V Kalibanovi a čarodějnici Silvia Federiciová brilantně analyzuje neslučitelnost magie s rytmy a hodnotami průmyslové produktivity. Útok na čarodějnictví byl podle ní pro utváření moderního kapitalismu stejně zásadní jako ohrazování občin. Federiciová tvrdí, že prostřednictvím honu na čarodějnice bylo zpochybněno i samo magické vidění světa.

V základech magie“ – píše – „se skrývalo animistické pojetí přírody, které nepřipouštělo rozlišování mezi hmotou a duchem, a vnímalo tak vesmír jako živý organismus, osídlený okultními silami, které jsou spolu v sympatetickém vztahu. V této perspektivě, nahlížející přírodu jako univerzum znaků a signatur, označujících neviditelné afinity, které je třeba dešifrovat […], byly každé jednotlivosti – bylinám, rostlinám, kovům a především částem lidského těla – přisuzovány skryté ctnosti a s nimi spojované schopnosti. To dalo vzniknout nejrůznějším praktikám, jejichž prostřednictvím se člověk snažil si tajemství a moc přírody přivlastnit. […] Vykořenění těchto praktik bylo podmínkou kapitalistické racionalizace práce: Magie se jevila jako neoprávněná forma moci a nástroj k dosažení žádoucího výsledku bez práce, tedy odmítnutí výkonnosti práce. ‚Magie zabíjí průmysl,‘ stýskal si Francis Bacon. ¹

Toto pojetí magie jako nepřítele průmyslové revoluce získává zvláštní důležitost v dnešní době, kdy se průmyslový rozvoj ukazuje jako neudržitelný, hrozící způsobit zničení planety.

Koncept „magického materialismu“ pro nás představuje způsob, jak v naší digitální éře uznat zásadní důležitost materiálního aspektu našeho fyzického okolí i fakt, že je naše vnímání utvářeno instrumentální a mechanizovanou vizí světa, v níž pozornost věnovaná živému a tomu, co nás při životě udržuje, není větší než ta věnovaná věcem.

Magický materialismus je to, co by Foucault popsal jako „podmaněné vědění“, za jehož vzpouru agitoval: soubor dovedností, umožňujících svým držitelům vymanit se ze sevření moci. Je to materialismus schopný vnímat a oceňovat jak produktivní, tak reproduktivní práci, materialismus nahlížející tělo jako místo, kde se mohou odehrávat revoluční procesy, a jako bitevní pole. Je to také materialismus, který se odklání od debaty o vědeckém charakteru marxismu a zahrnuje odlišné druhy kategorií a procesů než ty, které používá věda. Například nepracuje s procesy objektivace: Vychází z feminismu, a jedním z jeho hlavních cílů tedy je vrátit subjektivitu všem, které objektivizoval patriarchát: ženám, gender non conforming osobám, lidem s jinou než bílou barvou pleti, dětem, přírodě. Jako paradigma pro tento koncept (a metodu) jsme použili termín conricerca Romana Alquatiho (doslova spolubádání, bádání prováděné společně), jak jej definoval ve své knize Per fare conricerca z roku 1993.² Tato metoda se zrodila v opozici k sociologickým školám používajícím metody objektivace a dehumanizace, které v sobě nesly institucionální přístup.

U metody conricerca pracuje badatel provádějící strukturované i hloubkové rozhovory s dělníky (inchiesta operaia) při plném vědomí Heisenbergova principu: Totiž že samotná přítomnost zpovídající osoby pozměňuje odpovědi a reakce respondentů. Protože badatelé v tomto případě pocházeli ze stejného politického prostředí jako jejich respondenti, mohli konstatovat, že chybějící odstup a sociální i politická blízkost se zkoumanou populací představuje cenný vklad.

Cílem totiž nebylo dosáhnout nějakého aseptického výsledku užitečného strukturám moci, jež by ho využily k snadnějšímu ovládání, nýbrž lépe pochopit potřeby a bojový potenciál jistého typu komunity za využití kategorií a znalostí, jaké v sociologickém výzkumu obvykle chybějí. Druzí jsou stejně tak subjekty jako sám „bosý badatel“, prostřednictvím vlastní interakce se stávají produktivními poskytovateli znalostí o sobě i o tazateli.

