V první části tohoto článku (publikovaném v předchozím čísle Tvaru) jsem se pokusil ukázat možnosti čtení současné poezie optikou metamodernismu, tedy interpretačního konceptu navrženého Timotheem Vermeulenem a Robinem van den Akkerem pro analýzu umění, které je ve zřetelném protikladu vůči umění postmodernímu a zároveň vykazuje jisté souvislosti s romantismem. Přítomnost prvků metamodernismu se nejzřetelněji ukázala v poezii produkované autory mileniálské generace – a to zejména tam, kde se projevuje tendence budovat identitu subjektu na základě sítě vztahů s jeho okolím, a také v pojetí času, které je určováno touhou znovu

zahlédnout budoucnost, která se ztratila z dohledu.

V následující části článku se zastavím u dalších metamoderních formací, které se v současné poezii zřetelně projevují: obrat k angažovanosti, resp. etice; zájem o environmentální problematiku; tendence ke komplexitě výpovědi. A možná přijde řeč i na romantismus.

Obrat k angažovanosti jako obrat k etice

Dalším z charakteristických aspektů metamoderní poezie je tedy její angažovanost. Teoretici metamodernismu staví tento rys do protikladu s ironií a cynismem postmoderny, která ze své podstaty nemůže být angažovaná, neboť přijala představu konce historie, tudíž není ani v poezii o co dalšího usilovat. Metamodernisté se s tímto postojem neztotožňují, znovu se vydávají do boje o smysl osobního i společenského života, do boje o vizi budoucnosti. Podstatné přitom je, že to činí zcela spontánně, jelikož tato tendence vnímat samy sebe jako aktéry změny vychází z povahy metamoderní subjektivity. Velmi dobře, téměř doslovně je toto patrné u Jana Škroba, který nechává svého mluvčího vyslovit sebedefinici „jsem don quixote postmoderny“, což osobně vnímám jako dosti přesnou sebereflexi metamoderního subjektu. Jednou nohou vězí v postmoderně (která ho vede k ironickému odstupu) a druhou nohou vykračuje směrem k horizontu lepšího světa, i když ví, že je to donkichotské počínání. Zájem o druhé je tedy i starostí o ně, která metamodernisty vede ke kritickým výpadům proti systému:

potkávám lidi co pláčou
a prosí o pětikoruny
potkávám lidi
co život vzdali
a kropí to vínem

a když vylezu ze sprchy
svítí v oknech propaganda
nikdy jsme se neměli tak dobře
už se ani nemůžeme mít líp
a kdo tomu nevěří
zaslouží pověsit
jako zrádce.

Snad žádná předchozí generace neměla ve svých básních tak často přítomné slovo „kapitalismus“. V již zmiňované Škrobově skladbě „Darknet“ se mnohokrát opakuje refrén „kristus kapitalismus nezaložil“, refrén, který má delegitimizovat kapitalismus tím, že ho postaví proti křesťanskému bohu.

Jan Kubíček (publikující pod pseudonymem Klement Václav Lakatoš) ho dokonce použil v názvu své sbírky Kapitalistické básně. Kubíčkova sbírka je de facto katalogem básnických metod odkazujících k různým etapám moderní poezie, její cíl je ale jasný: působit na čtenáře, působit na změnu jeho pohledu na stav společnosti, zvýšit jeho kritičnost vůči kapitalismu. Básník a jeho text jsou zde nepřehlédnutelně prezentováni jako aktéři změny. Dobře je to vidět např. na básních, které mají formu kvízů, které přímočaře směřují ke změně postojů. Přesto je sbírka prostoupena ironií jako nutnou formou odstupu. Z tvorby mileniálských metamodernistů je silně cítit touha po opravdovosti, o které ale sami autoři a autorky vědí, že je těžko dosažitelná, stejně tak dobře vědí, že jsou odsouzení k neustálému a iritujícímu oscilování mezi angažovanou opravdovostí a rezignací. Více než s čistou angažovaností, která by šla za svým politickým cílem, tu máme co do činění s obratem k etice, s etickými apely často zaměřenými k sobě samým:

nedokážu se sám o sebe postarat
protože nechci
měli bychom se starat o sebe
navzájem,

píše Jan Škrob ve své prvotině. Opakovaně se objevuje apel k převzetí spoluzodpovědnosti za stav společnosti, stav světa, resp. za převzetí globální zodpovědnosti.

