Ve dvacátém století pak byli básníci pro mír čím dál víc. Mohly za to velké války, přesněji houstnoucí atmosféra před nimi a po nich, kolektivní sdílení toho nevyhnutelného osudu.
Prostřední syn přišel nedávno ze školy s básní na rtech: „Praha, Kyjev, Paříž, / Putin patří za mříž!“ Prý to teď u nich ve třídě básnicky žije, prý je tam v kurzu angažovaná poezie: veršem proti válce, básní za mír. Samozřejmě s nezbytnou trochou srandy, která tu děsivou realitu aspoň trochu oddaluje, ředí a odsouvá dočasně z bezprostředního zorného pole, aby jeden rovnou nezešílel, ať vztekem, nebo žalem – a měl sílu doufat, že ten frustrovaný, zlovolný grázl, co to všecko spískal, pomašíruje brzy z Krymu do krimu. Jako dlouhá řada jemu podobných před ním. Proto v následujícím textu, který jede po čistě nahodilé, spontánně výběrové lince, je vedle tragiky taky špetka komiky.
V osmnáctém, a ještě i v devatenáctém století se na vojáky pohlíželo občas jako na estetické, nebo rovnou sexuální objekty. Prvořadě ve folkloru. Byli to krasavci, frajeři a borci, před jejichž už formálně demonstrovaným posláním padaly holky za zadek, ne-li přímo s vyhrnutou sukní do sena. Stačí připomenout lidovku „Okolo Hradce“, kde lyrický subjekt fixuje pěkně srovnané mašírující žoldnéře a snaží se kolektivu posluchačů nakukat, že jít masakrovat druhé kvůli nějakým mocensko-ekonomickým zájmům „je krása“, že „každé dívčí srdce jásá“, atp. Anebo „Pětatřicátníci“, kde je plzeňský regiment podaný takto: „to jsou hoši jako panny, každý jako malovaný, / žádnou bázeň neznají, vesele si zpívají. / Pětatřicátníci, hoši jako květ, na vás byla vždycky radost pohledět, / když jste mašírovali, všechny panny plakaly…“ Machistickou, agresivní a bezohlednou projekci naštěstí už v té době převažovaly zřejmé strasti, které s vojnou souvisejí. Písničky vyprávějí opakovaně o povinných odvodech na dalekou frontu, zoufalém loučení mladých branců s matkou či milenkou, docela přesně vykreslují časové i prostorové kulisy jednotlivých bojů – a v neposlední řadě referují o návratech; někteří měli štěstí a přežili, jiní takové štěstí neměli. Třeba revenant ze slavné Erbenovy balady „Svatební košile“ (Kytice, 1853), vyvolaný zpátky do života urputným modlením své milé: „Pohnul se obraz na stěně / – I vzkřikla panna zděšeně; / Lampa, co temně hořela, / Prskla a zhasla docela. / Možná, žeť větru tažení, / Možná i – zlé že znamení!“ Tady je atmosféra málem hororová. Nešťastnice, která zůstala na světě dočista sama, sází svým vzýváním mrtvého milého zpátky mezi živé rovnou vlastní krk; její láska je tady jasně nad jeho smrt. A finále je lišácké: Emancipovaná hrdinka vítězí lstí, když povážlivě zadrnká na revenantovo nesmrtelné ego. Podobně úzkostný děs, ovšem bez té pohádkové nadstavby, obkružuje taky Macharovu báseň „Mrtvým u Sadové“ zařazenou do sbírky Tristium Vindobona (1893); básník tu připomíná zabité v bitvě u Sadové v roce 1866, druhé největší vojenské řežbě devatenáctého století (po bitvě u Lipska 1813, kde vykrvácel Napoleon). Tady stojí za to citovat pro ilustraci víc:
Buď lehká vám ta černá země…
A dotlete tam tiše, jemně
pod obilím a kamením,
ó hrdinové bezejmenní,
již hnali jste se v trubek hřmění
na bodáků hrot s nadšením
a jak ty klasy přede žněmi
jste padali tam časně k zemi
a strhaný zrak do dáli
jste ještě marně upjali
a dusili snad stesk a pláč
a mřeli – nevědouce zač…
Buď pokoj s vámi!… V dějepise
jmen vašich nikdo nedoví se
„– tam padlo dvacet tisíc as –“
ach, dvacet tisíc! – Krátká věta
a v ní jsou vaše mladá leta,
naděje různé v příští čas,
sny, touhy, upomínky steré,
vše, co dá život a co bere
a právo žít a právo kvést –
v ní všecko uzavřeno jest…
„As dvacet tisíc“ – takto vy
jste s žitím navždy hotovi…
As dvacet tisíc… Cifra chladná
a víc dál upomínka žádná
na povražděný mladý dav…
i z paměti se ztratí lidí,
až smrt s těch polí, chatek sklidí
pár pamětlivých starých hlav…
Však ten proud vaší krve rudé
jak hrozná aureola bude
kol dvou těch hlav se náhle chvít,
až k soudu dějin musí jít,
a bude je po věků řad
vždy odsuzovat, proklínat!
