Mezi nejjednodušší způsoby odpichu při psaní recenze patří pojednání o dramatických rozporech anotace a výsledného textu. Anotace je nepochybně návodem ke čtení literárního díla a nutno říci, čím je smělejší, tím komičtější účinek obvykle vyvolává, dojde-li na vlastní text. „Thrillery“ se před očima rozpadají na koláže nahodilých výjevů, „společenské ostří“ a „nesmiřitelný komentář dnešní doby“ se záhy ukážou být jen výpiskovitými šlehanci ze sociálních sítí všeho druhu a charakteristiky typu „svébytný autorský humor“ nejsou než prostým přiznáním, že čtenáře čekají hrozivé neústrojnosti a lapsy na rovině jazykové i věcné. Jaký je ale vztah autora k anotaci? Jde o jakousi nápovědu autorského záměru, a nebo zcela mimoběžně vzniklý marketingový slovní separát? Autor tu v žádném případě nemusí být spolupachatelem a je třeba brát v úvahu i případy, kdy je přímo roztrpčen.

Kde se ale o autorském záměru dopátrat více? Čas manifestů je dávno pryč, ba dokonce poslední názorový a dnes už vlastně historický manifest má obsah přímo antimanifestační: „Naší ambicí je svědčit o světě. A protože píšeme o světě těkavém a tekutém a tříštivém, nemůžeme o něm vypovídat pevně a uceleně, jakkoli se právě k takovým vyprávěním snadno píší anotace.“ Nejde to, nemůžeme, nic konkrétního neřekneme a nic nečekejte… vzkazuje v roce 2013 literárnímu národu 12 odstavců. Jejich autoři mají autorský záměr nemít záměr, natož něco sdělovat „pevně a uceleně“! Jak moc je ale takový text symptomatický pro tisíce lidí, z nichž každoročně několik set vydá beletristickou knihu? Je vůbec převoditelný do praxe? Napovědět mohou sami spisovatelé, a to tehdy, hovoří-li přímo o sobě, vlastním psaní a konkrétních prózách (hanba, že se tu nedostalo na poezii, leč mnoho rozhovorů s básníky materiálová základna výzkumu nepřinesla).

Metodika
Následující svižný průzkum čerpal z rozhovorů se spisovateli dostupných na internetu. Výběr autorů byl náhodný (velkou měrou jej vygeneroval vyhledávač Googlu) a neovlivněn pražádnými sym- a antipatiemi. Objevují se v něm proto autoři i autorky, mediální hvězdy i zcela neznámí hrdinové psaného slova. Vše bylo následně anonymizováno. Skrytá identita zpovídaných tu má dva důvody. Jednak, aby se nikdo neurážel, a potom hlavně abychom nahlédli opravdu a pouze na autorský záměr a nutkavě si jej hned nespojovali s konkrétní knihou, která se se záměrem mohla radikálně rozejít! (A mnohdy také k nepoznání rozešla.) Nutno také podotknout, že v novinářských otázkách se neobjevovalo přímo spojení „autorský záměr“, přesto tam, kde tazatelé mířili na povahu psaní a častěji přímo konkrétní knihu – přeci jenom se ve věci autorského záměru naši literáti rozpovídali. Výsledkem této pátrací akce budiž následující anketa, která přinesla názorné – a v rámci možností snad i přesvědčivé výsledky. Odpovědi bylo možné dokonce kategorizovat téměř jako nějaké segmenty průzkumného koláče skutečného sociologického průzkumu! Z šetření tedy vzešly čtyři typy autorského záměru A-D: zprostředkovaný, terapeutický, buditelský a hračičkářský. Nutno podotknout, že masové popularity dosahují nejčastěji buditelé, na literární trofeje zase spíše hračičkáři. Nejmohutněji jsou ale v literatuře zastoupeny právě záměry A a B – už proto, že někdy bývá potíž je jednoznačně odlišit. Z pozorování též vyplynulo, že k jednotlivým záměrům se přesto uchylují autoři úspěšní i zcela neúspěšní a že autorský záměr má ke kritickému ohlasu díla jen volnou vazbu – ve všech segmentech se objevují texty kriticky ceněné, opovrhované, průměrné nebo dokonce insitní. Autorský záměr tedy není pojistkou ani překážkou úspěchu. Stejně tak jeden autor může během své literární dráhy přesedlat mezi vícero záměry, jakkoliv na úrovni jedné knihy bude jeden vždy převažující.

