Saudek kouzlí s kompozicí, jeho linka je jistá, šťavnatá, z každé stránky čiší radost z tvůrčího procesu. Jásavé anilinové barvy jsou oslavou média, ale také lásky a hnutí hippies. Nic podobného u nás nikdy předtím a vlastně ani potom nevzniklo.
V rámci Festivalu spisovatelů Praha navštívil naše hlavní město světoznámý prozaik Chuck Palahniuk, autor kultovního románu Klub rváčů, aby pokřtil Klub rváčů 2 a zaškrtil několik desítek svých českých fanoušků.
V romantických a postromantických dobách se rozšířila alegorie Polska jako Polonie – zosobnění hrdé, nešťastné, pronásledované, spoutané ženy, vhozené do hrobu, stále však s nezlomným výrazem chřestící svými okovy. Tato vize Polska přesně odpovídá představám Simone de Beauvoir o roli žen v dějinách. Nikdy ve svých rukou nedržely kormidlo světa.
Zdá se, že ani technokraticky řízený Západ, ani Duginova vize nenabízí nadějné řešení. V Duginově případě se má člověk proměnit v chaotickou masu, v jakousi přírodní mohutnost, zaplavující svět v eschatologické bitvě ve snaze odvrátit nihilismus postmoderny.
Občas se mi vybavují obrazy ze sklepa, kde sedí lidé v nylonových teplácích nakoupených v Terstu. Mají trvalou a velké a husté kníry. Možná je to spíše vzpomínka na nějakou z fotografií, které uchováváme v lepkavých rodinných albech.
Jednotlivec je Duginem vykreslen jako pomíjivý list na stromu života. Strom byl vždy chápán jako zdroj magické síly a věčné obnovy. Běžně představuje začátek a konec života, celistvost a svět. Zde má však výrazně mateřskou povahu.