Na ČT art se o tobě píše:

Paranoidní schizofrenik s řídkými vlasy, zanedbaným chrupem a nadváhou. Se sklonem k návykovým látkám, náchylný k emocionálním výkyvům, se silnou sociální fobií a se smyslem pro nespolečenský humor. Textař a frontman kapely Schwarzprior (album IDDQD, rok 2014), příležitostný herec (Vienna Calling, 2018, Morava, krásná zem 3: Genesis, 2019) a komiksový tvůrce (Komiksová Kytice, 2016, Hrdelní zločiny Tišnova a okolí, 2017, Midnight in Prague, 2018).

To jsem si napsal sám.

A platí to pořád?

Platí. Jen je to všechno horší. Jak má dneska každej sebevědomíčko až na Měsíci, umí se vychválit do nebe, jak je skvělej a všechno zvládá, tak já jsem přesnej opak. Nezvládám nic, jsem úplně vyřízenej, ty vole. A taky jsem trochu dramatickej.

To k tomuhle odvětví asi svým způsobem patří. Navíc, jak je patrné z toho, co jsem říkal na začátku, záběr tvých činností je široký.

To jo. Chtěl bych to všechno zvládat, ale jsem smutnej z toho, že to nejde. Třeba muzice bych se rád věnoval víc, ale ilustrace sežere strašnýho času. Těžko se to vysvětluje někomu, kdo v tom není. To furt slyším: „Tak nakreslíš nějakej obrázek. Máš to za půl hodiny.“ Ne, vůbec, ty vole!

Tomu úplně rozumím, ostatně u literatury tomu není jinak.

To jo. Jenže já si navíc přijdu úplně mimo zónu. Jsem tak divně narozenej. Lidi, co přišli na svět po mně, alespoň jak to sleduju v ilustrátorský sféře, už byli vychovaný ve svobodnym světě se západnim přístupem. Mám pocit, že oni – stejně jako Američani – jsou už vedený k tomu, že jsou skvělý a fantastický, přitom ty výsledky vůbec výjimečný nejsou. Mě rodiče prostě nevychovali v tomhle sebevědomym módu, a tak mi dělá problém se třeba prezentovat na sociálních sítích a podobně.

I tak je tvoje jméno ve veřejném prostoru dost slyšet. Nejvíce jsi proslul jako výborný kreslíř.

To bych asi neřekl. Vůbec. Hlavně: Co to znamená? Tak seš známej. A k čemu to je? Rohlík si za to nekoupíš, nájem nezaplatíš.

To rozhodně. Každopádně moje otázka spíš směřovala k tomu, že když se podíváme na tvé počátky, zejména ty studijní, mohl by komiksový vývoj tvé kariéry leckoho překvapit. Na Střední škole řezbářské v Tovačově jsi vystudoval řezbářství, pak jsi absolvoval ateliér malby Fakulty umění v Ostravě. Jak se stalo, že jsi skončil u hudby a kresby komiksů?

Asi je to tím, že jsem nikdy nebyl dostatečně chytrej, abych dělal něco jinýho, a Pán Bůh mi nadělil výtvarný nadání, a tak jsem se nějak přirozeně rozhodl jít touhle cestou. Každopádně k tý umělecký, výtvarný tvorbě jsem tíhnul vždycky. Když jsem byl malej, chodil jsem do sboru, takže i muziku mam v sobě od dětství. Ale moji rodiče takhle zaměřený nejsou. Oni si žijou svý normální životy, zatímco já jsem prostě úplně mimo, takže jim pak musim všechno vysvětlovat.

To mi připomíná, jak jsi v jednom rozhovoru mluvil o tom, že už na základní škole jsi svojí mámě dokreslil památník.

To jsem udělal. Tady už jsou počátky toho nepochopení. Máma z toho totiž byla hodně nešťastná: Když svý mámě doneseš s radostí dokreslenej památník a ona se místo radosti rozbrečí, to tě pak napadne: „Ty vole…!“ Nebo nevím, co jsem si myslel tehdy, to jsem byl ještě hodně malej. Ale zpětně si říkam: „Ty vole, tak to už bylo znamení. Jsi měl dělat něco jinýho!“

Teď víme, jak ses dostal k hudbě, malbě, kresbě a dalším svým uměleckým dovednostem. Ale co tě dovedlo ke komiksu jako takovému? Také už se to s tebou táhne od dětství?

