Nejfeminističtější českou prózu posledních let napsal mileniál, který se navíc proslavil fantasy sérií (tj. Projekt Kronos). Fandom už ví, kdo nikoli, protože se třeba vyhýbá žánrovým sériím, není třeba plaše otálet se seznámením: Pavel Bareš a jeho třetí kniha, román Meta.

Meta navíc nápadně vyčuhuje z estetizované zádumčivosti a náklonnosti k čemukoli minulému drtivé většiny současných českých próz. Má docela jinou energii i styl. Co to přesně znamená? Místo melancholie adrenalin. Rozhodně intenzivnější tempo vyprávění. To je zde poměrně svižné a souvisí samozřejmě s tím, kolik rovin vyprávění je autor schopen rozvinout a nastříhat do kapitolek, aniž by se text rozpadl do řetězení nesouvisejících postřehů a poznámek. V tomto je před Pavlem Barešem třeba smeknout.

Fikční svět Mety navíc dokázal nasát velké množství živé, reálné – a nutno říci bolestivé agendy tohoto světa. To se realizuje tím, že Barešovy postavy přemýšlejí, mluví spolu a hodně si telefonují, píší SMS, pátrají na sociálních sítích, zkrátka jsou součástí světa, v němž žijeme a autor se skrze postavy – především hlavní hrdinku, vysokoškolskou studentku – vyjadřuje ke kdečemu, přičemž k tomu neváhá použít hrdinčiny znalosti psychologie, nebo dokonce humor. Kde je to potřeba, autor přidá odstavec s nějakým tím „fun fact“.

Tempu, střídání dějových situací a prorůstání zápletek i témat odpovídá i styl, jazyk prózy, takže naši babi by asi znechucovala obecná čeština (v literárním díle!), mátly anglicismy, kulturní a intelektuální narážky a vůbec různé „hlášky“ odpovídající studentskému – mileniálskému milieu. Zkrátka literatura v současném jazyce o současném technologicky augmentovaném světě. Uvěřitelné je pak i autorovo velmi zdařilé vcítění se do hrdinky: Kdo si z této disciplíny vybaví třeba pokusy starších kolegů, například Jiřího Hájíčka (u něj hlavně Plachetnice na vinětách) nebo Michala Viewegha, může snadno podlehnout optimistickému dojmu, že se ženské postavy psané muži v budoucnu třeba nebudou omezovat na sexuální objekty nebo trochu sentimentální zaláskované paní a slečny – a budou dokonce možná úplně normální!

Již popsaný civilně-svižný styl tedy rychle roztáčí ozubená kolečka zápletkového strojku, a to s použitím celkem jednoduchého efektu ze šuplíku fantastiky: V populaci se sem tam začnou objevovat „mety“ čili superhrdinové, lidé s nevídanými schopnostmi. Jeden zapaluje rukama ohně, jiný diamantovým chrupem a superpružnou čelistí drtí, co se namane, další rozumí řeči zvířat. To, že tito výjimeční nezmění svět k lepšímu, by dnes už neočekával asi nikdo, ale navíc to, co se zvrtne, naštěstí nespadá do zombie scénářů, ale do něčeho naší realitě celkem podobného. Fantastický motiv superschopností totiž názorně ozřejmuje velmi přízemní povahu technologiemi sevřeného aktuálního světa. Zde mety nejen nejsou využívány pro činění čehokoli dobrého, natož pro obecné blaho (s jedinou výjimkou – a není to hlavní hrdinka, s níž se většinou přesto asi snadno ztotožníte). Dívka ovládající řeč zvířat nezachraňuje vymírající druhy, ale je jen slavnou instagrammerkou. Jiní se realizují jako youtubeři a další možnosti existence ve společnosti, která mety povinně registruje a s pomocí represivních orgánů kontroluje, je ta, již zvolili naši hrdinové: Jsou tajnými, nepřiznanými metami, což je zkrátka trestné a je tomu třeba přizpůsobit životní styl.

Jak moc se to povede, nebo ne, se zde spoilovat nebude, co je ale nutné odtajnit, je to, že svým způsobem legrační schopnost měnit vlastní fyzickou podobu (druh mety „mimik“ – oba tvoří ústřední „pár“) rozjede mezi hrdiny famózní romantický psychothriller. Na této lince vyprávění si každý pak může otestovat, nakolik je imunní vůči toxickým vztahům, tedy ve které fázi čtení vztah přesune z kategorie romantika do kategorie psycho.

Zde se snad hodí zmínit i žánrové upřesnění – které jistě není v recenzi ničím nezbytným, ale zároveň dokáže ponoukat k dalším interpretacím textu. Román se nezabývá tím, zda mety jsou výsledkem nadpřirozena, biotechnologie, mutace spuštěné kontaktem s vesmířanem, uniklé z genetické laboratoře nebo netopýřího bistra. Zároveň nás ale vtahují do jedné z mnoha možných verzí budoucnosti, v níž se z jakékoliv příčiny cosi zvrtne, nebo možná už zvrtlo: Naše emoce daleko více, než dokážeme připustit, řídí algoritmy, které nám servírují cokoli, jen abychom klikali a rollovali dál a dál, neodcházeli, nakupovali nebo se radikalizovali. I v Barešově metaverzu se dav chová paranoidně a povrchně. Skoro by se řeklo, že Mark Zuckerberg se tu mohl inspirovat četbou české literatury. Leč není tomu zřejmě tak, zakladatel Facebooku byl tentokrát jen velmi neoriginální, což samozřejmě neznamená, že nevydělá.

Pojem metaverzum se ve sci-fi objevil vícekrát stejně jako myšlenka paralelního kyberprostoru. I Barešův román lze vnímat jako rozrušování hranic mezi virtuálním světem, z něhož se vyloupli „superhrdinové“, a naší současnou existencí, která všude trousí digitální stopy svého zoufalství, a kde se v záplavě tváří (z nichž každá, i ta zdánlivě nejdůvěrnější, může být jen neautentickým dílem mimika – ale co jiného jsou vlastně sociální sítě?) trochu existenciálně (místy i s lehkým náběhem k hororu) ztrácíme.

Proto spíše než sci-fi románem je Meta románem společensko-psychologickým, zaostřeným na jednotlivé postavy než na zbytky lidstva vyvražďující se o poslední zdroje. A lze ho klidně číst i jako úvahu o výjimečných lidech, o těch, kteří nezapadají do společenských norem, vymykají se, přičemž společnost si s nimi neví rady: Nakládá s nimi proto represivně nebo z nich činí atrakci.

Mnozí – a možná nakonec vlastně všichni – pak svou výjimečností strádají. Možná jsou jen přecitlivělí, možná reagují na šílené situace, v nichž se ocitají, přičemž ta vůbec nejšílenější linka příběhu je ta o v současnosti kupodivu stále tak výbušných tématech: o toxickém vztahu, sexuálním zneužití, manipulaci, stalkingu. A možná je to všechno hlavně o mileniálech: Pro svou tematickou vyhraněnost lze nakonec Metu číst i jako generační román.