Technická poznámka: Odpovědi jsou ponechány v původním tvaru včetně případných pravopisných aj. chyb, tučným fontem jsou v odpovědích vyznačeny anonymizované pasáže. Autorce výzkumu je identita tazatelů známa.

Kazuistika
AZ (rozuměj autorský záměr) typ A: Zprostředkovaný. Nejasný a tekutý, zápisky vyšší moci, vše přichází shůry, postavy ožívají vlastním životem a autor je zde pouhým médiem. Ne zcela výjimečné jsou případy mezních AZ mezi typem A a B (viz dále).

IO: Asi to zní zvláštně a možná tomu nebude nikdo rozumět – ale u téhle knížky jsem měla pocit, že ji opisuju, že je mi prostě diktována a že ji mám pokorně zapisovat. Že si prostě říká o to, aby byla napsaná právě takhle, aby příběh byl autentický, abych nemazala stopy.

JH: Paní M. z nového románu je ve středu dění, žádná scéna se tam neodehraje bez ní, snažil jsem se jí jako autor nahlédnout do hlavy i do duše, ale ne zas moc, aby za ni mluvilo hlavně její konání, dialogy, trochu jako ve filmovém scénáři.

DW: Má první povídka se jmenovala povídka P., taková snová skrumáž ve snovém světě bez snového konce. A zrovna před pár dny jsem k této povídce dopsal pandán… Ono se vše spojuje do jednoho, myslím, že už dlouho mám svůj vyhraněný styl, který se samozřejmě s věkem vyvíjí a různě moduluje, ale to je, řekl bych, nutnost. A možná jsem se nalezl v hledání.

DH: Měl jsem čas, hodně času, protože román, kterým jsem pokoušel mocnosti v povětří, zrovna uvíznul jak nějaká ta východní fronta. Z jedné krabice od bot jsem tedy vysypal stará lejstra, vyřazené a polozapomenuté nápady, čuměl jsem do toho a najednou bleskla idea. Onen hypotetický milostný dopis – cenzurováno – byl hotov za týden. (…) Vysypal jsem další krabici od fáraček… Text T. je jediný text, který jsem stavěl programově v opilosti. Risknul jsem alkoholickou recidivu. Bylo to uděláno během dvanácti litrů bílého vína. Dedikace D. R.  – a H. S., dávnému snílkovi z M. – je nasnadě. Vedli mi ruku, řekl by fanfarón. Až T.B. mi ukázal, jak na to: začni vyprávět, začni vyprávění o čemkoli odkudkoli, pokračuj bezohledně kamkoli, kam tě vyprávění zavleče, dokud budeš cítit, že to má koule, a pak to kdekoli utni; pokud v tobě sedí nějaké to nadání, bude výsledek dobrý v každém případě, nesedí-li, jsou ti na nic všechny školy, kurzy tvůrčího psaní a vůbec…

RD: Do tohohle románu jsem chtěla dát esenci všeho, co jsem doteď pochopila a hlavně nepochopila o tomhle světě. Protože třeba už nikdy nebudu mít na takovou věc čas a sílu (…)

AZ typ B (hojně zastoupen): Terapeutický. Osobní je předestíráno čtenářům – většinou literárně-tajnosnubným způsobem, jenž mísí reálné s fiktivním a cudným župánkem literární postavy zahaluje reálného autora. Samo uspořádávání slov ale může být nástrojem terapie bez ohledu na to, o čem se nakonec pojednává – většinou jde ale stejně o psychologickou prózu.