Je zřejmé, že za popisem, žalostnou připomínkou té jednodenní červencové bitvy leží ještě další plán: rázná kritika dobové politické elity, nasáklé militarismy a nacionalismy (jak o nich píše Julien Benda ve Zradě vzdělanců), potažmo přímá obžaloba viníků a jejich věčné prokletí za ten nespravedlivě a nesmyslně „povražděný mladý dav“, „proud vaší krve rudé“. Takže sympatická protiválečná agitka, na kterou rychle navázala generace bohémských buřičů a pacifistických anarchistů v čele s Františkem Gellnerem a S. K. Neumannem. Zatímco na přelomu osmnáctého a devatenáctého století o válce a válčení referoval maximálně folklor, o století později už to bylo jinak: Motivika z té primitivně silové oblasti, kde je už jakákoli diplomacie bezmocná, prorostla jedny z nejlepších literárních děl své doby. Není divu: Hlavně v první půli předminulého století měli největší duchové těch dní jinou práci – obrodné vlastenčení. Protiněmecké a proslovanské. Od rána do večera. Jako třeba Božena Němcová v básni „Slavné ráno“, otištěné ve třiačtyřicátém roce v Květech: „Byla noc, však teď již zoře svítí, / z tmy slovanské začíná se dníti, / zvony zvučí ku slavnému ránu, / Slovan vstal, na slávy tluče bránu, / od Uralu k Šumavě, / od Balkánu k Vltavě / jeden hlas zní, jedno slunce svítá, / nové jaro, nový život vzkvítá.“ On to byl samozřejmě taky boj, který přinesl své mrtvé. Ale boj obrazný, urputné válčení v rovině jazyka a literatury, nikoli reálná jatka jako u Sadové nebo u Lipska. A hlavně: Války obludných, globálních rozměrů si teprve brousily zuby za dveřmi. Leccos tušil už zmíněný Gellner, který bravurně syntetizoval vysoké s nízkým, folklor s beletrií – a který v básni „Mravoučná povídka o hodném a zlém hochu“, zařazené do posmrtně vydaných Nových básní (1919), napsal vlastně svůj konec. Vybral si k tomu masku „zlého hocha“, jak jinak. Ti dva přátelé z gymnazijních studií jsou samozřejmě profilovaní jako opozita: první je biedermeierovec se vším všudy, pohodlný maloměšťák, který se rád dojímá sám nad sebou, druhý pak nevázaný milovník žen a pití, rovnou rebel bez příčiny. První skončil spokojeně v hmotném dostatku, druhý dopadl následovně:
Jenda císaři na vojně
sloužil a velmi odbojně
se vůči nadřízeným choval,
až konečně jim dezertoval.
Rodiče měli s ním jen svízel,
i oddechli si, když jim zmizel.
Do služeb dal se Francii,
šel k cizinecké legii
a přidělen byl do Alžíru,
by přispěl k zachování míru.
Kdo všecko byl v té armádě,
to leží věru nasnadě:
tam ve vrazích a ve zlodějích
přátele našel za chvíli,
dobře se snášel s Kabyly
a velmi rád měl ženy jejich.
