Zjistil jsem, že některá slova a některé motivy, symboly, zvyky a rituály mě fascinují zvláštním a hlubokým způsobem a rozhodl jsem se toto vnímat jako signál, že věci, které mě takto uchvátí, jsou „stopy Siranie“, a tak jsem je začal rozvíjet, domýšlet do důsledků a postupně obohacovat Siranii o tento materiál.
Siranie je fantasy svět. V nějakém ohledu dodržuje žánr – najdeme v ní zvláštní národy a rasy, kouzelná města a celou řadu typických fantasy tropů, ale v mnoha ohledech je také zvláštní a svojská. Na následujících řádcích se vám Siranii pokusím představit z perspektivy jejího tvůrce.
Jako první zvláštnost Siranie bych zmínil to, že existuje a funguje primárně ve formě jakési jinosvětské interaktivní encyklopedie. Popis Siranie totiž můžete nalézt na stránkách www.siranie.net. Stránky zobrazují Siranii barvitě, s množstvím detailních, ručně malovaných map (oživených interaktivními popisky), s řadou líčení národů, mýtů, příběhů, legend a teoretických pojednání. To vše ale neexistuje za nějakým specifickým účelem. Jedná se o líčení jiného světa, jako kdyby se do něj vydal nadšený Marco Polo a s vykulenýma očima by zíral na tajuplná cizí města, báječné paláce a naslouchal tamním příběhům. U mudrců jiného světa by nasbíral množství map, encyklopedických hesel a ság a s nimi naloženými na velbloudu by se vrátil nazpátek domů.
Stránky Siranie vznikají a rostou již asi dvacet let a spolupracuje na nich se mnou řada talentovaných tvůrců a výtvarníků. Množství map pro stránky vytvořil Jakub Hruška, který je zároveň jakýmsi druhým rodičem Siranie a pečuje o svět od jeho zrodu. Mapy a ilustrace pro stránky vytvořili také Jiří Karban, Kateřina Hlaváčová, Jan Dřevíkovský a Myko. Siranijské příběhy zaznamenávali Lucie Lukačovičová, Vojtěch Kozák a Johana Passerin.
Ke zrodu, nebo spíše objevení, světa Siranie se váže jeden pozoruhodný příběh z mého vlastního života. Bylo mi asi třináct či čtrnáct let a byl jsem nemocný. Ležel jsem v horečkách a během pocení pod peřinou mně mysl v jednu chvíli provedla cosi zvláštního. Vždy, když jsem zavřel oči, jsem vstoupil do podivuhodného stavu na pomezí mezi horečnatým snem, lucidním sněním a aktivní imaginací, kdy před mým vnitřním zrakem najednou existoval pevný a opravdový Jiný svět plný barev a báječných výjevů. Bylo to jako ponořit se do virtuální reality. V tom jiném světě jsem s napjatým dechem sledoval osudy celé řady postav a jejich dobrodružství. Dosud si vzpomínám, že ve středu toho světa se tyčilo bělostné město s vysokými věžemi a branami do čtyř stran uprostřed zelené pláně. Dnes tomu městu říkám Sairis, jeho mapu naleznete na přiloženém obrázku (obrázek č. 1) a jeho podrobný popis naleznete na stránkách.
Když horečka přešla, ztratil jsem schopnost do toho světa vstupovat snadno a přímo, přesto mi ale ještě roky vydržela schopnost na dlouhých procházkách se uvést do jakéhosi transu a pokračovat ve sledování začatých příběhů. Teprve kolem devatenáctého roku jsem ztratil i toto spojení. Vzpomínám si, jak jsem tehdy hleděl na svoje hrdiny jakoby přes ojíněné sklo, které postupně zarůstalo jinovatkou, až jsem nakonec neviděl nic.