Je to tak. Můj otec měl rád komiksy, dokonce si kreslil vlastní, takže tohle semínko výtvarna mam asi po něm. Navíc jako mladej sbíral Ábíčka, měl je vždycky svázaný po ročnících, takový tlustý bichle, za každej rok jedna. Ty jsem si pak jako malej prohlížel. Nic jinýho tady v tý době ani nebylo, přišlo to sem až pozdějc, v druhý polovině devadesátých let, kdy začala vycházet Crew, kterou jsem si kupoval už sám. Ale nejdřív to byly ty Ábíčka a Kometa.

Takže ses dostal od české autorské tvorby zaměřené spíše na děti až k bohaté zahraniční produkci všeho druhu?

Jo. Bavilo mě to. Když jsem byl starší, začal jsem to vnímat. V tý době se objevily jednotlivý komiksy i u nás v Olomouci, takže jsem to ani neměl daleko, nemusel jsem pro ně jezdit do Prahy. Dostal jsem se k tomu přes Crew, kde vycházel Lobo a další. To byly úplně jinačí věci než Spider-Man a podobný. Mě tyhle superhrdinský komiksy nikdy nechytly. Třeba i dnešní Marvely jdou úplně mimo mě a bylo tomu tak vždycky. Ani ve formativním věku mě superhrdinové nebrali, spíš mě táhly bizarnější a ostřejší příběhy. Proto možná taky dělám to, co dělám, a moje tvorba vypadá, jak vypadá.

Když se podíváme na tvoji tvorbu, zjistíme, že je prosycena černobílou barvou jako třeba v Sin City legendárního komiksového tvůrce Franka Millera, zároveň je tvá kresba tvořena ostřejšími hranami ne nepodobnými Mikeu Mignolovi (Hellboy). Jsou tohle osobnosti, které tě inspirovaly?

Tohle tam asi všechno je, protože to jsou věci, co mě oslovily a nadchly.

Po příběhové stránce mi to zas často evokuje díla Alana Moorea (Watchmen).

Fakt, jo?

Ano. Přijde mi, že je tam dost paralel. Ale zároveň u tebe nacházíme plno osobitosti, na mnoha místech zrcadlíš českou společnost i krajinu – ve smyslu zašedlých sídlišť a industriálů. Odkud tohle bereš?

Je to asi věkem. Jako malej jsem překresloval filmy a seriály, co jsem viděl, třeba Akta X, který jsem miloval. Vždycky, když vyšel novej díl, zpětně jsem si ho překreslil. Samozřejmě to byl chaos, nedávalo to smysl, protože to byly jenom záblesky z toho, co mě zaujalo, v tý době jsem si to neměl kde přehrát, takže mi ani nic jinýho nezbejvalo. To samý s filmama. Svý dětství jsem strávil ve videopůjčovně. Přes týden jsem chodil do školy, ale v pátek jsem si pokaždý vyrazil půjčit filmy, a pak v pátek, sobotu a neděli jsem byl zavřenej doma a koukal na ně. Pustil jsem si čtyři během jednoho dne, takže dvanáct za víkend. Byl jsem jima úplně napumpovanej.

A co sis půjčoval?

Vždycky jsem měl rád kriminálky, scifíčka, horory, thrillery a podobný žánry, s nimiž teď taky pracuju. Ale třeba romantický komedie jsem si nepůjčoval.

To je poznat. Přesuňme se už jmenovitě ke tvojí komiksové tvorbě. Nejvíce jsi proslul sérií s názvem TRAUM, v níž jsi vytvořil svůj vlastní fantaskní svět, jehož jsi scenárista i kreslíř. Mohl bys tenhle svůj komiks nastínit, říct, o čem vypráví?