[…]
V Paraguayi byl insurgentem,
řval: Na lucernu s prezidentem!
Garda se vrhla na davy,
i dostal kuli do hlavy.
Tak Jenda opustil ten svět
ve věku čtyřiceti let.
Když zvěděl Venda v Evropě
o hrozné přítelově smrti,
že zdechl kdesi v příkopě,
plakal jak dívka z páté čtvrti.
Vzpomínku naň si zachoval
a velice ho litoval.
František Gellner
Gellner rukoval na frontu měsíc po vyhlášení první války. Z Mladé Boleslavi byl odvelen do Haliče. Pochod ale rychle vyčerpal zbytky jeho fyzických a zřejmě i psychických sil: Podle legendy se třináctého září toho roku svalil cestou do škarpy, kde se nejspíš dočkal svého konce. V poezii pracoval stejnou zbraní: hravě defétistickým cynismem, motivicky i výrazově asi nejbližším dekadenci a symbolismu. Ovšem s vysokou mírou zábavnosti. A samozřejmě životnosti; pokud se dá dnes z literatury přelomu století něco číst kdykoli a kdekoli, jsou to jasně rýmované verše ze sbírek Po nás ať přijde potopa! (1901) a Radosti života (1903). Hlavně v té druhé je řada silných veršů proti válce. Ale ve výsledku kus dál od Machara. Po jeho aktivistických textech, které měly jednak připomínat, jednak hnát ty, kdo válečná jatka spustili, k spravedlivému soudu, napsal Gellner texty, které prostě konstatují definitivní pád člověka, předvídají první válku a nechtějí ani neočekávají nic nad rámec okamžitě probuzeného a povzbuzeného fyzična; metafyzika byla autorovi cizí, byl anarchista s heslem „No Future“ načmáraným přímo na svém drzém čele. Skoro nihilista, posel marnosti a integrálního smutku; voják, co se po generální obhlídce situace radši napíchne na bodák svého bajonetu, než by se trmácel dál životem ke smrti.
Ve dvacátém století pak byli básníci pro mír čím dál víc. Mohly za to velké války, přesněji houstnoucí atmosféra před nimi a po nich, kolektivní sdílení toho nevyhnutelného osudu. Jenže na pozici, kterou vyklidil bůh, se rychle prodraly totalitní ideologie: zleva i zprava. S tou první se za první republiky i po pětačtyřicátém identifikovali (a nejen u nás) mnozí, ostatně celá umělecká a literární avantgarda po osmnáctém byla levá. Ty konce prvotního nadšení mají vysokou výpovědní hodnotu. Třeba Konstantin Biebl: proletář, devětsilácký poetista, surrealista. Když vydal v jednapadesátém, po víc než dekádě mlčení, svou sbírku Bez obav, byla plná právě toho, čeho se snažila vyvarovat v názvu: obav, nejistoty, strachu. V sebrané Bieblově poezii, co nedávno vyšla v České knižnici, ale tahle položka chybí. Omyl: Ta knížka je z celé básníkovy bibliografie nejdůležitější. Tady je totiž vidět naplno zápas, hádání, souboj: jemné osobní senzibility s brutálním ideovým rámcem, z nějž nešlo vybočit, aniž by si autor uhnal přísný trest (třeba jako Záviš Kalandra). Vysvítá to například z textu „Básníci jsou pro mír“:
Přes tisíc let se brání Li-tai-peův letohrádek
Jasmínový tank obrněný stříbrem měsíce
Proti vpádu barbarství a strůjcům nekonečných válek
Už zase bojuje se v Koreji a ještě hoří čínské vesnice
