Superlidé existují. Ale žádný z nich není superhrdina. V jiném světě by Lenka Křížová mohla být regulérní superhrdinkou. Jenže v tom jejím nikdo nepotřebuje nadšence ve spandexu a pláštěnkách. Po amatérských lovcích zločinců zkrátka není v jednadvacátém století poptávka.

Po přečtení sloganu a anotace ke třetí knize Pavla Bareše byste mohli nabýt dojmu, že vás čeká příběh à la X-meni. Nenechte se zmást. Tenhle příběh totiž není o superhrdinech.

Nicméně když už jsme u toho: Kdybyste mohli mít nějakou superschopnost, jaká by to byla? Přesně tuhle otázku Bareš klade v Metě hned na začátku. A je jen první z mnoha, nad kterými se budete při čtení nejspíš zamýšlet. Takže ano, tenhle příběh vlastně je tak trochu o (super)hrdinech. A trochu je to i thriller. Hlavně je to ale text, který na české literární scéně chyběl. Důvodů je hned několik…

Meta není „feel good“ záležitost. Ano, máme tu knihy pro mladé publikum, které se zabývají závažnými tématy typu hledání vlastní identity, smrt blízkého, rozvod rodičů nebo poruchy příjmu potravy. Jenže většina z nich je nezasazuje do kontextu. Nemluví o tom, proč se spousta teenagerů cítí ve svém těle špatně nebo jak velká část z nich se potýká s rozvodem rodičů a co to pro ně reálně může znamenat. Bareš tohle jako jeden z mála dokáže. Pomocí vsuvek, takzvaných „fun facts“, i úvah hlavní hrdinky Lenny si bere na paškál třeba to, jak většinová společnost ignoruje, nebo si dokonce romantizuje nepatřičné chování. Jeden příklad za všechny? Zamyslete se nad tím, jak se reálně chová Barney Stinson ze seriálu How I Met Your Mother. Asi byste nechtěli, aby vaše dcera, sestra nebo třeba kamarádka na tohohle týpka v baru narazila. Přesto je to nejoblíbenější postava seriálu…

Pavel Bareš cílí na mladé publikum. Ne že by si jeho knihy nemohla užít i starší generace, ale obzvlášť Meta osloví věkem hrdinů a jejich myšlenkami především generaci mileniálů. Pokud mezi ni nepatříte a protáčíte teď oči v sloup, pak vězte, že Pavel Bareš vám dokáže, že to nejsou bolestíni, kteří mají pořád nějaký „problém“, i když nezažili válku ani čtyřicet let socialismu. Ostatně to, že největší vada mileniálské generace je to, jak nad vším moc přemýšlí, přiznává i sama hrdinka. Jenže většina těch věcí, nad kterými přemýšlí, hýbe naší společností, a to víc než dost.

Právě mladý čtenář si (pravděpodobně o něco víc než ten starší) užije i Barešovu práci se stylem, množství popkulturních odkazů a nádech teenagerského „cool“ cynismu. Autor se nebojí používat hovorový jazyk, slovní hříčky, vulgarismy a anglicismy; tím vším je mluva jeho hrdinů autentická, uvěřitelná a výborně dokresluje jejich charaktery. Bareš nepotřebuje dlouhé popisy, abyste jeho hrdiny poznali. Sází především na svižné a často vtipné dialogy či samostatné promluvy postav. Tady bych vyzdvihla především hlavní hrdinku Lenny, která vás zkrátka nenechá chladnými. Mě osobně vytáčela k nepříčetnosti. A když už jsem chtěla knihu odložit s tím, že zkrátka nedám její kravské chování, pobavila mě a donutila číst dál její sebereflexe ve stylu „vím, že se chovám jako kráva“. A já ve finále dost chápala proč.