Je to taková gulášovka všech věcí, co mám rád – mystery s prvky tajemna a scifíčka. Ale vyloženě to těma žánrama netahám, jsou tam spíš jakoby bokem. Základ tvoří normální příběhy obyčejnejch lidí, který se pohybujou v prostředí, kde se jim dějou podivný věci. Napůl je to naše realita a napůl není. Něco je tam vždycky jinak. Jsou to takový Akta X – akorát tady a bez agentů FBI – a taky trochu lynchovina. Ostatně dělám to po vzoru věcí, co mě v dětství formovaly: Akta X, Twin Peaks a další. Vždycky mě bavilo, jak jsou tam pod mystery tématama skrytý sociální otázky, že to vypráví o lidech na okraji společnosti a často se to odehrává v surovejch lokacích, třeba ve fabrikách. Takže jak říkam, je to guláš.

Když se zaměříme na samotný název tvého komiksu, hraje nějakou roli to, že traum znamená v němčině sen?

Může a nemusí. Je to snovo-nereálný, podivný. Jako když se ti zdá sen: Něco je tam reálnýho, ale zároveň pokřivenýho. Taky tam pracuju s traumatem lidí, který jsou sami něčím pokřivený – ať už je to tím, co se jim stalo nebo kde žijou. Takže trauma a sen, obojí v tom je.

Tím popisem jsi mi připomněl seriál True Detective. Znáš ho?

Jasně.

Podobně jako True Detective i TRAUM znázorňuje tajemné rituály a podivné kulty. Zajímalo by mě, jestli je to jen výplod tvojí představivosti, nebo ses inspiroval nějakými reálnými událostmi?

Já kdovíjakej intelektuál nejsem a nikdy jsem nebyl, takže nechodim do knihovny a nevyhledávam si tam knížky o okultismu. Inspiraci čerpám hlavně z toho kotle filmů, co jsem viděl – všech možnejch, od dobrejch přes béčka až po totální céčka. Ale samozřejmě, když mám nějaký téma nebo charakter, který jsou pro mě naprosto neznámý, tak si to všechno nemůžu vycucat z prstu a musim znát základy toho, co zobrazuju. V tom případě si o tom něco načtu. Ale nevěnuju tomu třeba rok práce, protože to si bohužel nemůžu ani dovolit. TRAUM je přece jenom moje vedlejší záležitost, neživí mě to. Podle toho to taky vypadá – nevychází to tak často, jak bych chtěl.

Kolik sešitů – což je formát, který jsi pro svůj komiks zvolil – TRAUMu zatím vyšlo?

Zatím čtyři. Námětů a scénářů mám hafo, jen to nestíham zpracovávat. Samozřejmě pokud by mi za to někdo platil, vypadalo by to jinak. Kdyby za mnou přišel Al Pacino z Ďáblova advokáta a řekl mi: „Tady mi to podepiš a budeš moct do konce života kreslit svoje komiksy,“ tak bych mu to podepsal.

Jestli jsem to dobře pochopil, tak ty si TRAUM vydáváš sám?

To je taky otázka. Já vlastně nevim, jestli si to vydávam. Prostě to necham vytisknout a nějak to distribuuju.

Jak je těžké v Česku komiks někam dostat? Přece jen komiksová kultura je tu na dost odlišné úrovni než třeba v Americe, kde je komiks (i když bychom se mohli samozřejmě také bavit o tom, jakého typu) dost komerční, výdělečná komodita výrazně prostupující veřejný prostor.

To je přesně to, co mě na tom taky sere. Kdybych byl od tohohle oproštěnej, měl nějakýho profíka, co by se mi o tohle všechno staral, bylo by to úplně jinde. Je to prostě těžký. Na druhou stranu si myslim, že když máš touhu něco dělat a hoříš pro to, tak i když je svět příšernej, vždycky se najde někdo, koho to zaujme a kdo o tom třeba i napíše. Jenže já TRAUM nikde moc nemám. To je taky můj problém. Neplatim si na to reklamy, nic. Je to čistě na mně, na tom, jak to sdílím na Facebooku nebo Instagramu a jestli se to vůbec k někomu dostane. Ale nejvíc to stejně funguje na komiksovejch akcích – když je objíždíš a někdo si toho tam všimne.