Ve sbírce Vše o lásce Tomáše Čady se tato tendence spojuje se základním východiskem subjektu, které spočívá v síti rodinných vztahů. V „Básni o dětech“ autor téma rodiny spojuje se zcela nadosobní krutostí páchanou na dětech a ženách během válečných konfliktů (zejména těch aktuálních). Rodina zde není reprezentována jako posvátné místo bezpečí, ale jako něco hodnotného, ale vždy též ohroženého, jako hodnota, ale zároveň velmi citlivý, tedy i velmi zranitelný, bod, slabé místo, se kterým se počítá v síti mocenských vztahů. Zdrojem této senzitivity je obyčejná obava otce o své dítě, obava, která má ale u metamodernistů právě tuto nadosobní rovinu, je vztahována k celku, neboť hranice privatissima byly definitivně rozbořeny, resp. demaskovány jako lež:

Dne 2. července 2014 upálili Izraelci
jednoho palestinského chlapce
Přímá souvislost mezi smrtí
tří mladých Izraelců
a jednoho Palestince
se zatím nepotvrdila
Tak nějak se s ní počítá

dívám se ti do očí
Představuji si
co vše se může stát
než budeš ve věku těch chlapců.

Metamodernista cítí, že nenese zodpovědnost pouze za své bezprostřední okolí či jen sám za sebe, ale že na něm leží i díl globální zodpovědnosti za stav světa – protože i díky internetu nic není příliš vzdálené – starost o vlastní dítě a facebookový post mladé židovky volající po upálení Arabů se ocitají v těsné blízkosti.

Ve sbírce Jana Nemčeka Proluka se pocit globální zodpovědnosti logicky navazuje na reflexi fungování globálního kapitalismu a jeho důsledků v naší každodennosti. Nemček si všímá, jak zoufalá je absurdita konzumního života, který na jedné straně světa působí prchavou radost, kvůli které na druhé straně někdo trpí v nelidských pracovních podmínkách. Opět tu vidíme metamoderní subjekt v plné práci, totiž subjekt, který reflektuje své okolí, své vazby vymezené sítí globálního kapitalismu:

Někde v bangladéšských továrnách
šijou dělníci naše metafory
za směšné peníze, na nelidských směnách.
Pak to sem pluje tisíce kilometrů v kontejnerech,
hned pod jazykem se tomu párají švy,
ale my v tom stejně chodíme po čteních
a do rádia.

Byť se zde tematizuje sporná povaha globálního kapitalismu, nejde v těchto básních o klasickou kritičnost angažované poezie, mnohem spíše se zde setkáváme s oním – teoretiky metamodernismu mnohokrát zmiňovaným – obratem k etice. Čada ani Nemček do svých básní nezačleňují nic, co by se dalo chápat jako politický apel, ale rozhodně prezentují senzitivitu, jejímž důsledkem je apel etický. I proto by bylo velkým omylem ztotožňovat metamodernismus s angažovanou poezií. Metamoderní básně často aspekt angažovanosti obsahují, ale výpověď je mnohem častěji vyhrocena eticky než politicky. Čistě politicky angažovaných textů vlastně napříč tvorbou mileniálské generace mnoho nenajdeme – vedle Lakatošovy sbírky Kapitalistické básně je to několik textů Jana Těsnohlídka a Romana Ropse.

Mám na mysli zejména báseň „Rasistická poezie“ (která ve své době vzbuzovala pohoršení a polemiky). Tato báseň je nepřehlédnutelně radikální, politická, ale zároveň a zcela v duchu metamodernismu, který svou radikalitu nerad přiznává formou přímého či doslovného vyjádření, ironicky obrácená ve svůj opak. Báseň pochází se sbírky Rakovina, která se pokouší diagnostikovat stav společnosti, její odlidštění, mrtvolnou atmosféru překrývanou moderním designem skleněných budov. V podtextech těchto básní spočívá tušení krize a krachu, vědomí neudržitelnosti. Opakovaně a vědomě je tato sbírka nekorektní, schvaluje se v ní zabíjení, či dokonce se k němu vybízí, je vyhrocená, provokativní, má v sobě kus fanatismu moderny, ale zároveň iniciuje ve čtenářích zábrany brát tyto provokace doslovně, ale spíš jako nadsázku a ironii.

