V souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině se někdy říká, že se jedná o první válečný konflikt v Evropě po druhé světové válce. To je však nepřesné. V letech 1991 až 2001 probíhalo několik válek v bývalé Jugoslávii, které se rozhořely následkem rozpadu této federace. V letech 1991 až 1995 probíhal strašlivý válečný konflikt také na území Chorvatska, které vyhlásilo nezávislost v roce 1991. Jeho prvním zvoleným prezidentem se stal historik a generál Franjo Tuđman, od jehož narození uběhlo 14. května tohoto roku sto let. Při této příležitosti redakce Tvaru požádala o osobně laděný esej na téma tehdejších válečných událostí publicistku a feministickou aktivistku chorvatského původu Maju Vusilović.

Od té doby, co jsem se přestěhovala z Chorvatska, nastalo už tolik situací, kdy jsem se demonstrativně rozhodla, že se tu o válce v bývalé Jugoslávii s nikým bavit nebudu. Vytáčí mě, kolik lidí na ni má názor. Nakolik jsou schopni disponovat historickými fakty se sebejistotou. Myslím si, že jim prostě závidím, protože v tom celém nemají takový hokej jako já.

Po mnoha letech stále nechápu, co se vlastně tehdy stalo. Občas se mi vybavují obrazy ze sklepa, kde sedí lidé v nylonových teplácích nakoupených v Terstu. Mají trvalou a velké a husté kníry. Možná je to spíše vzpomínka na nějakou z fotografií, které uchováváme v lepkavých rodinných albech. Nebo je to skutečná vzpomínka na to, jak jsme se tehdy někde schovávali. Podle toho, co mi říkají někteří členové rodiny, bylo to místo, kde jsem se naučila chodit.

Ze samotné války si ale nepamatuji absolutně nic.

1.

Pár dní po oslavě mých narozenin si připomínáme den, kdy padlo východochorvatské město Vukovar. Podél ulic na chodníku hoří svíčky. Počítám je z našeho starého Fiatu Tipa na cestě k babičce. Ve škole nám cosi vysvětlovali a tvářili se u toho velmi vážně. Místo fotek rozbombardovaného města se mi ale více hodí, když o Vukovaru přemýšlím jako o druhých Dušičkách nebo o předvánoční náladě.

Mooooje země Ázerbájdžááááán, zpívají kluci na hodinách výtvarky. Mooooje země Zanzibáááááár!, zpívají, agresivně se u toho smějí a házejí po sobě křídami. Na batohy si černou fixou píšou jména kapel a nosí pouze černá trika. Za chvíli se z kabinetu vrací rozrušená učitelka. Má na sobě dlouhou zástěru a nařizuje jim, aby okamžitě přestali zesměšňovat píseň, která pro nás hodně znamenala v oněch těžkých okamžicích. Přitom se jí ztrácí hlas. „Moje domovina“ byla píseň, kterou v roce 1992 kolektivně nazpívali nejpopulárnější chorvatští zpěváci a zpěvačky shromáždění pod jménem Chorvatský Band Aid. „Má sílu zlaté pšenice!“ zařve v onom videoklipu zpěvák skupiny, která napodobovala Ramones. Jeden známý mi v dospělosti vyprávěl, že ho ten samý zpěvák během návštěvy jeho školy uhodil, protože byl neposlušný. „Má oči barvy moře!“ hned po něm pronese emblematický dalmatinský racek, jak se v Dalmácii říká svůdníkům, který se po letech pokusil o sebevraždu. Moře je dnes zaplavené turisty a o pšenici nikomu nejde. Nachází se nedaleko od míst, která po zemětřesení opět vypadají rozbombardované. Plán obnovy je sousloví, které se ve slušné společnosti už nepoužívá.

„A teď si sednu!“ vykřikuje máma. Právě se nacházíme na koncertě Marka Perkoviće Thompsona. Nedávno se nový předseda sociálních demokratů veřejně omluvil za to, že kdysi v opilosti zpíval jeho písně. Ale teď to nevadí, protože je rok 1997 a máma v kožené bundě uraženě sedí na plastové sedačce na stadionu, zatímco Thompson zpívá o krásných místech Chorvatska. Zapomněl ale zmínit region, ve kterém bydlíme, a to jí vadilo. Thomson má v repertoáru také písničku, v níž zpívá o vesnici Čavoglave, a ve videoklipu k ní drží samopal. V tom videu se svou partou mladých mužů poskakuje po kamenech u řeky a vykřikuje starý ustašovský pozdrav. Proč pořád umím text téhle písně nazpaměť? O pár let později, když se snažím demonstrovat své schopnosti kritického uvažování, hrdě pronesu, že Thompson je největším válečným profiterem. „Nikdo tolik nevyždímal naše utrpení!“ říkám odhodlaně. „Má byt na splitském Žnjanu, zatímco většina z nás bydlí v podnájmu.“

2.

