Zas už se rozpadá
svět
kde se snažíš udržet
lidé tleskají
a chtějí svůj potlesk slyšet
zatleskej
poctivě
i když je to pitomé

Vše, vše, pro co jsem dospěl,
pod mýma nohama rozbitá číše,
mezi mými zuby opojení,
vůkol vítězná divize,
u mých nohou ležící nepřítel, ohořelý prapor,
sláva je procházka po dobytém městě,
vrávorající, unavené tělo překročilo svůj cíl.
Ale jak dál?

I v téhle válce budeme šťastni, maminko,
dálka nás nerozdělí na vedlejší věty, při
pohledu z Měsíce si nikdo nevšimne, co
všechno bylo opsáno ze slovníku lidových
rčení. Rozumíte tomu jako kuchař petrželi,
moc dobře tomu rozumíte a to je taky dobře.

Lékař je kněz, vykladač tajemství, tlumočník nepochopitelného. Matka vždycky do posledního puntíku plnila lékařovy pokyny a obzvláště pak léčbu jako takovou.

„Ach ano, bahno,“ pronesl rusky, přivřel oči a ohebné ruce zvedl nad hlavu. „Co bychom si počali, nebýt jeho?! Ólalá! Je zázračné! Zázračné! Díky bahnu jsem se vrátil do života.“

Tento hřbitov byl ale jiný. Vypadal jako fantastická zahrada, v níž se z různě osázených záhonů tyčily náhrobní kameny nebo kříže, jejichž vzájemnost dokládala jednota vybraných květin.

(handicapované drama)

CHODEC: V žádným případě! Jihový- chodní Evropany jsme vůbec neměli přijímat! Nejsou dostatečně vyzrálí. Stejně tak Poláci, Češi a Slováci.