Motivován do značné míry tímto zážitkem jsem se vydal studovat staré jazyky a světová náboženství na univerzitu. Zjistil jsem, že některá slova a některé motivy, symboly, zvyky a rituály mě fascinují zvláštním a hlubokým způsobem a rozhodl jsem se toto vnímat jako signál, že věci, které mě takto uchvátí, jsou „stopy Siranie“, a tak jsem je začal rozvíjet, domýšlet do důsledků a postupně obohacovat Siranii o tento materiál. Siranie je tak jakýmsi denním sněním ke světovým náboženstvím a mytologii. S rozkoší jsem se učil latinu, řečtinu, sanskrt, hebrejštinu, staroseverštinu. Skutečným důvodem nebylo tyto jazyky ovládat, ale používat je jako jakési echolokátory „ztracených jazyků“ a fascinujících slov. V esejích J. R. R. Tolkiena jsem pochopil, že byl na stopě podobného tajemství a že on v tom směru došel ještě podstatně dál. Je to něco v nás? O co se jedná? Lze do jiného světa skutečně vstoupit? Zná někdo z čtenářů něco podobného? Chtěl bych vědět víc.
Obrázek č. 1: Bokorys a půdorys města Sairis; autor: Jan A. Kozák
Svět není úplně pevný a dokončený, což je ostatně, věřím, i vlastnost našeho světa. Siranie se skládá z tuhé reality, zvané Qurand, což je pestrý svět plný zvláštních kultur a národů, od takových, kteří žijí se svými mrtvými, přes takové, které stále nosí na tváři masky, až po národy stromů, hub a bytostí, které umějí ředit svoje těla. Najdeme zde i retrofuturistické země podobné steampunku i řadu zemí, které žijí doslovně to, co my chápeme pouze jako metafory. Mapu Qurandu najdete na obrázku č. 2. Jednu stručnou ukázku popisů těchto národů najdete níže.
Mimo Qurandu musím zmínit ještě Urulóku, zvláštní jemnohmotný svět, jenž se rozkládá do nezměrné šíře kolem tuhé reality a kam se dá vstupovat po pěšinkách snů a trhlin v tkanivu Qurandu. Urulóka je zvláštní v tom, že její hmota je tvárná pod vlivem myšlenek a podvědomí, návštěvy těchto světů jsou tedy většinou výlety do zvláštních „lynchovských“ prostorů surreálna.
Obrázek č. 2: Mapa Qurandu, pevného jádra světa Siranie; autor: Jakub Hruška
Ve světě Siranie se odehrává množství příběhů, řadu z nich čtenář najde na zmíněných stránkách v podobě mýtů a legend, celou řadu z nich zapsala česká autorka fantasy Lucie Lukačovičová v podobě série povídek nazvaných Stíny věcí (2005), Stíny lidí (2006), Stíny moře (2007), Stíny věží (2008), Stíny popela (2010) a Výhonek růže (2015), vydaných v nakladatelstvích Triton a Straky na vrbě. Jeden z obzvláště psychedelických příběhů, který náleží do jemnohmotného světa Urulóky, vyšel v podobě komiksu nazvaného Klíčení oka (Bunkr, 2008) s texty vytvořenými mnou a ilustracemi od Jana Dřevíkovského (viz obrázek č. 3). Dnes komiks najdete na stránkách Siranie.
V první polovině příštího roku vyjde zatím největší dílo ze světa Siranie: samostatná kniha nazvaná Sága o Lundirovi (Malvern). Jak již možná čtenář tuší, nebude se jednat o klasické fantasy. Kniha je psána stylem na pomezí severských ság a Tolkienova Silmarillionu, tedy úsečně, podivně, s množstvím rodokmenů a tajuplných narážek a je prezentována jako „nalezené dílo“, tedy překlad z jednoho z jazyků světa Siranie. Bude doprovázena odbornou předmluvou, ukázkami iluminací z rukopisů (obrázek č. 4) a bude mít poznámky pod čarou komentující reálie světa a debaty siranijských učenců.