AP: Chybí nám pokřivené zrcadlo. Z knihy se dozvídáme něco nejen o lidech L., ale i sami o sobě. (…) Pořád jsem zvědavý, co se děje kolem mě, ale začínám se taky už zajímat sám o sebe a chci si něco vyzkoušet a prožít. Je to takový můj druhý život nanečisto, kde se chyby odpouštějí snáz…

MA: I moje psaní se zrodilo jako jaké si seberozvinutí neurózy a pořád jím zůstává; vznikalo pěstováním a rozvíjením té nicoty, která zbyla poté, co se nezdařily všechny pokusy o zakotvení v nějakém systému či řádu. Práce na proměně nicoty v obrazy a děje vyžaduje tvrdou disciplínu, které je obtížné dostát, vyžaduje, aby se neustále pečovalo o čistotu nicoty jako zdroje psaní, o to, aby vše, co se dostane do textu, bylo jejím projevem.

PH: Knížka je půvabné médium v tom, že se v ní člověk může svléknout úplně donaha a klást na papír slova, která by sám nerad říkal nahlas. Přitom ví, že na druhé straně bude zase s těmi slovy někdo sám a v tichu je vstřebávat.

JN: Asi mi záleželo na tom, aby se některé otázky a dilemata dostaly ke čtenáři i takto přímo, kódované mimo prózu. (…) Napsal jsem ji i proto, že jsem potřeboval porozumět určité části svého života.

VH: Musím říct, že mě mateřství zasáhlo silněji než některé ostatní lidi. Cítila jsem takovou určitou depresi. Tím, že jsem nemohla dělat nic jiného, tak jsem si říkala, že bych se mohla pustit do něčeho, co bych mohla dělat z domova a co jsem vždycky chtěla dělat, a to je napsat román.

RT: Ve svém posledním románu se vracím na rodnou Moravu. Zpátky jsem se potřebovala přenést hlavně proto, abych si sama v sobě spoustu věcí vyřešila.

AZ typ C: Buditelský, didaktický ba mesiášský. Na rozdíl od předchozích tu na sebe éterická múza brává i pragmatickou funkci rešeršní dělnice. Postup bývá typickým pro historickou prózu: Historia magistra vitae!

AM: Původně jsem chtěla napsat knihu o cenzurováno epidemii, která byla ve městě M. a okolí v roce 1954. Měla jsem vymyšlený příběh o sžívání dvou zcela odlišných žen. Teprve při shromažďování materiálů a rešerších jsem narazila na válečné události v našem městě a tím spojený holokaust. Tehdy jsem pochopila, že i to do knihy patří. A původně zamýšlená jedna válečná kapitola se rozrostla na třetinu celé knihy. Dodnes ale nemám ráda, když se o knize K. mluví jako o knize o holokaustu. Pro mě je to kniha o osudových zvratech.

JP: V městě M. jsem si jednou koupil válečného průvodce městem, který v zemi Z. vychází jako edice a existuje pro každé významné město. Tak jsem si řekl, že něco takového napíšu o Praze. Bláhově jsem se domníval, že osmdesát stránek malého formátu bude hračka, dám k tomu fotky a průvodce pro turisty je hotov.

VV: Jedná se velký český vlastenecký počin. Toto na našem knižním trhu, co se týče válečné tématiky hodně chybí. (…) Já stvořil „kapesní“ historický román, co klade krom odvahy důraz na lidskou stránku věci, na atmosféru. (…) Naučit ženy číst tento žánr je stejné, jako když se člověk má učit jezdit autem. Nejdřív se bojí, poté bez toho nemůže žít. (…) O ženách a válce platí to, že k sobě mají daleko, ale to jenom do chvíle, než jim někdo umožní, aby tohle pochopily. Pak jsou vděčnými čtenáři dobře napsaných historických románů, protože pochopí, že toto se vyplatí znát. Nakonec bezpečnostní situace se zhoršuje, ženy by měly vědět, co může nastat. Potom budou připraveny nebezpečím čelit, nebudou zaskočeny.