Takže by se dalo říct, že si takhle vytváříš svůj vlastní fandom.

Tak nějak. Alespoň to nefunguje tak, že si zaplatíš reklamu, a pak ti přistane padesát falešnejch lajků. Na těch akcích ty lidi vidíš, jsou opravdový, a proto se je taky snažim nabalovat právě tam, třeba formou přednášek a show.

Komiksová show! To jsem ještě neslyšel. Jak to vypadá?

První problém je moje sebevědomí. Vždycky se to ve mně bije. Ale pak vylezu na pódium a musím to prostě přetlačit. I s kapelou jsem to tak měl: Přijedeš do nějakýho vidlákova a teď tam všichni bučej: „Vole, co je to za kapelu?“ Maluješ si oči šminkama na hajzlu a všichni ti pankáči tam: „Hej, co je to za buzeranty, ty vole?“ Tak to v tobě bublá a víš, že když vylezeš na stage, musíš jim to prostě natřít, přetlačit to, napálit to jako král. A taky to uděláš. Načež za tebou jenom dolízaj a říkaj: „Ty vole, kurva, dobrý to bylo. Dobře jste to odehráli, kluci.“ A podobně je to i s těma přednáškama, mam je teď místo koncertů. A jak to probíhá? Jako takovej demotivační proslov. Manželka tvrdí, že jsou to stand-upy. V podstatě všem říkám, jak to stojí za hovno, ať to nedělaj. A lidi se smějou. Je to dobrý.

Na to musím rozhodně někdy zajít. Na Radiu Wave TRAUM označili za jeden z nejlepších komiksových debutů posledních let. V roce 2019 jsi za něj ostatně obdržel dvě Ceny Muriel, nejprestižnější komiksové ocenění u nás, za nejlepší kresbu a nejlepší krátký komiks.

Podle poroty TRAUM ukazuje Motala jako originálního autora, který zdatně v příbězích z paralelního světa mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit,

píše ČT24. Jak tohle změnilo tvůj přístup k TRAUMu nebo i sebevědomí v rámci sebeprezentace?

Vůbec to nic nezměnilo. To je, jak když odehraješ koncert, a pak za tebou přijde deset lidí, co ti říká, jak seš strašně skvělej a kde co všechno. Nemam to rád. Čim víc někdo chválí to, co dělam, tim míň si myslim, že je upřímnej. Můj primární přístup k věcem je asi negativní a podezřívavej. Nemam rád lezení do zadku a plácání po zádech. Když jsem byl malej, tak mi otec říkal: „Hlavně nikomu nelez do prdele.“ A to asi pozdějc pokazilo můj sebeprezentační mód. Když tohle slýcháš od dětství, tak se to pak patologicky přetvoří v to, že jakýkoliv dání vědět o tom, co děláš, považuješ za lezení do prdele. Takže si říkam, že mě touhle větou, která se do mě vpálila jako cejch, otec dost poznamenal. Tím špatnym způsobem. Ale kdo ví? Třeba to je i v něčem dobrý. Jak ti říkam, mam to v sobě tak podivně rozklížený: Moje sebevědomí je nízký, ale vždycky mam tendenci to přeprat, zabojovat s tím.

Tomu rozumím. A je dobře, že s tím bojuješ a dál vytváříš nové věci a posíláš je do světa.

Hrozně to bolí, ty vole. Furt mě popadají takový myšlenky: „Ty vole, by bylo lepší, kdybych jezdil někde ve skladu Amazonu s vysokozdvižnym vozíkem.“ Nad čim bych přemýšlel? A pak si taky říkam: „Ty vole, proč bych něco vytvářel, když to tady, kurva, nikoho nezajímá a každýmu stačí nalejt do hlavy nějakej příšernej pořad v televizi?“ A jsou dobrý a špatný seriály, ale já myslim fakt ten absolutní průplach, mainstream. A lidem to stačí. Slyšim to i od svý mámy: „Prostě když jsem unavená z práce, tak nechci nad ničím přemýšlet.“ To si pak myslim: „Proč tady něco dělat? Pro koho? Pro pět deset lidí, který to zajímá? Když tady nikdo nad ničím nechce přemýšlet?“ A vždyť nad tim ani nemusíš dumat, stačí to vnímat.