V pondělí do školy přišla sestra Mara, jeptiška s výrazným hercegovským přízvukem. Byla přísná a mluvila spisovně. Nejdříve jsme splnili zadání a nakreslili každý do svého sešitu Ježíše v přírodě. Potom řekla, že v sobotu můžeme přijít do katolického domu a přidat se do třech skupin. Sborový zpěv, liturgická a ministrantská skupina. Přidávám se rovnou do všech třech.

V přezdobeném katolickém kostele svatého Mikuláše, kam můj otec z principu zarputile nechodí („Vrátím se tam, až tam nebude plno komunistů“), se dozvídám, že Tito byl horší než Hitler. Na nedělní bohoslužbě se loučíme písní, ze které plyne, že Panenka Marie je královnou Chorvatů. Před bohoslužbou si v sakristii oblékám bílý plášť a děti z lepších rodin mě pomlouvají, že jsem špatná ministrantka, protože do kostela chodím jenom jednou týdně (a kde mám vlastně rodiče?). Máma si ze mě během oběda dělá legraci a vulgárně tátovi řekne, že jsem zase olizovala oltář. Po obědě zůstávám sedět před nesnědeným kusem masa, které se mi hnusí. Přemýšlím o svatém Františkovi. Jenom teta Ljuba se před naším panelákem před ostatními bábami pyšní, že jsem minulý týden opět krásně četla žalmy o Golgotě. Teta Ljuba občas obvázala stopku hrušky nití. Ze svého balkonu ji pak spouštěla dolů, abych měla svačinu, když jsem si s dětmi hrála před vchodem.

Po Vánocích dvojice ministrantů doprovází jednoho z františkánů při svěcení domů. Jednou, když se vracíme do kostela, nás zastavuje starší pár věřících, aby bratru Eliášovi pochválili text, který v církevním tisku napsal o prvním chorvatském prezidentovi, Franjovi Tuđmanovi. „Náš Franjo Tuđman. Doktor Franjo Tuđman. Náš doktor Franjo Tuđman.“ Podávají si ruce, plácají se po zádech, zatímco já si vymýšlím výmluvy, proč máma a táta nechodí do kostela. Nevadí mi, že lžu, protože konečně někam patřím. V absolutních pravdách katolické teologie nacházím útěchu.

Nedisponovali jsme tehdy slovy, jako jsou úzkost, deprese, vtírající se myšlenky nebo PTSD. Ta slova se ke mně dostávají až moc pozdě. V těchto chvílích pouze klečím na kolenou a modlím se k Bohu, aby ze mě udělal normální holčičku. Říkám mu, že si přeji mít hlavu „bez myšlenek“. Jsou to časy, kdy všechny mé sny lze vtěsnat do jediného přání. Chci, abychom s rodiči společně chodili do kostela a měli rádi Franja Tuđmana. Třeba bychom v obývacím pokoji mohli mít jeho portrét. Skvěle by se hodil k tátovým „medailím z války“. Klečím přitom na našem modrém koberci, aby modlitba měla silnější účinek.

3.

S mámou trávím většinu času, protože se mi ve škole navazovat přátelství vyloženě nedaří. O přestávkách čtu ilustrované knížky. Všechno se odvíjí v depresivních tónech devadesátkové hnědé. Když občas navštěvujeme máminy kamarádky, mám příležitost hrát si se staršími holkami, které chodí na střední školu. Předvádím se před nimi, protože umím nakreslit koně. Když se vracím do obýváku, abych ho ukázala mamce, nacházím ji v slzách. Jdeme radši domů. Asi se zase bavili o válce.

Maminku Nikoly už navštěvovat nebudeme. Ta paní mamce minule sdělila, že ty návštěvy pro ni začínají být otravné, když její muž nepřežil a náš tatínek je pořád naživu. Vracíme se domů k tatínkovi. Stále nechápu, co je špatně s Franjou Tuđmanem a proč ho tak nenávidí. Na každou otázku mi odpovídá stejně. „No, tak byla válka, a co?“ Otázek časem přibývá a otec ve mně vidí čím dál méně – sobě – rovného diskutéra.

4.