Staří čínští básníci za to že jste naslouchali zpěvu žluvy na zahrádce
Čínský bůh vás vytáh к sobě za cop nahoru
Ale za to že jste psali nesmrtelné básně proti válce
Čest vaší památce a tomu hedvábí jímž jste se první vetkali do našich o mír bojujících praporů
[…]
Záviš Kalandra
Jako by tady někdo slepil trochu násilně dva texty dohromady: komický žvást plný povinných frází a báseň jasné a čisté, výjimečné obraznosti, která nasvětluje po svém věci, lidi, situace. Podobné výrazové autopolemiky a přenice vnitřního s vnějším, subjektu s objektem vedl Vítězslav Nezval třeba ve finální Nedokončené (1960) nebo Milan Kundera v prvotině Člověk zahrada širá (1953); zevrubnou zprávu o zdejším veršotepectví na témata války a míru pak podal Antonín Brousek v jednom oddílu svých Podivuhodných kouzelníků (1987), „čítanky českého stalinismu v řeči vázané z let 1945–1955“. Kořeny jdou ale hlouběji a ta polarizace je někdy míň patrná, skoro až nepatrná. Například u V+W, kteří se jako mnozí další vyslovili proti fašistické straně v bojích o Španělsko: „Španělskou zemi já mám rád, / o Španělsku si zpívám. / Mám rád vůni jeho zahrad, / ve snu ji cítívám…“ („O Španělsku si zpívám“). Josef Hora byl – ve sborníku Španělsko v nás (1937) – o stupeň důraznější: „Padají znovu, padli za svou vlast. / Blahoslaveni, do dějin se berou. / Tisíce mrtvých leží pod Sierrou, / tisíce živých jde jim život krást. / Španělsko, obraze mé vlasti v světě jiném, / Španělsko v nás, jež cloníš nás svým stínem…“ („Španělsko v nás“). František Halas byl tamtéž důraznější o dva stupně („Miřte miřte dobře / s usmrcující láskou / miřte miřte dobře“). A S. K. Neumann rovnou o tři: „Stydím se zpívat a aspoň zpívám, / protože na ty, kdož mlčí, plivám, / jsou zradou vinni. / Na jejich hlavu krev tvého mládí. / Československou teprve zradí – / ne, už to činí“ („Stydím se zpívat“). A jako ve Španělsku 1936–1939, tak hned v prvních letech druhé války: Alegoricky, přes paralely v českých národních dějinách šli proti brutální rozpínavosti nacistického Německa samostatnou sbírkou Halas (Torso naděje), Vladimír Holan (Září 1938), Nezval (Pět minut za městem) nebo Jaroslav Seifert (Zhasněte světla); dlouhá řada dalších se pak přidala účastí ve sbornících, například Český podzim 1938 (1938) a Křik koruny české (1940). Halas sem přispěl dost nesmlouvavým, výhružně stylizovaným i trochu chvástavým textem „Hrob neznámého vojáka“:
Do naha svlékl celou českou zemi
v letošním jaru lid.
Sněženky našel i pod závějemi.
Už jenom kvítkem mohl promluvit!
Táhněte odtud, pane generále!
Nádheru slzí ticho rozbíjelo
a přísnou jizvou byly mužské rty.
Žal výhružný byl! Připravené dělo
s náloží revolty!
Táhněte odtud, pane generále!
Neznámý voják a prach jeho kostí
je dynamitem v nás!
Výbuchů rachot vtrhne do věčnosti,
čekáme na rozkaz!
Táhněte odtud, pane generále!
Stráž Reichu stojí! Kdo tu ještě pláče?
Co tady děláš, cizí vojáku?
Vzpomínáš? Hnal jsem tě už u Bachmače
a hladím zase ostří bodáků.
Táhněte odtud, pane generále!