Je to tak. A souvisí to i s mojí další otázkou: Pokud se podíváme na komiks v americkém kontextu, tak tam se dlouhá léta v mainstreamu rozvíjely superhrdinské komiksy, až kolem osmdesátých a devadesátých let nastala změna s hlubšími a inteligentnějšími díly Franka Millera, Alana Moorea a dalších.

Nějaký trošku přemýšlivější komiksy začaly už v sedmdesátkách s X-Menama. Sice to byl totální mainstream, ale už tam přišli se společenskýma tématama a otázkou jinakosti, byly to komiksy o obyčejných lidech, který jsou prostě trochu jiný. Ale samozřejmě osmdesátky v tom byly asi nejsilnější.

Ano. Respektive na přelomu osmdesátých a devadesátých let se díky jmenovaným autorům komiks emancipoval do pozice média hodnotného a vypovídajícího o světě kolem sebe, mohli bychom to v podstatě označit za éru angažovaného komiksu.

Jasně.

V souvislosti s tím by mě zajímalo, jak vnímáš médium komiksu a rozdíly – ať se držíme ve známých vodách – mezi typicky evropským a americkým komiksem? Případně máš nějaká oblíbená díla z posledních let v rámci tohoto okruhu?

Může se to zdát zvláštní, ale já nejsem takovej konzument jako spíš tvůrce, což znamená, že komiksy tolik nehltám, nečetl jsem zdaleka všechno. Holt nejsem totál nerd. A co se týče první otázky, tak komiks naprosto miluju, obdivuju. Ostatní média pro mě byly vždycky málo. I v obrazech jsem měl příběhy, ale to jedno políčko mi prostě nestačilo. A jelikož jsem komiks vnímal už odmala, obloukem jsem se k němu vrátil, protože – jak jsem říkal – odjakživa jsem chtěl vyprávět příběhy. To je hrozně důležitý: Když ty věci tvoříš, tak je prožíváš, žiješ to, co se tam odehrává. A komiks je navíc hrozně fantastickej v tom, že nejsi ničim omezenej, kromě vlastní fantazie a skillu. Můžeš si tim pádem navymýšlet cokoliv: cesty vesmírem, do jinejch dimenzí, věci, co neexistujou.

Na jednu stranu, jak říkáš, si můžeš vymýšlet obrovské meziplanetární cestování do fantaskních galaxií bez ohledu na rozpočet a můžeš kreslit v podstatě kdykoliv, na druhou stranu i čas na tento typ autorské tvorby je přeci jen omezený tím, že musíš vydělat peníze na život, a tak se tu střetává svoboda tvorby s potřebou být finančně zajištěný.

Zase bych to rozlišil. Když kreslíš komiks pro nějaký nakladatelství, tak seš součástí soukolí, což znamená, že nakladatel má plán, kdy to musí vyjít a kdy to musíš dodělat. To je daný. Jak při natáčení filmu. Seš zkrátka v mantinelech nějakýho rozvrhu. Kdežto u TRAUMu to záleží jenom na mně, na tom, kolik si vydělam bokem, abych se tomu mohl věnovat, kolik jsem ochotnej si ukrojit z vlastní zábavy, z vlastního času, kterej bych mohl využít tim, že půjdu na pláž, do hospody s kamarádama nebo se vyfotit do parku na Instagram, jak se mám skvěle, ty vole. Místo toho si řeknu: „Ne, prcám na to, budu kreslit tady doma, v týhle místnosti komiks.“ Kdybych to měl placený nebo přišel nějakej mecenáš s neomezenym budgetem a řekl: „Děláš skvělý věci, ty vole, a já nevím, co s prachama. Tady ti budu posílat měsíční rentu a ty si dělej, kurva, co chceš,“ to by bylo samozřejmě nádherný. Ale zatím to tak neni a TRAUM zůstává mojí volnočasovou aktivitou.