Těsnohlídkova poezie bývá označována za angažovanou, přitom v ní jde hlavně o osobní životní příběh a touhu po jeho naplněném a šťastném průběhu. Společnost a politika tvoří pouze příležitostně prosvítající okolí tohoto příběhu, kulisy, mající nejčastěji podobu skleněných domů jako symbolu odlidštěné architektury a odlidštěného systému. Čistě politických básní je v jeho tvorbě minimum.

Čistá angažovanost je v mileniálské generaci přítomna především v tvorbě Romana Ropse. Mísí se v ní politická a historická témata, kritika velkých pojmů (kapitalismus), dějinná fakta, vzpomínky na dětství v době transformace a mnohé další. Je v ní zřetelně přítomné rozkročení mezi osobní konfesí a nadosobním poselstvím; stejně jako typicky metamoderní oscilace mezi upřímností a ironií (přičemž ironie je zastoupena silněji).

Jedná se – dalo by se říci – o diskursivní poezii, poezii pro vzdělané, která směřuje k horizontu kritického uvažování o historii a politice. O poezii, která chce provokovat k přehodnocování postojů k minulosti nedávné i vzdálenější, postojů ke kapitalismu i zjednodušeným formám antikomunismu. Příkladem nám může být báseň „Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností“ ze sbírky À la thèse:

nejsem rasista
ale komunisti nás leda budou strašit nezaměstnaností

cikány a komunisty nemusím
zato musím vstávat každý ráno do tmy
abych zaplatil zdravotní sociální a daně z kterejch musím
financovat úředníky dálnice Kosovo Afghánistán Irák.

Vidíme tady zřetelnou oscilaci mezi vážnou sociální kritikou (chudoba, rasismus) a ironií a sarkasmem. Rops i vážná a náročná témata podává humorně a s nadsázkou, nezpochybňuje tím svůj cíl, ale zároveň si je vědom, že není možné psát doslovně. Angažovanost bez ironie je pro něj těžko myslitelná. Za emblematicky metamoderní považuji Ropsovo dvojverší

Chtěl jsem napsat milostnou báseň
ale furt z toho leze třídní boj

– dobře zachycuje oscilační pohyb směrem k lyričnosti a opět od ní pryč ke kritičnosti a sociálnosti. Harmonie vztahů je nepochybně ideálním horizontem i pro Ropse, horizontem, který je ale téměř dokonale zakryt potřebou, resp. pocitem nutnosti řešit neosobní, společenská témata. Vše opět překryto vrstvou metamoderní ironie.

Příklady charakteristické metamoderní ironie aplikované v textech ostentativně angažovaných najdeme také ve sbírce 55 007 znaků včetně mezer Ondřeje Buddea. V básni „iraq news“ (podobně jako Tomáš Čada v „Básni o dětech“) Buddeus útočí na falešnou představu bezpečí, když válečné zpravodajství prostorově transponuje z Iráku do Česka. Působí to jako hra, zároveň ale jako memento nebezpečí a krutosti, které se nemusí odehrávat jen tisíce kilometrů daleko. Ukazuje, jak zpráva o krutosti, která se mediálním zprostředkováním zplošťuje, po vztažení ke známému prostoru najednou překvapivě ožívá.  A „Odpovědná angažovaná báseň“ svou ironickou povahu signalizuje už názvem – jedná se o báseň parodující politickou rétoriku, plně v režimu metamoderní ironie, přesto jde o jasný útok na stav politické kultury:

V této básni
je vyvážený rozpočet a příjmy
pokrývají náklady.
V této básni se také aktivně bojuje proti
korupci a klientelismu.
V této básni je
o poznání méně byrokracie
a radikálně nížený počet úřednic.

Metamodernisté svou angažovanost nevyhrocují, jsou angažovaní přirozeně, ale zároveň tlumeně (například prostřednictvím zmiňované ironie). Nejsou angažovanými bojovníky s třídním nepřítelem, tento fanatický přístup k angažovanosti jim není vlastní (na rozdíl od některých autorů někdejší skupiny Pětatřicátníků, viz novější poezie Karla Sýse).