Obrázek č. 3: Scéna z komiksu: Pramen slané vody v hlubinách; autor: Jan Dřevíkovský
Již zhruba dvacet let Siranie existuje i ve formě vyprávěcí hry. Někdy s pravidly, po většinu času bez pravidel, tedy řízená jen logikou příběhů a toho, co je přijatelného pro naši představivost. Hra Siranie se ale ukázala být zázračnou v tom, že se tím objevila třetí cesta do onoho světa, poté, co jsem první dvě ztratil. To, že se hra odehrává v kruhu lidí, kteří ji sdílejí, imaginovaný svět vynáší do zvláštního stavu podobného skutečnosti. Koneckonců jediným měřítkem reality je kolektivní sdílenost. Pokud něco vnímá jen jeden člověk a ostatní ne, pak říkáme, že dotyčný má halucinace, pokud něco vnímá a zažívá většina lidí, je to považováno za realitu. Realita je tedy totéž, co kolektivita. To, že fantasy svět (skrze naši sdílenou představivost a verbální popis) máme náhle v kolektivním vlastnictví, z něj dělá náhle cosi skoro reálného.
Hráči jsou naprosto zásadní součást této nové podoby světotvorby, protože jsou to právě oni, kdo určují, jaké části světa budou odkrývány a částečně i to, co v nich bude nalezeno. Nadto konkrétně hráči Siranie jsou často sami zkušenými Vypravěči nebo tvůrci a umělci a mají velmi dobrý cit pro to, jak opatrně se má našlapovat při „hledání pravdy“ v příběhu. Bez nich by svět Siranie zůstal jen jakousi potencialitou, dávnou horečkou a snem. Právě hráči svět spoluzrodili, mnohdy doslova, psaním povídek a kreslením map. Třetí cesta tedy v něčem překonává ty dvě předcházející. Protože přináší radost sdílení a spolupráce a pro všechny zúčastněné je překvapující a obohacující.
Obrázek č. 4: Iluminace ze Ságy o Lundirovi; autor: Jiří Karban
Zatímco před dvaceti lety nebyly stránky siranie.net o mnoho víc než pár poznámek a první oživená mapa, dnes je svět již podrobně popsaný a oživených map najde čtenář na stránkách celou řadu. Mapy jsou vzájemně propojené, takže z méně podrobné mapy světa se návštěvník může proklikat přes mapu regionu až na interaktivní mapu jednoho konkrétního města.
Vytvářet svět a ilustrovat jej nás těší, ale jak roky postupují a svět je podrobněji a podrobněji zpracován, začíná být stále více připravený k tomu, aby jej jako herní svět použil kdokoliv další. Tímto vás tedy zveme do Siranie – pojďte se inspirovat a vezměte si ze světa, co se vám líbí. Umístěte svoje vyprávění do něj. Pokud budete hrát hru inspirovanou Siranií, napište nám, rádi si poslechneme, jaké to bylo. Dejte vědět, pokud byste se rádi zapojili výtvarně nebo jakkoliv jinak. Siranie je „freeware“, dělejte si s ní, co libo, ale budeme rádi, když o nás budete mluvit v dobrém!
Siranie nechce a nemůže konkurovat velkým komerčním světům, které jsou dopracované až do posledního doslovného detailu a určené pro rychlé a neproblematické konzumní použití. Váháme, jestli máme poetiku světa svazovat konkrétními pravidly, jestli k jednotlivým národům psát jejich číselné hodnoty a magii, doposud tajuplnou a imaginativně načrtnutou, svazovat konkrétním kalkulem. Ale je možné, že nakonec je to jediná cesta, jak svět skutečně udělat zabydlitelným pro ostatní. Jakým směrem myslíte, že by se Siranie měla vyvíjet?
Pojďme se nyní podívat na pár ukázek ze světa Siranie. První dvě jsou z pevného světa Qurandu, druhé dvě z jemnohmotné Urulóky.
Vezanské písmo ze světa Siranie; autor: Jan A. Kozák
Meltické království se rozkládá v úrodné planině mezi kořeny nejjižnějšího výběžku Kaalu-Charmat a severně od držav historicky přináležejících Věčnému Garionu. Meltika je jedno z největších tzv. Severních království a zcestovalému člověku je známo svou podivností a nezvyklými obyčeji, které pro cizince převracejí každodenní život vzhůru nohama.