Jak si na to ve svém volnu hledáš a děláš čas?

Je to horší a horší. Musíš se věnovat manželce, ta je nasraná, když u toho trávíš moc času, ta je nasraná, i když trávíš moc času jenom u svý práce. To, co dělám já, totiž není osmihodinová pracovní směna – sednu k tomu v devět ráno a končim třeba o půlnoci večer. Není to zdravý na psychiku, není to zdravý na fyzično. Není to prostě zdravý, ty vole. Ale samozřejmě je to o tom, jak si to nastavíš. Musíš se s tim nějak poprat.

Co tedy děláš kromě TRAUMu a svojí vlastní autorské tvorby?

To je taky hroznej boj. Nechci zapadnout do módu, v němž jedou některý ilustrátoři, který maj tři časopisy, do nichž kreslej ilustrace, a dělaj jenom na tom. Dobře, třeba se tim uživíš, třeba si to dobře nastavíš, ale rozhodně nemáš čas na nic jinýho. Ani komiksy pro nakladatelství už nekreslim. To souvisí s dalším moudrem mýho otce: „Každá kurva má svou cenu.“ To si taky pamatuju od dětství. A je to věc, kterou si tu víc, tu míň snažím držet. Vždycky, když jsem měl dělat nějakej komiks pro nakladatele, tak mi nebyli ochotný zaplatit to, co jsem za svou práci chtěl.

Na závěr bych se chtěl zeptat na komiks, který jsi kreslil pro Tvar a nazval ho „TYRÁŽ“. Co bys o něm a světě, který jsi pro nás vytvořil, řekl?

Zapadá do loru [lore – reálie fantaskního světa, pozn. red.] TRAUMu. Nechtěl jsem dělat úplně originální věc, ale spíš to provázat s mým už existujícím světem. Nikdy nevíš, co se může pokazit, jak se to teď i stalo vzhledem k tomu, že „TYRÁŽ“ tímhle číslem končí. A proč pak nemít možnost to využít jinak? Co se samotnýho příběhu týče, přistupoval jsem k tomu čistě logicky: První otázkou je: Kolem čeho postavit příběh? Samozřejmě kolem nějaký postavy. A jelikož jste literární noviny, tak je to spisovatel. A protože se TRAUM točí kolem zneuznalejch bytostí, tak i hlavní hrdina „TYRÁŽe“, Felix Špalda, by chtěl bejt strašně slavnej spisovatel a má v hlavě svůj megaromán, o kterym si myslí, že je fantastickej, ale on sám je sužovanej traumatem. To se v příběhu postupně odhaluje, i když čtenáři teď už nebudou mít příležitost se toho dopátrat. Je to prostě moje další tragická postava. Ty mám rád. Všechny moje charaktery jsou takový noirový ztroskotanci.

Co plánuješ v komiksu nebo hudbě?

Jak říkaj v nějakym českym filmu: „Za dva roky si našetříme na auto, pak na dovolenou…“ Tak já takhle nepřemýšlim, což je teď taky problém v mym partnerskym vztahu. Jenže já si prostě neplánuju, co bude. Nikdy to stejnak nevíš. Protože pak přijde covid, válka… A plánoval jsi to? Jak jsi to mohl vědět? A co se stalo s tvejma výhledama? Rozplynuly se v prachu. Každopádně, co se mejch komiksovejch věcí týče, tak ty prošly spoustou iterací, během nichž jsem si už vykoncentroval nějakej způsob, jakym to chci dělat a kam chci směřovat. Sázím na TRAUM. Ale jak říkám, je to furt moje volnočasová záležitost. Vedle toho musim samozřejmě dělat věci, který mě živěj. A to jsem ještě takovej kretén, že si vybírám. U těch projektů, kterejma si vydělávam, se snažim, aby pro mě byly něčim zajímavý a aby mi dávaly smysl.