Environmentální tematika

Existuje ovšem tematická oblast metamoderní poezie, která sice plynule navazuje na právě popsané tendence k angažovanosti, ale s ironií se v ní setkáme mnohem méně často. Mám na mysli v posledních letech rovněž bohatě diskutovanou environmentální poezii, či, jak se někdy říká, ekopoezii. Nejde o nic jiného než o další ze způsobů stylizace metamoderního subjektu, který ke své existenci potřebuje síť vztahů, nejlépe potom síť, která zasahuje ke kořenům identity individuální, společenské nebo možno říci identity environmentální.

U Jonáše Zbořila v jeho sbírce Nová divočina se vzácně kombinuje dvojí síťování, v první části sbírky je to ono už výše popsané rodinné síťování vazeb mezi aktéry všednodenního života mladé rodiny, v dalších oddílech sbírky je to potom síť vztahů subjektu, společenství a přírody.

Příroda zde vstupuje do dialogu s civilizací, pomalu si bere zpět zanedbané prostory. Zbořil i zde pracuje s nadsázkou, ironií a antropomorfizací, jinde ale jsou jeho přírodní básně klidné a soustředěné, mluvčí se pouze rozhlíží, čeká, setrvává ve stavu utkvění. Pozoruhodná a originální je u Zbořila kombinace abstrakt a konkrétních přírodních scenérií – zapojování mysli, myšlení, kontemplace (toho, na čem si člověk zakládá) do přírodního a materiálního kontextu. Vznešená, velká slova se ve verších ztrácejí jako hrudky nevýznamného materiálu, viz báseň „Mysl uprostřed noci“, kde takto vystupuje abstraktum „zapomnění“, zde zejména ve významu zapomnění člověka na to, že je součástí přírody:

zavrtáváme roury do ztracena
zapomnění podemlelo hlínu
vrací se v potocích

kormoráni pstruzi a velryby
mají zapomnění plná břicha

i ve francouzských Pyrenejích
prší z nebe
velké množství zapomnění.

Tento nadosobní ekologický étos sbírku posouvá směrem k metamodernismu.

Nejdůslednější realizací konceptu environmentální poezie je zatím, domnívám se, sbírka Radka Štěpánka Velké obcování, kde se autor už skutečně obejde bez ironického odstupu a člověk je zobrazován jako dílčí aktér přírodních dějů, nikoli pouze jako jejich pozorovatel. Nejde o básně ekologicky aktivistické, ale o poezii, která věnuje veškerý svůj zájem přírodě. Příroda zde není kulisa, ale hlavní aktér těchto básní. Není mytizovaná, není vztahovaná k člověku, je sama o sobě, sama je horizontem, člověk slouží jako zdroj metafor, nikoli naopak.

Poezie je tradičně a přirozeně antropocentrická, Štěpánek záměrně tuto pozornost decentruje a její maximum věnuje přírodě, pouze jakoby mimochodem ho pozorování přírody přivádí k existenciální sebereflexi. Horizont, k němuž směřuje, je jasný: Narovnání vztahu člověka k přírodě, prosazení postoje, kdy si uvědomujeme, že jsme pouze malou součástí přírody, nikoli tedy, že člověk je pánem všeho. Směřuje k harmonii a souznění člověka s přírodou, mluvčího svých básní nechává bloudit mezi přírodou a civilizací. Postoj je nerozhodný, středový. Ideová linie sbírky vede mluvčího k jisté míře despektu vůči civilizačním motivům, někdy by byl raději, kdyby si příroda materiály, které byly použity např. při stavbě domu, vzala zpět, nakonec je ale rád za střechu, pod kterou se schová za bouřky. Charakteristické přitom je, že se autor obejde bez explicitního moralizování, přesto je etický rozměr sbírky dobře patrný.

Mezi hvězdami jiskří tma. Průzračná hloubka. […] Mělčiny rychle zasychají, racci nocují na pařezech omotaných rybářskými vlasci. Hladinou se prořezávají zuby němého jezu a přímky tarasů dělí ztracený svět. Časy se mění a jen to dávno ztracené jim odolává. Zase je sucho. Ani voda už se nezavírá nad tím, co měla navždy skrýt.