Meltikové totiž nosí po celý život na tváři masky, a to přibližně tak často a v takovém smyslu, v jakém my používáme šaty, abychom zakryli svou nahotu. Masky odkládají pouze v soukromí a při intimních příležitostech, asi tak, jako my odkládáme šaty. Ukázat na veřejnosti svůj skutečný obličej je vnímáno jako velké porušení dobrých mravů, a pokud někomu na ulici omylem maska spadne, všichni se cudně odvracejí, až na nezdvořáky, kteří zevlují zvědavě na nahý obličej.
Masek má samozřejmě i prostý Meltik velké množství pro každou příležitost. Jiné masky se nosí doma, jiné v zaměstnání, slavnostní a veselé masky si nasazují na oslavách a hostinách a masku smutku nosí na pohřbech. Vkusnost, bohatost a zřetelná finanční a umělecká hodnota masky jsou věcmi, které na první pohled odliší šlechtice od prosťáčka a úředníka od vojáka. Mezi typy a vzory masek existují pro cizince neviditelné nuance a složitý systém, který jasně spoluvytváří funkčnost meltické kultury.
Meltikové přirozeně hledí na okolní kultury jako na nahaté barbary a součástí jejich světonázoru je i to, že nošení masky je znakem kulturní vyspělosti. Meltikové říkají, že vývoj začal bederní rouškou a kožešinou a přirozeně musí skončit maskou. V jistém smyslu tvoří zcela nazí Archaikové protiklad Meltiků.
Na závěr dlužno dodat, že nošení masek se během staletí rozšířilo i za hranice Meltického království a mnohé okolní země přijaly za své občasné nošení masek při slavnostních příležitostech a tanečních slavnostech. Nicméně nikde jinde než u Meltiků není maska vnímána jako povinná součást oděvu. Zvídavý čtenář, který chce vědět více o funkci masky, tak ať nalistuje kapitoly „Domorodé masky na ostrovech Maranudranu“, „Xalgonští maskéři“, „Masky mantrinských mágů“ a „Maghavanská bojová maska“ v Siranijské císařské Encyklopedii.
Cenzor a dvojice literárních kritiků, typický výjev ze společenského života v hlavním městě Altzinu; autor: Jiří Karban
Kdo si troufne nahlas říci jeho jméno? Málo je těch, kdo znají okolnosti původu, smysl a účel Horologia. Slovo samo prý neznamená víc než „Časostroj“ či „Hodinoprav“, ale dle mínění jiných je skutečným významem slova „Hrůzolež“ a Horologium je klíčovou dírkou, jíž lze pohlédnout do Propasti, kde leží Lež, svinutá jako had a čekající na své povolání.
Podle jiných nejvíc ukazuje na povahu Horologia jiné z jeho jmen: Orloj. Je to stroj temných Orlů, což je jen jiné jméno strašlivých Vranohlavů, bytostí z Propasti. Jejich pera jsou černá a olejnatá nikoliv od přirozenosti, ale proto, že neúnavně pracují u soukolí skrytého stroje a mažou ho hustým olejem, jejž vydestilovali ze smolných podsvětních jezer zkapalnělých těl předků.
Čím ale Horologium je? Jaká pověst se o něm nejčastěji vypráví?