AM2: Příběhy ke mně přicházejí samy, stačí se rozhlédnout kolem sebe, ale reálie a historické souvislost je potřeba nastudovat. Něco dohledávám i během samotného psaní. Snažím se být přesná a důsledná i v maličkostech, ale samozřejmě někdy mě v nakladatelství požádají, abych něco překontrolovala i z jiného zdroje.

Poslední citace je důkazem, že existují i kombinace AZ typu A a C, nutno říci, že zde výsledný tvar patří jednoznačně k typu C. Někdy je hlášení se k nějakému typu AZ také jistou sebestylizační strategií autora, která neodráží AZ reálný.

AZ typ D: Hračičkové. Baví je písmenka, slova, legrácky, rébusy a všelijaké záhady života i smrti, které jsou daleko zajímavější, než jestli postava nezapomene večer vyndat kuře z mrazáku, aby se příští den dalo upéct k obědu. Kdo takové knihy čte, sám se také stane zajímavějším než zbytek osazenstva z ranní tramvaje.

MU: Myslím, že se ve mně svářely dva sklony. Jednak jsem ji chtěl pojmout jako zábavnou prózu s atraktivním fantastickým námětem. Zpočátku měla věc V. způsobit omládnutí u toho, kdo kousek požije. Tímto směrem se ubíral jeden úvahový proud. Druhý spočíval v reflexi našeho pinožení se za krásou a mládím.

LF: Zaujalo mě na něm to, že je to forma, díky které se dá sdělit něco jinak než standardně, aniž je to samoúčelné – tedy například jen proto, že je zábava vyprávět něco jinak, než se to stalo, a střílet si ze čtenáře. Pokud má autor chytře promyšlený záměr, proč volí takovou strategii, mám jako čtenář požitek z toho, že můžu nějaké téma nahlídnout z jiného úhlu, zrelativizovat něco, co se zdá jasné, zpochybnit, co se zjevně děje… Přišlo mi zajímavé, jak moc se s tím dá hrát a kolik to může mít ve vyprávění úloh. A pak mě zajímá právě nespolehlivost jako projev sebeklamu, protože obecně lidské obranné mechanismy jsou moje lahůdka, koneckonců hrají roli i v Knize K.

TS: Je to vědomá stylizace přirozeného stylu vyprávění. Jsem sběratelkou vět. Mám spousty souborů, kam si kopíruju věty z různých kvalitních i pokleslých textů. Bývají to taky slogany, které se říkají u nás v rodině nebo je formou povzdechu recyklují mí kamarádi.

PS: Samozřejmě, že mi to (psaní) dělá radost. Kdyby ne, asi bych vůbec nepsal. Protože mě když něco nebaví, tak to neumím dělat dobře a většinou u toho usnu. Je to taková jemná rozkoš, přirovnal bych to ke zkušenému lechtání ptačím pírkem na bosých chodidlech.

Závěrečnou zmínku si zaslouží ještě jeden typ AZ, který je v podstatě atypický. Jde o reaktivní autorský záměr. Jeho hlavní funkcí je obranné podvracení nežádoucí interpretace, a to vždy zpětně. Jde tedy o nepravý autorský záměr, ovšem vyskytující se poměrně běžně. Jeho nejčastějšími signifikantními frázemi jsou „tohle byl ale záměr“, „to bylo myšleno jen ironicky“, „tak to ale mělo být“ apod. Do jisté míry je možno vypozorovat, že tento typ reaktivního AZ předjímají právě anotace bombastické, či takové, kde se nešetří adjektivy typu „svébytný“, „svérázný“, „provokativní“, „kontroverzní“ apod.