V tomto ohledu pro mě byla jednou z nejzajímavějších postav PyroKate, „superhrdinka“ a metajedinec, který dokáže svýma rukama cokoli zapálit. Tuhle svou schopnost využívala dlouhá léta k tomu, aby na YouTube natáčela oblíbená videa, ve kterých zapálí a nechá vybouchnout třeba bavoráka. V příběhu se vlastně jen mihne, ale její stránkový monolog o marné snaze vystoupit ze škatulky, ve které vás vidí a chce mít okolí, působí neuvěřitelně silně. A autorovi tahle jedna stránka stačí k tomu, abyste měli pocit, že PyroKate opravdu rozumíte.

A co víc. Bareš nepotřebuje ani tu jednu stránku. Stačí mu několik SMS, které hlavní hrdinka dostane od svého stalkera, abyste fyzicky cítili znechucení, úzkost a značný diskomfort. Budování téhle atmosféry se vážně povedlo, společně s Lenny budete podléhat čím dál větší nejistotě, beznaději a odporu.

Čímž směřuji k tomu nejdůležitějšímu: Meta není kniha založená na příběhu. A přesto vás rozloží. Zápletka – ve své druhé polovině vpravdě až thrillerová – bezchybně graduje. Nechybí napětí, nečekané zvraty, úlevný falešný konec za doprovodu stroboskopu policejních majáků a pak konec reálný, který… Inu věřte, že ho autorovi nezapomenete.

Nicméně Meta je založena především na myšlenkách a silných emocích, pozitivních i negativních. Přináší reálná syrová témata, a ačkoli někteří hrdinové mají schopnosti, nad kterými zůstává rozum stát, svět kolem nich a problémy, které řeší (nebo nad nimi alespoň přemýšlejí), jsou až děsivě reálné. Od ekologie po domácí násilí, rape culture a rozvodovost po stalking, vliv sociálních sítí na člověka, hledání vlastní identity a již zmiňované vystupování ze škatulek. A to zdaleka není všechno. V Metě najdete nespočet otázek, nad kterými se budete zamýšlet. Najdete tu i spoustu odkazů na výzkumy, které vám možná pomohou pochopit, proč to ti mileniálové vážně nemají až tak snadné.

Ano, ta témata jsou velmi současná. Mnohá z nich autor v podstatě jen naznačuje, mnohá zase rozvádí do detailu. Nicméně všechna dnešním světem rezonují.

Velké plus je i zasazení Mety do v podstatě současné Prahy. Právě díky tomu je velmi reálná, v tomhle opravdu žijeme (no… možná ne všichni). Pravda, superhrdiny kolem sebe nemáme, jenže schopnosti těchhle meta-jedinců v textu nehrají tu nejdůležitější roli. Cením si, že autor v pasážích týkajících se nevhodného sexuálního chování neodkazuje třeba na kampaň #MeToo, u nás spíše vysmívanou, ale využívá a domýšlí kecy typu „říkala si o to“ a „ne znamená zatím ne, jen dělá zagorku“, vedené tak často nad pivem po českých hospodách.

Každopádně abych jen nechválila. V Metě je těch témat možná až trochu moc. Jako by se autor chtěl vyjádřit ke všemu a ukázat tak svůj rozhled. Chvílemi si pravděpodobně budete říkat, že není nutné, aby měl (ústy své hlavní hrdinky) názor na všechno. A nakonec si čtenář oblíbí i ty všudypřítomné gumové kachničky…

Bareš v textu zároveň využívá flashbacky, a protože ve většině případů je to minulost poměrně nedávná, čtenáři se hůře orientuje v tom, co se děje teď a co už proběhlo. Ve většině případů to ale autor dokáže využít jako zajímavý zvrat.

Co mi ale bude v hlavě vrtat asi ještě hodně dlouho: Vážně si mimik, který si dovede „předělat“ obličej na kohokoli jiného, změnit si barvu očí, délku vlasů, všechny své rysy na počkání, nechat si na obličeji naskákat pihy, nejspíš i jizvy… No zkrátka… vážně si nedokáže čistě svými schopnosti vygenerovat dírky v uších na náušnice?

Přesto je celkový dojem pozitivní. Meta je důležitá kniha. Je lokální, útočí na emoce a rozebírá témata, o kterých by se mělo mluvit. Nejen na sociálních sítích v postech mileniálů.