V Xalgonu se o Horologiu říká, že se jedná o Stroj Nápravy. Že svět byl pokažen vzbouřením stvořených bytostí a jejich pýchou, že upadl v hřích a nepravost. Že vzbouřenci získali podporu Zvenku, z Prázdna, a svrhli Pána a Stvořitele, Jediného a Pravého, do Propasti za Hlubinné Zrcadlo, kde skončil spoután a uvězněn. Že na Grandu však zbyla hrstka věrných pod trpělivým vedením moudrých Zilathů, a ti mají za cíl Velkou Nápravu. Svět má v sobě doposud mnoho z řádu, který mu vtiskl Stvořitel, ale svévole a pýcha bytostí jej rozklížila z jeho správné formy. Toto rozklížení je současně překážkou, která znemožňuje Stvořitelův návrat. Horologium je strojem nesmírné komplexity a umu, který tvoří jakýsi mikrokosmický model světa a díky magickým silám sympatie a rezonance s celým Stvořením dokáže manipulovat a posouvat svět z jeho porušeného stavu ke stavu ideálnímu, kdy budou konečně „hvězdy na těch správných místech“ a Stvořitel se navrátí.
V Sairis se o Horologiu říká, že se jedná o Vynález Zkázy. Strašlivý Baoth kdysi dávno stvořil svět jakožto temné vězení duší, jež v něm měly pro jeho potěšení hrát věčné divadlo, ale přepočítal se a duše v sobě měly více síly a vůle po svobodě, než na jakou byl Baoth připraven. S pomocí Světlonoše a dalších dobrých mocností lidé hrůzovládu Baotha ukončili a věznitele samotného uvěznili v Propasti. Baoth číhá za hranicemi kosmu a jen tu a onde se do světa vkrádá skrz praskliny v tkanivu reality jeho stín, jemuž se říká Požírač Hvězd. Horologium je děsivý mechanismus, který v sobě ztělesňuje původní Baothovu vizi kosmu jako hodinového stroje, jenž bere svou energii jako upír z krve a života čistých duší, jež jsou v něm zapřaženy a upoutány. Horologium neměří čas, ale vyměřuje čas, vytváří ho a lije ho do světa ve stále větších kvantech jako obrovský příliv či potopu. Je tomu tak proto, že řád, jenž byl vystavěn po Baothově vyhnání, stojí na základech Bytí, Klidu a Kruhu, kdežto Baoth přináší Tok a Změnu. Jeho budoucí vítězné jméno zní Pán Nového Času.
Horologium z rukopisu Ságy o Lundirovi; autor: Jiří Karban
Prastará kamenná věž stojí na ošlehaném skalisku nad bouřícími vodami Oceánu snů a barví jeho beztvarou temnotu svým teplým světlem. Věž sama ale jen ukrývá cosi osamělého a nepohnutelného, jakousi vůli, která zde stojí od věčnosti a bude zde stát i v ten den, až budou hvězdy padat z oblohy a rozkvétat ve svém tonutí jako bělostné lotosy na hladině prvotních vod.
Legenda říká, že kdysi zde nebylo moře ani věž, ale jen poklidné zelené pahorky křižované pěšinkami toulavých duší a stepní zvěře, v jejichž středu sedával Tichý poutník, zvaný Kirin, ani starý, ani mladý. Ten za soumraku vždy rozdělával oheň a zvěř ho v uctivém kruhu obklopila, aby v teplém mlčení vyslechla moudrost Ticha. Pak se však změnil svět a započal Příliv. Nekonečné smyčky démantového Hada plnily zemi. Pláně se měnily v moře a údolí ve fjordy. Lidé prchali do hor, opouštěli svá města a těch se zmocňovaly tváře mrtvých a hluboko pod hladinou ulicemi protékaly sny.
Tehdy, jak se praví, pěnivé hřbety hadích smyček dorážely i na Kirinovo skalisko. Duchové stepi prchli do kopců a sledovali zpovzdálí osamělou postavu svého mistra, kolem níž se pod silou hadího dechu třepotal plášť jako křídla zápasících racků. Tu však Tichý poutník upřel zrak na modročirého obra a pravil jediné slovo. A ejhle – to slovo se stalo kamenem, základním kamenem majáku, který ještě toho dne Kirin vlastníma rukama dostavěl. Celou noc pak probděl na vrcholku věže, kde, jako každé noci, rozdělal svůj oheň. Oceán marně dorážel na její úpatí a od toho dne nepostoupil již ani o krok, neboť jej zastavilo slovo vyrvané z mlčení. Tím slovem je maják a jeho oheň.