Tady dobře vidíme plynulou transformaci romantické noční scenérie s hvězdným nebem v metamoderní obavu o osud prostředí: Pohled na hvězdnou oblohu, trocha romantického snění a vzápětí začne báseň směřovat dolů, k hladině Lipna a skončí mementem sucha, které lze na přehradě dobře sledovat. Štěpánek tu pracuje s efektními (a romantickou poetikou evidentně poučenými) protiklady: hloubka noční oblohy versus vysychající mělčina vodní plochy, věčnost a časovost, oscilace mezi romantickým sněním a aktuální kritičností.

O svých základech nevím nic, dokud nezmizí

– a o to se ve Štěpánkově poezii jedná především: Vědět o svých základech, které leží v přírodě a zároveň v lidském nitru, do kterého lze vstupovat různě, třeba prostřednictvím meditativního pozorování přírody.

Závěrečná báseň sbírky „Nemůžu se dopočítat“ je – zejména ve své pointě – esencí síťového budování identity subjektu. Obraz světa není možné zahlédnout bez pohledu druhých, proto onen apel na kolektivitu, komunikaci a diskusi. Mluvčí o ni prosí ale pouze pro sebe, neburcuje davy, je připravený na nesouhlas a nesoulad, na jiné vidění druhých, na oscilaci mezi subjektivním a objektivním, mezi mým a tvým, mezi vlastním a cizím. Tato otevřenost všemu a všem je poselstvím sbírky. A zároveň jednou z podob metamoderní komplexity, která rovněž (či spíše hlavně) tento literární proud vyděluje z dosavadního tendování poezie spíše k partikularitě, analytičnosti a fragmentárnosti.

Komplexita

Alexandra E. Dumitrescuová hodnotí jako hlavní přínos metamodernismu skutečnost, že metamodernisté opět přijali za svou syntézu a projevili vůli syntetizovat to nejlepší z děl a přístupů svých předchůdců. Domnívám se, že syntetismus metamoderní poezie ale spočívá ještě v něčem jiném – a to ve vůli pojmout báseň jako komplexní obraz mentálního stavu, jako projev kompletní osobnosti, v jejímž vědomí se mísí osobní i společenské, minulé i přítomné, plány i pochybnosti atd. Poezie postmoderní éry byla partikulární, sledovala dominantu, k níž se subjekt upnul, a kolem ní stavěla fikční svět (spiritualita, každodennost, snové světy apod.). Metamoderní poezie dokáže zcela přirozeně všechny tyto mody spojit v jeden koherentní celek, v jehož rámci mohou existovat napětí i rozpory, které ale nevedou k jeho rozpadu a fragmentarizaci.

Tomu odpovídá ostatně i tendence v poetice metamoderních textů vytvářet (na rozdíl od normy poezie devadesátých let, kde dominovaly textové miniatury) rozsáhlejší textové plochy s tendencí k epizaci. Mluvit však o návratu k básnické epice by bylo předčasné a nepřesné. Ani rozsáhlejší epizující texty metamodernistů nejsou imunní vůči fragmentaritě, jedná se ale o jiný typ fragmentarity než u postmodernistů. Součástí metamoderní fragmentarity je vždy také nakročení ke komplexitě (a tedy soudržnosti), směřování k celistvosti, které ale není nikdy zcela docelená – metamoderní texty tedy i svým tvarem oscilují mezi fragmentem a celkem. Dobře je to vidět na textech Alžběty Stančákové ze sbírky Co s tím, v níž se střídají verše a drobné prózy. (Což je ostatně postup přítomný i ve sbírkách Romana Ropse, Ondřeje Macla a dalších. Dalo by se zde uvažovat o žánrovém synkretismu vzdáleně odkazujícím k žánrové praxi romantismu.) U epizovaných textů (což jsou v některých případech i ty veršované) přistupuje Stančáková k samotnému aktu vyprávění subverzivně, ve svých mikropovídkách zcela bez zábran vrší banalitu a rozhodně nemá v úmyslu vést vyprávění k nějaké pointě. Ukazuje život ve fragmentech, ale přesto scelený obecnými hledisky (generačním např.) nebo cíli a ideály, k nimž se vztahuje (fungující vztahy, komunikace). Konečným tmelem, který nenechá rozpadnout její fikční svět, je i u Stančákové komplexita vnímání a prožívání, citová angažovanost, která subjekt nutí vztahovat se k celku světa, a to bez ironického odstupu, protože vše, s čím se setkává, se jí osobně dotýká:

Dotýkají se mě pohledy na stařeny s těžkým nákupem, co se hrběj na potemnělým Vypichu. Dotýkají se mě historky o klukovi, kterýmu před půl rokem ztvrdlo varle a on se to styděl přiznat, a tak dneska leží s metastázema v nemocnici. Dotýkají se mě cizí dotyky. Pohledy do zrcadla. Dotýká se mě vlastně všechno.

U Jana Škroba se s tendencí k epizaci a robustní skladebnosti nesetkáváme pouze v již zmiňované básní „Darknet“, ale také například v textu nazvaném „Moskva“. Jedná se o text, který implikuje velký a nosný příběh v podloží – ani zde nejde o čistou epiku, ale spíše o tendenci k epice, která však není nikdy zcela naplněna, rozpadá se v lyrických fragmentech, celek je držen spíše rytmickým opakováním refrénu než příběhem. Zároveň text silně tenduje k mytizaci (a to i pomocí zřetelně neoromantické motiviky), je psán jako svědectví o duchovním hledání a jako svědectví o duchovní interakci s energií, kterou lze jen obtížně pojmenovat. Zde získala název „Moskva“, ovšem konotace tohoto toponyma jsou tlumeny jeho deteritorializací, v básni funguje samo za sebe bez geografických souvislostí. Je součástí zpěvu duchovní touhy, výrazu víry, která ale nepřináší žádné východisko, žádnou cestu:

Chci být jinak než teď
jsem tvůj člověk
potácím se modlím se
nezastavuju se
pomoz mi eli eli.

Jedním z projevů metamoderní komplexity je totiž tendence rehabilitovat velká vyprávění a základní pojmy, tedy vrátit komplexnost tomu, co postmoderna s největším gustem dekonstruovala a ironizovala. Ale ani zde metamodernismus nesklouzává k jednoduchosti a jednoznačnosti. Velká vyprávění v podobě mýtů a náboženství reflektuje, vyjadřuje touhu po jejich plném prožívání, ale zároveň nenachází cestu k nim, cestu, která by znamenala bezvýhradné přijetí tradičního velkého příběhu. Tyto velké duchovní příběhy jsou v tvorbě metamodernistů přítomny, ale vždy je doprovází nejistota a pochybování. Jako třeba v textech Natálie Paterové, kde je přítomnost absolutna zřejmá, zřejmé ale také je, že se jedná o absolutno nemocné, slabé, tedy takové, k jakému se nelze s jistotou vztahovat, i kdyby to člověk potřeboval a toužil po tom sebevíc – protože „bůh za kostelem / vykašlává krev“. Nebo u Tima Postovita, který opakuje, že „víra je v mém dni krátkou epizodou“, ale ne proto, že by se chtěl zříci transcendentna, ale prostě proto, že ani náboženská víra ho nezbavuje obav a nejistot, dokonce ani smrt není pevným bodem, ale stává se z ní

zvíře jménem nejistota.

Tomáš Čada v básni „Na počátku“ vytváří apokryf ke knize Genesis, stvoření světa v sedmi dnech, ovšem místo stvoření světa je zde tematizováno ničení a krutost, touha po náboženském modelu světa je konfrontovaná s přítomností (sociální sítě jako místo cynismu). Čada imituje dikci biblického příběhu, převrací ho naruby, má od něj ironický odstup, ale rozhodně jeho cílem není dekonstrukce, jako spíš vyjádření touhy po platném velkém příběhu, touhy, která nejspíš zůstane nenaplněná:

Vojsko odpočinulo v den sedmý
ode všeho díla svého kteréž bylo dělalo
I sdílelo své zážitky na sítích sociálních.

