Beletrie
Možná si čtenář bude klást otázku, jestli je tenhle příběh založený na skutečnosti. Můžu dosvědčit, že tomu tak je, protože jako bratr Conchi jsem o téhle levárně věděl po celou dobu úplně všechno. Co víc, můžu vás ujistit, že tahle ukázka korupce je ve srovnání s pokoutnými intrikami, ke kterým dochází na Gibraltaru od nepaměti dnes a denně, úplný detail.
Opravdu moc fajn byt, zatočí se dokola, možná nejlepší, co zatím viděli. Úplné hnízdečko. Škoda jen, dodá, že je to v koupelně… jak by to jen řekla… tak cítit… močí. Nic ve zlém, možná to jenom vzlíná z kanálu, ale ona tam tedy silně cítí moč.
Po půjčovně audioguidů jsem si dala kolečko kolem oltáře, hlavně proto, že tam turisté nesměli, zato já ano. Navštívila jsem místnůstku pod hlavním oltářem, vyměnila jsem si nějaké drobné na odpoledne a pak jsem se šla vyčurat na toalety u sakristie, odkud jsem vypoklonkovala dva Číňany.
Až po otevření lednice mi došlo, že jsem pravidelný velký nákup odložil až na dnešní sobotu a že z posledního vajíčka, dvou plátků šunky, dvou třídenních rohlíků a jednoho rajčete moc velkou parádu nenadělám, ale naštěstí bylo už půl deváté a já věděl, že čínský obchůdek na rohu ulice má otevřeno. Sněhurka Monika mezitím procupitala v mém dlouhém triku s výšivkou krokodýla na hrudi do koupelny.
Zase si stoupli a narovnali se, jako když přijeli dopoledne a zírali na vodu, na druhý břeh a na pár lidí, co tam procházelo, a pak se Tomáš podíval na zem a na flašku na zemi. Odšrouboval jí víčko a napil se. Položil ji zpět a ve svém předklonu si všiml páru lilií, bílých lilií.
Ano, kdysi, kdesi
byl ráj se zahradou rozkoší
a dalšími místy k odpočinku,
kde bylo možné
si třebas jen na lavičce zdřímnout.
Teď to všechno zrušili
jako nesmysly,
jako omyl!
Kdoví možná podvědomě
hledal svou vlastní duši
v dnešním upadajícím světě
rozkládajícím se světě
Drazí přátelé, nemám rád „poslední slova“. Tahle jsou první, která vám adresuji po tom, co jsem odešel do prázdnoty.
Není pochyb, že ani to nejpoetičtější porno nikdy nevzkřísí beztvářnou mrtvolu k tanci & zpěvu (jako čínský pták Chaos), ale… – představte si scénář k tříminutovému filmu, který se odehrává na mytickém ostrově…
Deml občas psal „nevážné“ básně ve stylu satiricko-říkankově-naivistickém, obsahující dobové narážky i vulgarismy…
Hudba je čas, a ten už nemáme. […] Možná že tuto nádhernou hru tonů rozehrál někdo pod zemí, která se houpe jako zvon. Jen Bůh už dávno zmizel.
že součástí městského ruchu byly odjakživa zvuky armády, jenom jsme si to neuvědomovali. že s přítomností vojska ve vlastní zemi se prostě nepočítalo.
Po včerejšku přeplněném žalem a všechny lidi zahnívajícím předvčerejšku chce to dnes bezstarostně bezkrevný šťastný den, říká matka, jinak nebude už dovolená pro obličejní výraz lidských niterných vnitřností.
Přítel: Objednali si u tebe pamflet. Jednáš s Böhmem, ne s Fučíkem. Snad si nemyslíš, že se změnili?
Spisovatel: Poučili se. Teď jim to došlo. Vědí, že nás budou potřebovat.
Přítel: Jako oběti.
Spisovatel: Ano, Pavel, Ludvík, Jaroslav, Zdeněk – to jsou noví mučedníci.
Přítel: A ty jim takhle pomůžeš. – Vždyť je to umístěnka na Bory.
Spisovatel: Přeháníš…
Přítel:A ty sám se cítíš na kriminál?
CHODEC: V žádným případě! Jihový- chodní Evropany jsme vůbec neměli přijímat! Nejsou dostatečně vyzrálí. Stejně tak Poláci, Češi a Slováci.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
