Jedním z nejvýraznějších znaků tradiční čínské kultury je výrazná míra propojení jednotlivých oblastí zájmu: poezie znamená kaligrafie, kaligrafie znamená malba, a všechny tyto obory propojuje duchovní zázemí se základem v mahájánovém (primárně čchanovém/zenovém) buddhismu, taoismu a konfucianismu. Buddhismus i taoismus využívaly množství různých přístupů ke kontemplaci a duchovní praxi – kromě kaligrafie, poezie a malby (často spojené do jedné disciplíny) to byly také čaj a hudba. U hudby byl jedním z klíčových nástrojů guqin, sedmistrunný bezpražcový nástroj podobný citeře či lap-steel kytaře, který byl ceněný pro svůj tichý a jemný zvuk, jenž ho předurčoval ke komornímu a meditativnímu použití. Guqin byl často přítomen jako doprovod čajových obřadů jak v taoistické, tak v buddhistické tradici.  Patrně nejznámější tradicí využití hudby jakožto meditačního nástroje je japonský suizen (foukaný zen), resp. repertoár honkjoku, uchovávaný mnichy komusó možná již od 13. století (jeho největší rozkvět přišel v období Edo, 1603–1867).

Minulý rok jsme založili soubor Prague Quiet Music Collective, který se hlásí k tradici opěvující nikoliv syrovou energii taneční či rockové hudby nebo exaltované emoce klasicko-romantické tradice či systematickou komplexnost hudby první poloviny dvacátého století, nýbrž právě krásu ztišení, zpomalení, zpozornění – pozornosti k detailům zvuku, pomíjení, trvání, proměňujícímu se tvaru času. Podobná východiska sdílí také volně koncipované, převážně německojazyčné skladatelské sdružení Wandelweiser. Pro tyto tvůrce byl zase určující vliv amerických skladatelů Mortona Feldmana a Johna Cage – a u druhého jmenovaného nešlo ani tak moc o slavnou „tichou“ skladbu 4′33″, ale primárně o jeho pozdní „number pieces“, ve kterých skladatel nespecifikuje přesné trvání tónů, ale pouze časové rozmezí, ve kterém má interpret začít a skončit: Hudba redukovaná na intenzivně prožité trvání zvuku.

Vliv „východního myšlení“ je zde samozřejmě nasnadě: pro Cage byla zásadní nejdříve indická filosofie hudby a následně zenbuddhismus, který mu byl tvůrčím zázemím po zbytek jeho života. Je zde ale ještě jeden důležitý spoj: česká čajovnová kultura.

Snad by se mohlo zdát, že se nejedná o nic výjimečného, ale stačí vyjet za hranice, aby člověk zjistil, jak rozvinutá je u nás čajovnová (a čajová) kultura oproti jiným zemím. Podle několika zdrojů je Česká republika zemí s nejvíce čajovnami na světě – a to na rozlohu i na počet obyvatel. Duchovní vakuum a nově nabytá svoboda po roce 1989 vedly k nebývalému zájmu o východní náboženství a ezoteriku. To bylo jednou z inspirací nově vznikajících čajoven, které se ale zároveň etablovaly jako svébytné prostory pro setkávání i kulturu, včetně koncertů (jedněmi z nejvýraznějších jmen „čajovnové scény“ 90. let, kteří ji ale zároveň dalece přesahují, jsou manželé Irena a Vojtěch Havlovi).

Mnozí od 90. let v čajovnách dospěli a dnes se v některých případech rozhodli své takřka celoživotní čajové zkušenosti zužitkovat jako dovozci čaje, díky čemuž máme v Čechách možnost ochutnat čaje doslova z celého světa, přičemž v těch nejlepších případech pak prodejce za čaj ručí osobním vztahem s pěstitelem či zpracovatelem čaje.

Moje „cesta čaje“ začala před několika lety právě díky jednomu takovému prodejci.

Učaroval mi hlavně způsob přípravy (či, chcete-li, obřad) obecně nazývaný gong fu čcha (čcha znamená čaj, gong fu – také kung fu – označuje schopnost, ve které lze soustavným tréninkem dosáhnout jisté míry mistrovství).

Ačkoli je lákavé věřit pohádkám o staleté tradici, moderní gong fu čcha je amalgamem čínských, japonských a tchajwanských tradic, který se v současné podobě ustálil zhruba v 70. letech 20. století, i když jeho základy byly položeny na konci 18. století ve městě Čchao-čou. Do konce 20. století šlo o jeden z mnoha regionálních způsobů přípravy čaje, ale se začátkem milénia se gong fu čcha stalo převládající normou (v Číně i mezinárodně), pokud si chce člověk připravit čaj jaksi „na vyšší úrovni“.