Válečné roky, včetně nelidské zkušenosti s vyhlazovacími tábory, tlumočili po válce mnozí: ať z prostého lidu (Poezie za mřížemi, 1946), ať esa prvorepublikové kultury jako Josef Čapek (Básně z koncentračního tábora, 1946). V obou případech jde o básně vzdorné i zoufalé, hrůzné i nadějeplné, obrácené ovšem bezvýhradně k sobě, k tragické přítomnosti v konfrontaci s útěšnou minulostí; vnější politické angažmá nepadalo vůbec v potaz, stejně jako kvality umělecké nebo estetické – jde o dokumentaci jedné mezní situace, jde o poezii existence. Kvality umělecké sledovali přirozeně jiní, například Rudolf Altschul (Válka, 1944), Jindřich Heisler s Toyen (Schovej se válko!, 1944) nebo kolektiv autorů sdružených pod hlavičkou sborníku A zatím co válka (1946); vesměs tvůrci s vazbami na ponezvalovský surrealismus. A druhá válka přinesla ve svém závěru budoucím generacím ještě něco: jadernou bombu, která vyzmizíkovala z mapy světa Hirošimu a Nagasaki. I tenhle motiv se v české protiválečné poezii držel dostatečně dlouho. Třeba Miroslav Holub v textu „Ambulance“ (zařazeném do sbírky Denní služba, 1958), který je skoro reportáží z místa činu, z jakési nemocnice uprostřed konfliktu, co jede dávno za hranicemi všech svých kapacit, uzavírá svou obžalobu pádnou verbální fackou: „A zatím co šijeme / píď po pídi, / noc po noci, / nerv k nervu, / sval ke svalu, / oko k vidění, / přinášejí / ještě delší dýky, / ještě hromovější bomby, / ještě slavnější vítězství, / idioti.“ Od konce sedmdesátých let se pak minimálně dekádu živil hrůzami možného jaderného konfliktu český punk a hardcore; Kritická situace, E!E anebo třeba jihlav-
ští Hrdinové nové fronty, kteří burcují hned názvy svých ostře řezaných songů: „Bombardéry“, „Barikády nový fronty“, „Do boje!“, „Oranžový agent“, „Válka“ – nebo „Tanky“:
Tanky v ulicích města,
v noci vidíš jejich siluety,
cítíš, že nejsou z těsta,
díváš se na ně z okna krytu u svý tety.
Co nám asi přivezly?
Snad ne novej pořádek,
naftou nám tu nasmrádly
a chlastají jak dobytek.
Tanky!
A kdo nám je sem poslal
a na čí rozkaz střílí.
A kdo je obsluhuje
a kdo z nás dvou se mýlí?
Tanky!
Dunění těžkých kol
po asfaltu ulice.
A koho obhajujou
a kdo jim platí více?
Tanky!
Tanky, tanky, město na kolenou,
tanky, tanky, mám hlavu zmatenou.
Tanky, tanky, těžkých kol dunění,
tanky, tanky, začalo válčení.
Tanky, tanky, město na kolenou,
tanky, tanky, mám hlavu děravou.
Tanky, tanky, těžkých kol dunění,
tanky, tanky, začalo válčení.
Hej, tanky, hej, tanky…
Po devětaosmdesátém se situace znovu změnila. Dá se říct, že na postmoderní způsob, ve prospěch čehokoli, tedy všeho: lidovky vedle silně apelativního verše, melancholického pacifismu, ideologicky deformovaného textu po boku skvěle vyvážené subjektivně-objektivní lyriky, kde silné ručení autora nese silná témata. Viz jako pars pro toto Cizrna Víta Kremličky (1995), útlá sbírka angažovaná stejnou měrou ve prospěch neklamně vidoucího básníka, vyrostlého na třetí vlně zdejšího undergroundu, stejně jako ex-Jugoslávie, rozervané po jednadevadesátém roce mnohaletým etnicko-územně-náboženským a bůhvíjakým ještě dalším konfliktem. „Znovu jsi pozemšťan, / hořlavý, oděný časem // Modrý jiskry tramvají škrtají o zdi Bosna / z herny v přízemí je slyšet rachot bitevních automatů / šumění rezivýho deště hučení rezivýho větru / Jsi ještě…“ Těžko lze líp. A nakonec obrat k začátku: „Putin must be Putout, ASAP!“
zdroj fotografií vše Wikipedia
Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…
Sexuálním nocturnem vstoupil Nezval na nové území: území hlubinně zdrojované poezie, vytahující z nitra potlačenou vzpomínku jako tu nejlepší potravu pro fantazijní, očistné rozlety.
Petr byl ztělesněním noblesy: jak osobní, lidské, tak noblesy poezie s celým jejím bohatstvím, čítajícím tisíce let a tisíce odstínů. (Max Ščur)