Myšlenka „magického materialismu“ neobsahuje pouze ambici neuplatňovat objektivaci dokonce ani vůči přírodě a neživému světu, ale i pokus pochopit, jak říká Ernesto de Martino, řetězec příčin a následků tak, abychom dokázali vysvětlit dosud nevysvětlené. V době, kdy vlády činí lidsky zcela nepochopitelná rozhodnutí ve jménu zisku, nám magický materialismus může například pomoci dekódovat, v čem je ekonomická logika neslučitelná se životem a potenciálně autodestruktivní. V Magickém světě (Le Monde magique) de Martino píše, že problém reálnosti magie už od chvíle, kdy byl nastolen, kriticky narušuje (a nepochybně rozšiřuje) samotné naše pojetí reality, takže se jeho výzkum nevztahuje pouze na

subjekt úsudku (magické síly), ale také celou kategorii souzení (pojetí reality).³

Ať už chceme vysvětlit, proč si fidžijští domorodci nespálí chodidla na žhavých uhlících nebo proč v demokratických zemích nakonec volíme totalitáře, musíme vzít v úvahu mrtvé úhly našich epistemických modelů.

Nazýváme tuto metodu „materialistickou“ s odkazem na úžas, thaumazein⁴, který při pozorování přírody zažívali první řečtí filosofové se svým emočně vědeckým přístupem, když hledali vazby mezi životními formami a přitom zůstávali blízcí studovaným jevům.

Nazýváme ji „magickou“, protože věříme, že nám tento pojem pomůže se vypořádat s intelektuálními a perceptivními škodami, které napáchalo kapitalistické vnímání světa, a umožní nám znovuobjevit moc živého a kulturní přínos neživého. Jacques Rancière píše v Němém slově (La parole muette), že

tuto moc jazyka imanentně přítomného v každé věci můžeme interpretovat na mystický způsob, jako mladí němečtí filosofové a básníci, kteří donekonečna opakovali kantovskou frázi o přírodě jakožto ‚básni psané v šifrovaném jazyce‘, a ztotožňovat, jako Novalis, studium materiálů se starou dobrou ‚naukou o signaturách‘. Ale můžeme ji také racionalizovat, učinit z ní doklad o tom, že němé věci v sobě nesou otisk lidské činnosti. ⁵

Stát se překladatelem přírody spíše než jejím bezostyšným vykořisťovatelem by mohlo být dobrodružným úkolem lidstva pro nadcházející roky. Právě dnes znovu objevujeme hodnotu domorodého vědění, často zapomenutého nebo leckde zničeného. Celá obrovská knihovna by se dala naplnit knihami napsanými pro připomenutí, jak se sází a obdělává půda, jak se sklízí a loví, aniž bychom oblast zcela vydrancovali, jak se lidé před kolonizací chovali k pramenům, horám a stromům.

Zemědělství nyní prochází procesem proměny vnímání, klade se důraz na naslouchání rostlinám, které vede k dosažení lepších, zdravějších plodin za vynaložení menšího úsilí.

„Naposledy jsme hrozny protrhávali v roce 1999,“ říká Lorenzo Mocchiuti o svých vinicích,

v té době to drtivá většina friulských vinařů považovala za nezbytné. […] Časem jsme ale pochopili, že protrhávání způsobuje nerovnováhu v procesu zrání. […] Pokud rostlině odebereme hrozny, i když jich má hodně, pobídneme ji tím k růstu: Na větší množství světla reaguje produkcí nových listů, které nepotřebuje […], vedle země je tu nebe, tedy vzdušná část rostliny. Země ani nebe samy o sobě nestačí. Rostlina musí mít možnost se co nejlépe vyjádřit, jen tak se bude moct plně rozvinout její výjimečnost.  ⁶

Magický materialismus je především intuice a nastolení temporality, která se rozchází s fordismem stejně jako postfordismem: Zavádí čas, který nám umožňuje rostlině naslouchat a pochopit, jak reaguje na naše činy, aniž bychom jen měřili její růst a plodivost.

