluvíme o něčem, co ještě vůbec neexistuje, a jakmile se to stane skutečným, upadá to v zapomnění. Knihu si koupíme, protože jsme se na ni přece tak těšili, ale po přečtení přichází zklamání, protože výsledek neodpovídá očekávání, které v nás autor vzbudil. Nebo ještě hůř – to nejlepší, co na příběhu bylo, už nám autor prozradil na storíčku na instagramu.

Být spisovatelem tedy už neznamená jen psát. Spisovatel o svém psaní musí i mluvit. O tom, co napsal, i o tom, co píše. Okolnosti jej nutí vystrčit hlavu ze své ulity, ukázat se. Je to těžké, náročné. Ale dá se v tom najít i něco přínosného, něco, kvůli čemu není třeba brát veřejná vystoupení jen jako nutné zlo. Teprve na besedách spisovatel poznává své čtenáře. Může se jim podívat do tváře a současně vidět jejich očima sám sebe. Jako někoho, koho rádi čtou, kdo je zajímá, nebo je přinejmenším zajímá téma, o kterém píše. Obzvlášť když spisovatel bojuje s vlastní nejistotou, s autorským blokem, nedejbože syndromem podvodníka, může mu taková akce dodat chuť psát nebo aspoň touhu nezklamat. Ovšem časová souslednost by měla zůstat – nejdřív psát, až potom mluvit. A klidně i na festivalech.

Hlavně aby to všechno neskončilo jen u planých řečí…