To, co ovšem metamodernisté naplňují vlastní vůlí a aktivitou, je rehabilitace velkých, základních pojmů. Čada to činí už názvem své sbírky Vše o lásce, i když i o tento titulní pojem musí ve svých verších bojovat – jako je tomu v básni „Agitace sémantická“:

když řeknu láska cítím úskok když
řeknu láska cítím útok
Jazyk se
střetl Jazyk byl setřen.

Dalším velkým (snad ještě větším než láska) pojmem, který je řadou metamodernistů rehabilitován jako součást slovníku současné poezie, není nic menšího než pojem „život“. Explicitní tematizace „života“ najde-
me např. u Jonáše Zbořila, když pozoruje stopy života uvnitř rodiny i života přírody. V již výše zmiňované sbírce Radka Štěpánka je tento pojem přítomen krom jiného ve verši, který bych označil za emblematicky metamoderní: „I život bez naděje se upíná k zítřku.“ A samozřejmě život je klíčovým pojmem poezie Jana Těsnohlídka, dokonce můžeme říci, že se zde život sám stává určitým sekularizovaným velkým vyprávěním, které tvoří paradigma Těsnohlídkova básnického světa. Vyprávěním o životě generací, o rodičích a dětech, o dětech, které se stanou rodiči, o rodinách, jejich zakládání a rozpadání, o tomto koloběhu života, k němuž se autor upíná, touží po tom, aby dobře fungoval a přinášel naplnění, a zároveň z něj chce uniknout, protože to může být koloběh, který drtí, který znicotňuje sny, s nimiž se do života vstupuje.

Metamoderní komplexita je ovšem především komplexitou vnímání, prožívání a vypovídání o světě. Tak jako v básni „Dítě běží po louce“ Tima Postovita, kde se prostor (a stejně tak čas) smršťuje do jednoho malého místa, ve kterém se vše kříží a prolíná. Metamodernímu vnímání není nic příliš vzdálené, navazuje vazby nehledě na geografickou či časovou vzdálenost. Z básně se stává obraz mentální sítě zahrnující široké vazby mezi událostmi a vjemy. A snad právě i tento univerzalismus spojuje naše dnešní metamodernisty se starými romantiky.

Metamodernismus a metamodernismy

Tezi o „romantickém obratu“ v současném umění, kterou razí původci konceptu metamodernismu, je ovšem třeba brát s rezervou. Je totiž diskutabilní nejen pro onu transhistorickou zkratku, kterou obsahuje, ale už pro samotný předpoklad toho, že bezpečně víme, co byl romantismus a že ho umíme vymezit. Zdeněk Hrbata a Martin Procházka se k tomuto literárněhistorickému otazníku nejlépe vyslovují už názvem své knihy Romantismus a romantismy. Podobně jako tito komparatisté, kteří raději mluví o romantismech jako specifických „myšlenkových celcích“, které se v jednotlivostech liší (nebo si i protiřečí), ale na obecné, diskursivní rovině přesto zřetelně souvisejí, bychom měli mluvit spíš o metamodernismech, než o jednom jediném metamodernismu. Navíc lze úspěšně pochybovat, že autoři, jejichž texty spojíme s konceptem metamodernismu, vazby k romantismu budují vědomě a cílevědomě, nebo dokonce že se jako romantici cítí. Jsou nutně poučeni vývojem umění, které následovalo po romantismu, a jsou poučeni postmoderní skepsí, tudíž jejich romantismus může být maximálně romantismem poučených snílků.

Je tedy metamodernismus romantismem 21. století? Na rovině motivů, témat, ani na rovině jazyka a tvaru textů spíše ne. Na obecné rovině struktur senzitivity a subjektivity mnohem spíše. Mnohokrát zmíněný pojem oscilace, onen kyvadlový pohyb mezi protiklady, který jsem se pokusil ukázat na řadě textů – ten je, domnívám se, právě onou obecninou, která spojuje metamodernismus s romantickým rozervanectvím. Romantický i metamoderní subjekt se neustále potácí mezi vizemi a skepsí, mezi ideály a zklamáním, mezi sny a realitou, aniž by ovšem ztrácel směr a rezignoval. To je vazba, která v současných textech nemusí být na první pohled zřetelná, protože leží poměrně hluboko v podtextech, o to je to ovšem vazba silnější.