Jejími živly jsou země a nebe – to je přímo nad rostlinou, jež se ho dotýká listy a vede s ním dialog, který protrhávání nebralo v potaz. Lorigliola popisuje koperníkovskou revoluci zemědělských praktik:

Nejde o apriorní odmítnutí techniky, technologií a mechanizace. Spíš dochází k inverzní záměně faktorů: Vinice nesmí být plánována na základě technologie; na prvním místě je réva, prostředí, zemědělský kontext a krajina. Všechno ostatní musí být bráno v úvahu pouze tehdy, když je to nezbytné, a výhradně v důsledku toho. ⁷

Magický materialismus rozporuje marxistickou myšlenku revolučnosti převzetí výrobních prostředků. Je-li reprodukce otázkou tak zanedbávanou a depolitizovanou, pak proto, že produkce byla vždy problematická a neudržitelná. Kolektivizace továren a infrastruktur by nám zrovna nepomohla zajistit bezpečnější budoucnost v dobách nejvážnější environmentální krize v dějinách.

Co se v literatuře a umění 20. století mohlo podobat nostalgii nebo reakcionářskému stesku po mizejícím světě, upozorňovalo na strukturní a perceptivní změny, jimiž průmyslový svět zasáhl do dějin přírody a dějin lidského druhu.

Vše, co nás dnes obklopuje v městském prostředí i jinde, nás vede k uvědomění si násilného vlivu ekonomiky na těla. V roce 1925 napsal Rilke v dopise Witoldu von Hulewics:

Ještě pro naše prarodiče byl ,dům‘, ,studně‘, důvěrně známá věž, ba dokonce jejich vlastní šaty, jejich plášť něčím nekonečně více, nekonečně důvěrněji známým; téměř každá věc pro ně byla nádobou, v níž nacházeli cosi lidského a v níž něco lidského schraňovali. Nyní se k nám z Ameriky tlačí prázdné a lhostejné věci, zdánlivé věci, atrapy života… Dům v americkém chápání, americké jablko nebo tamější réva nemá nic společného s domem, plodem či hroznem, jež obsahovaly naději a přemýšlivost našich praotců. Oživené, zažité věci, věci, jež o nás vědí, mizí a nemohou být ničím nahrazeny. Jsme možná ti poslední, kdo ještě takové věci znali. ⁸

Jak ironické, že pouhý rok po sepsání těchto řádků byl vytvořen první ready-made se svým paradoxním statusem. Obyčejný, bezduchý objekt se vymkl své předurčenosti a vstoupil do světa umění. Tak získal auru, která mu dosud byla pro jeho užitnou hodnotu odepřena.

V rozhovoru s Katharine Kuhovou v roce 1961 Duchamp prohlásil:

Na ready-madu je podivné to, že se mi nikdy nepodařilo najít plně uspokojivou definici nebo vysvětlení. V myšlence je ještě stále magie, takže to radši nechávám tak, než abych se snažil o větší exoteričnost. ⁹

Vnímatelné je dnes zneužívané a zanedbávané, tak jako všechna kolonizovaná území. Krajina a těla procházejí dematerializací způsobenou všudypřítomnou hrozbou své elektronické dekontextualizace pod dohledem bezpečnostních kamer a číhajících mobilních telefonů.

Instagramový obsah je sice variantou pitoreskního, ale jeho parataktická struktura a mediální potenciál z něj dělají extrémně mocný nástroj, nevídaný v dějinách obrazu. V protikladu k tomu, co se odehrává na stránkách Warburgova Atlasu Mnémosyne¹⁰, neobsahuje stránka plná čtverců, která se nám načetla na obrazovce, žádnou zkomprimovanou historickou sílu, v juxtapozici jednotlivých fotografií není nic elektrizujícího: Je to márnice minulých okamžiků, jejichž intenzita je pouze funkční a zdánlivě neslouží k žádnému jinému účelu než jejich vizuálnímu zachycení.