Gong fu čcha je založený na několika jednoduchých principech: používá se větší množství čaje (např. pět gramů) v menších nádobách, které pojmou menší množství vody (např. sto mililitrů). Díky tomu lze připravit větší množství nálevů (většinou alespoň pět, u některých čajů i více než deset), přičemž chuť se zpravidla v průběhu jednoho čajování vyvíjí. To samozřejmě znamená, že takové čajování může trvat několik desítek minut, ale také několik hodin. Může jít o vysoce formální situaci, do které je zapojeno mnoho rozličných pomůcek, ale na jednoduché gong fu čcha stačí jen konvička či gaiwan, slévací nádoba a šálek – a samozřejmě listy čaje a voda.

V této podobě se stal čaj mým souputníkem nejdříve při práci, studiu a četbě, posléze i při skládání a zkoušení, pracovních i osobních schůzkách, divadelních zkouškách, výletech a procházkách… Tam všude přináší repetitivní, přerušovaný a dlouhotrvající obřad oduševnělé a zpřítomněné přestávky; pomlky; zastavení.

Během covidových vánočních svátků roku 2020 mě poprvé napadl konkrétní způsob, jak vztah s čajem – jeho inspiraci – zhmotnit do konkrétní podoby. Připravil jsem si čaj a první dva či tři nálevy se soustředil jen na něj. Potom jsem vzal do ruky nástroj, ke kterému mě to táhlo, a nahrál několikaminutovou improvizaci. Zalil jsem konvičku a první vrstvu si poslechl (někdy vícekrát). Při dalším nálevu jsem vybral další nástroj a nahrál druhou vrstvu. Zalít, slít, poslouchat. Někdy jsem přidával další nástroje, někdy ne.

Takto vznikla deska Strings, Water, Leaves, Air, vydaná na USB disku v čajovém sáčku, obojí s designem italského umělce Enrica Ruggeriho.[1]

MiniMa: Strings, Water, Leaves, Air by Ian Mikyska

Ačkoli bylo toto album příjemným využitím covidové hudební izolace, o potenciálu živého propojení čajového obřadu s hudbou jsem už přemýšlel delší dobu. První vlaštovka vlastně proběhla ještě před natáčením výše zmiňovaného alba, v září 2020, kdy nás Šárka Zahálková pozvala do Satalic, kde jsme vystoupili v rámci její rezidence v programu Umění pro město (GHMP). V příměstském lesíku (a zkouškách na Petříně, které vystoupení předcházely) jsme si potvrdili, že o takové spojení rozhodně má cenu se pokoušet.

Od té doby jsme se snažili nalézt možnosti dramaturgie, které čaj nabízí: jak hudební složku a celý zážitek strukturovat podle časů vaření, nahřívání, louhování, čekání, slévání, rozdávání, pití, čekání… – a zároveň se vyhnout banalitě a popisnosti. Zda se nám to alespoň zčásti daří, můžete posoudit na nahrávce, kterou jsme pořídili na zářijovém soustředění poblíž města Sázava – přípravu čaje a hudbu uslyšíte s doprovodem typických zvuků české chatové osady.

Již během tohoto soustředění bylo zřejmé, že toto představení nelze zkoušet jinak než s diváky, ideálně v plném počtu – už jen kvůli tomu, jak těžké je odhadnout trvání jednotlivých úkonů vynásobených dvanácti lidmi. Několikrát jsme tedy obřad uskutečnili v domácím, neformálním „work-in-progress“ formátu.

Zdroje:

Feng, Chongyi. 2005. “From Barrooms to Teahouses: Commercial Nightlife in Hainan Since 1988” in Locating China: Space, Place, and Popular Culture, ed. Jing Wang. Routledge, New York, s. 133-149. Dostupné z: https://www.taylorfrancis.com/chapters/edit/10.4324/9780203019221-13/barrooms-teahouses-commercial-nightlife-hainan-since-1988-feng-chongyi?context=ubx&refId=0a563549-f3e7-4551-920e-fa39464219a6.

Kim, Loretta and Zhang, Lawrence. 2012. “A Quintessential Invention: Genesis of a Cultural Orthodoxy in East Asian Tea Appreciation.” China Heritage Quarterly, 2012, č. 29, dostupné z: http://www.chinaheritagequarterly.org/features.php?searchterm=029_kim.inc&issue=029.

Zhang, Lawrence. 2016. ”A Foreign Infusion: The Forgotten Legacy of Japanese Chadō on Modern Chinese Tea Arts.“ Gastronomica: The Journal of Critical Food Studies, č. 16(1), s. 53–62, dostupné z: https://online.ucpress.edu/gastronomica/article-abstract/16/1/53/44926/A-Foreign-Infusion-The-Forgotten-Legacy-of?redirectedFrom=fulltext.

[1] Album vydalo v květnu 2021 pražské nakladatelství Ma Records. Poslechnout, stáhnout i fyzicky zakoupit si ho můžete na Bandcampu (viz níže); album je také k dostání v pražském čajovém studiu Meetea.