„Nezlob se na něho, vždyť víš, že není ve své kůži,“ uklidňuje tatínek maminku, která se rozčiluje nad Igorovým taťkou. Údajně byl zajatcem srbských nacionalistů. Máma mi sdělila, že ho tam strašně bili, a „kdo ví, co ještě“. Každý příběh o něm končí touto větou.

Vlastně znám jenom málo lidí, kteří by v záloze neměli nějaký smutný příběh z války. Útržky příběhů se ke mně dostávají ze všech stran, a tak se snažím poskládat si ucelený obrázek. Udělala jsem pro to všechno. Podívala jsem se na Rozpad Jugoslávie, vícedílný dokumentární seriál zahraniční produkce, ve kterém vystupují všichni hlavní aktéři války. Momir Bulatović mluví ospalým hlasem, má podobný knír jako táta a vlastně je stejně jako on oblečený. Slobodan Milošević je ve svém projevu dramatický jako vždy. Franjo Tuđman se v jednom okamžiku chechtá jako školák. Člověk by vůbec nepoznal, že se v čase natáčení vedla válka.

Objednala jsem si i knihu Balkánský Babylon. To, co se děje v učebnicích, nikdy nekoresponduje s tím, co cítím doma na gauči, když sedím vedle táty. Jeho svědectví jsou nevděčné a nicneříkající fragmenty, ve kterých mi nikdy není ochoten pomoci se vyznat.

5.

O bombardování Srbska jsem se dozvěděla díky malé televizi v našem starém bytě. Obrazovka televize byla rozhodně menší než monitor počítače, který nyní používám. Sledovala jsem na ní japonské anime Sailor Moon s německým dabingem na rakouské televizi ORF. Když mi máma fénovala vlasy, snažila jsem se dozvědět, co znamená slovo Zukunft. Náš byteček byl malý a měl jednu místnost, ve které se odehrávalo všechno: od učení se prvním slovům přes skládání prvních maket (tátovi po půlhodině došla trpělivost) až k slzám nad učebnicí angličtiny, ve které byla nepochopitelná básnička „Puss in Boots“. Děti s kabelovou televizí a internetem tyhle problémy neměly. My jsme na kabelovku chodili k babičce. Ta má i dnes na speciálním místě uloženou knihu o Titovi.

„Já jsem se tehdy měla dobře,“ říká babička samolibě. To je okamžik, kdy vím, že se začali bavit o bývalém státu a že hrozí nebezpečí rodinného napětí, na které nemám náladu. Padají slova jako HDZ, SDP, HSP [zkratky názvů chorvatských politických stran – pozn. red.] a „za tohle jsem teda nebojoval“. Po hodině vášnivého diskutování se dědeček zvedá a nařizuje nám, abychom šli domů. Zase jsme ho rozčílili. Tatínek se snaží své pobavení v chodbě ze slušnosti skrýt, zatímco se máma loučí s babičkou, která sotva udrží emoce na uzdě a cpe mámě do ruky potraviny zabalené do plastového sáčku nebo stříbrné aluminiové folie.

Myslím, že den, kdy NATO bombardovalo Srbsko, byl jediným, kdy někteří rodinní příslušníci říkali, že Bůh existuje. Dívala jsem se ven z okna. Máma pravděpodobně žehlila utěrky a povídala něco o spravedlnosti. Ve večerních zprávách ukázali kousek ze srbských zpráv, ve kterých moderátor patetickým hlasem maskoval zoufalství a s posledními zbytky hrdosti pronesl, „že si je nepodmaní“. Přemýšlela jsem, jestli i pro Srby teď budou existovat jejich Oni, a jestli budou mít svůj Vukovar, svíčky a jitřní Dušičky.

6.

S mámou jsme většinu času během mého dospívání řešily, jestli jsou opravdu všichni stejní. „Oni. Srbové.“ Trvalo mi roky, než jsem začala slovo Srbsko používat bez strachu. Nebo viny. Nechtěla jsem se nikoho dotknout, a proto jsem raději chodila kolem horké kaše. Pamatuji si, jak se máma zastavovala u zlevněného zboží a pokaždé kontrolovala, jestli náhodou není srbské. Prekarizace a chudoba se zde setkávaly s nacionalismem. Argumenty jí zpravidla scházely. Používala proti mně svoji nejmocnější zbraň. Ona si to všechno, na rozdíl ode mě, „dobře pamatuje“. Cítila jsem se pokaždé jako zrádkyně.

Za jeden ze svých největších životních úspěchů považuji to, že dnes mají kamarády ze Somboru nebo nějakého jiného srbského města. Už se v tom ztrácím. „Jmenuje se Stevan!“ říká mi zapáleně táta. „Ale nám to neva!“