Co nemůžeme z materialistického úhlu pohledu pocítit ani pochopit u obrazu přenášeného elektronicky nebo skladovaného po boku dalších různorodých dat, je jeho vztah k původnímu kontextu, k dějinám, ke tkáni skutečnosti, z níž byl vyňat nebo která byla jednoduše použita k jeho výrobě jako bezvýznamné podloží. Podobně je skutečnost vágním předobrazem reklamy, ale opak nebude nikdy pravdou.

Článek Daniela Pennyho „The Instagrammable Charm of the Bourgeoisie“ začíná následující anekdotou:

Během cesty po anglické Jezerní oblasti si básník Thomas Gray přivodil […] zranění způsobené selfie. Zatímco si pozorně prohlížel odraz zapadajícího slunce na své rozevřené dlani a pozapomněl na terén pod nohama, Gray se dle svých slov ‚rozplácl na záda na blátivé stezce, ale zlomil si jen prsty‘. […] Básník dodává, že ‚na místě nicméně zůstal & spatřil slunce zapadat v celé jeho nádheře‘. Grayovo zranění, k němuž došlo v roce 1769, v době vrcholné obliby pitoreskna, má obdobu v éře Instagramu, kdy clickbaitové články pravidelně informují o lidech, kteří spadli z útesu, z nepozornosti vstoupili přímo do silnice nebo se v touze po perfektní momentce na Instagram přerazili o křehká umělecká díla. ¹¹

Zvláštní důležitost, kterou magické světy přikládají krádežím obrazu a jejich případným následkům pro duši, musíme chápat ve světle jisté vášně pro imanenci, která je nám cizí. V procesu sebeprezentace, na sociálních sítích i jinde, procesu, který představuje zásadní etapu antimagického zrodu buržoazní individuality, jejíž jsme dědici, jsou do popředí stavěny anorganické prvky, z nichž by se měla poskládat určitá čitelná singularita. Jsme ocenitelní jen jako oddělené entity, akumulující obrazy a věci, které jsou s námi spojené, a přece se k naší přítomnosti nevztahují živěji než listy herbáře k jakékoli rostlině na ulici.

Krása vytržená z krajiny, z těla, ze zvířete a přisouzená „profilu“ je také formou vykořisťování, nepochybně jednou z nejzákeřnějších, protože je sdílena a elektronickou cestou „dodána“ svému odesílateli, aniž je přitom nutné, aby ji skutečně vytvořil – jako by byla nějakou nemateriální a bezbrannou kořistí. Po kontextu, z něhož se rodí toto krásno, zarámované a přenášené z obrazovky na obrazovku, se nikdo neptá; jeho způsoby produkce a cirkulace jsou stejně tak nedůležité.

Svět už je celý vyfotografovaný, takže se jeho vnímatelná realita a jeho moc nad naším tělem přesunuly do pozadí, dokonce představují nebezpečí, jako auto, které nás porazí ve chvíli, kdy se snažíme pořídit fotku svých snů.

Kromě toho představuje kumulativní logika, ať už se týká materiálního, nebo nemateriálního, pro život obrovská rizika, která si nemůžeme dovolit ignorovat.

Přijít s takovým způsobem interpretace skutečnosti, který upřednostňuje vše živé, ať už mikrobiologické, rostlinné, živočišné, či lidské, je podle všeho jedinou možnou únikovou cestou z psychopatologické apokalypsy, v níž až po krk vězíme.

Nazýváme tuto metodu „materialistickou“, protože je postavena na okouzlení prvních řeckých filosofů, kteří přírodu nahlíželi prizmatem vědy vzniklé z ohromení nad objektem bádání.

Nazýváme ji „magickou“, protože věříme, že nám tento pojem pomůže bojovat proti intelektuálním a perceptivním škodám způsobeným kapitalistickou ideologií a bude nás provázet na cestě znovuobjevování moci živého a kulturního vkladu neživého.