A říká se, že ten maják nestojí na naší zemi, ale na březích tisíckrát starších a pevnějších. Stojí prý na březích z adamantia, nepohnutelném skalisku nepokořitelné paměti bohů v samém prostředku hvězd. Každý námořník ctí a hledá světlo tohoto majáku, protože jeho mihotavý jas je vidět odevšad z naší země – jeho ohni totiž vpravdě říkáme Polárka a ctíme ji jako pevný úběžník našich bloudění.
Kdo si troufne říci nahlas její jméno? Jméno té, která za vším stojí? Oči ji hledají v nejhlubších temnotách, kroky bloudí pustinou, krev obětí plní studny, hlas volá a umlká, lidé se rodí a umírají… vše jen kvůli ní a v nevědomé touze ji spatřit. Třeba jen koutkem oka, náhodně, v opilosti mysli. Je jen jedna veliká nezastavitelná touha – spatřit jednoho dne Citadelu a konečně blaženě zaniknout silou toho uvědomění.
Dvaadvacet bran střeží její tajemství, pravda o ní se šeptá do ucha zasvěcenému, lež o ní se křičí na náměstích a tržištích. Moudří praví, že cesta k jejímu úpatí je trnitá a lemována pokušením a smrtí. Vede hluboko do hvozdů nevědomí, kde se bojovník střetává s mocnými strážci, vede do paláců a měst vědomostí, z jejichž pasti jen málokdo vyklouzne, vede přes poušť ztráty smyslu, kde mnozí zahynou, do hor čistoty, s nimiž se mnozí spokojí, vede na oblohu absolutna, kde se mnozí rozplynou a dál na hladinu Oceánu snů, dál a dál přes Starý most až k Rezavým vrátkům v Opuštěném domě, kde bydlí Nikdo, král Poutníků, který jediný zná bezpečnou cestu až k samotnému Cíli.
Ano, je to tak. V Citadele je ukryt smysl a účel všeho, Citadela je domovem Tajemství, které před námi uniká do jejích zdí. Cesta k ní je nesmírně dlouhá, ona sama však není daleko, je přímo tady, mezi námi, třebaže ztracena. Kmeny stromů jsou sloupy její klenby, tráva je jejím kobercem, slunce jejím chrámovým ohněm, měsíc nočním strážcem, lidé jiskrami, zvířata jsou jejími kněžími, kameny podlahou a zdmi ztuhlé věčné Písně. Není to však tak, jak to bylo kdysi. Stalo se cosi strašného a Citadela zmizela ze svého místa, smysl se zahalil neproniknutelným hávem a svět začal kráčet odlišnými cestami.
Úvodní obrázek: Mapa Svobodné země na Qurandu; autor: Jakub Hruška
Přináší reálná syrová témata, a ačkoli někteří hrdinové mají schopnosti, nad kterými zůstává rozum stát, svět kolem nich a problémy, které řeší (nebo nad nimi alespoň přemýšlejí), jsou až děsivě reálné.
Román se nezabývá tím, zda mety jsou výsledkem nadpřirozena, biotechnologie, mutace spuštěné kontaktem s vesmířanem, uniklé z genetické laboratoře nebo netopýřího bistra.
Možná je to o bourání statu quo. Tak jako tehdejší díla narušovala stereotypy totalitního režimu, tak současná fantastika poukazuje na neduhy naší doby. A možná že ta starší generace skutečně uvěřila na fukuyamovský konec dějin a bere některé prvky jako útok na vlastní hodnoty i sebe samu.
Jedná se – dalo by se říci – o diskursivní poezii, poezii pro vzdělané, která směřuje k horizontu kritického uvažování o historii a politice.
Jediné, co metamodernismus a postmodernismus spojuje, je odmítání fanatismu moderny. Metamodernismus adaptuje modernistické cíle prostřednictvím ironie, postmodernismus je chce stejnými prostředky zničit.