Za rozbřesku
obcházím lesní jezírko
s miskou čaje

Čaj, rostlina se zvukomalebným latinským názvem camelia sinensis nebo camelia assamica. Ale co dál, když nápoj vlastně tvoří pouze horká voda s listy této byliny?

Zvyk nabízet hostům čaj se traduje od Starého Mistra Laoziho, který byl též přezdíván jako Dlouhouchý. Šálek čaje mu při jeho cestě ze státu Zhou nabídl strážce hranic Kuan-jin (Jin-sin) se slovy: Nyní, když se chystáš opustit tuto zemi, napíšeš knihu. Laozi, popíjeje čaj, pak ve strážním domku sepsal nejzásadnější text kulturních dějin lidstva Knihu o Cestě a Síle. Bylo by možné připomenout další příběhy: o bájném císaři Šen-nungovi, literátu Lu-jüovi nebo mýtus o odstřižených očních víčkách mnicha Bódhidharmy. Od Starého Mistra nám však čaj umožňuje vnímat bližní jako hosty a něčemu uvnitř nás dává schopnost reflektovat a myslet. Proto čaj zcela spontánně vstoupil do dějin buddhistické sekty čchan/zen. Jak napsal velký zenový mistr Murata Shukó (1423-1502), který dosáhl satori při zaslechnnutí bublání vroucí vody v litinovém kotlíku kama: Formalita v čaji je čistota a potěšení v Zenu. Od této chvíle zůstaly čaj, filosofie a umění svázány tak pevně, jako bambusové destičky archaických knih koženými řemínky.

Když se napijeme čaje, nic zvláštního tím nezískáme. Můžeme si myslet, že jsme třeba uhasili žízeň, že nám čaj chutná nebo že jeho pití prospívá našemu zdraví. Ale takových potravin je téměř nekonečné množství a zcela jistě by nás zneklidnilo, kdybychom se setkali například s kultem droždí nebo s obřadem pojídání kapusty. Z širšího pohledu nemá pití čaje žádný vnitřní smysl ani cíl. Skrze čaj k nám nic nepromlouvá, nepřichází k nám žádné mimořádné vědění. Zůstává jen prázdnota šálku, pochybnost, tázání po nemožném. Ale právě v tomto nic, v této expanzi prožitku vnitřních hlubin a něžně ponuré přítomnosti, je hlavní poselství čaje.

Čaj v nás probouzí odvahu k paradoxu. Umožňuje nám vstoupit do valící se laviny bláta a křehkých sakurových lístků, nabírat čistou vodu zprostřed ohně. Každé napití je potom odpovědí na aktuální, konkrétní situaci. Nepředstavuje však vytváření božské harmonie hosta, hostitele a čaje, jak chápe jeho konzumaci většina českých čajových pseudomágů. Vytváření jakýchkoliv konceptů má za následek pouze nesoulad a nepochopení. Skutečně se čaje napít je stejný pocit, jako pohybovat vlastním jazykem po ostré straně meče nebo vdechnout chuť právě rozmrzající hlíny. Nevymodlený, mrazivý záblesk světla, který náhle zasáhne oči, mysl i tělo. Korodující a bortící se vlna v okamžiku zlomu. Na dně šálku se jako potrhaný korálový závoj zjeví sedlina nezrozené mysli, zcela všední a obyčejná.

Naším nutkavým zvykem je si myslet, že naše životy musí stále někam směřovat, že mají nějaký cíl. Jsme přesvědčeni, že jaro je předstupněm léta, léto podzimu a podzim zimy. V hlubinách vědomí stále potlačujeme myšlenku, že jaro popírá samo sebe přicházejícím podzimem, že někdy potom nelze navlhnout nějakým jiným životem. Kam se dá vlastně dojít? Vždyť přijetím časové linearity upíráme skutečnosti smysl; život degradujeme na pouhé příští, na objekt kultu, na součást stále se vzdalujícího zásvětí. Víra nepřipouští protimluv, nemůže přijmout neexistenci pokroku. V lidských dějinách se našla jen hrstka odvážných, kteří vnímali víru jako temnotu. Čaje se nemůžeme napít někdy příště.

Naše čajová miska bývá většinou až po okraj přeplněna koncentrovaným chtěním, ambicemi, fatálním spěchem. Proto nám pití čaje připadá tak nezajímavé, nudné, absurdní. Předem víme, že pozvednutím šálku k ústům se nic nevyjeví. Když ryba plave ve vodě, voda nemá konce. Děsí nás ona Zhuangova nejsvobodnější nejistota, hra žánrů, plavba vesmírem na člunech z rákosu. Svým konáním jen uhýbáme před temnotou z přebytku světla. Uniká nám, že jistota, řád znamená přijetí nevyhnutelnosti. Totální totožnosti. Z literatury či různých nauk možná tušíme, že existuje pouze Jedna Mysl, ale ani v ní se nic neshoduje. Můžeme někdy rozpoznat alespoň svoji důvěrnou, nejosobnější cestu? Spokojit se jen s tím, že jdeme? Jen na okamžik zachytit nezřetelný pohyb listí mohutného ořešáku v poledním tichu je nemožné. Na dlouhé cestě ze sebe je mnoho objížděk, vymletých a obnažených míst. Světem kráčíme oslepeni, zavěšeni na hvězdných nitích, jako sousta vesmírné tarantule.

S každým novým úplňkem se chladné světlo usazuje v našich kostech. V temnotách nelze používat oči, jsme jen viděni. Černé vrány na tušovém pozadí. Ubývající měsíc jako my a my jako ubývající měsíc. Dotýkáme se, ale zůstáváme odděleni. Oceány i bystřiny šumí bez metafor, a když vítr po dešti do modra vyčistí nebe, přicházejí další dešťové mraky. I když květiny milujeme, vadnou; i když nenávidíme plevel, roste. Nejzázračnější okamžiky naší existence nemají příběh, pointu, nedojdou završení ani katarze. Jsou příliš obyčejné, a proto nám unikají; nedokážeme dostatečně ocenit jejich nicotnost, vychutnat jejich prostotu a hořkost.

V povaze čaje je nemít žádná přání; čaj svět nerozlišuje na živé a neživé. I individualita, ta šálivá náhražka pravého drahokamu, je nicotná, zaměnitelná, průsvitná. Čaj je schopen ve svých příbězích načrtnout její letmý a pomíjivý záblesk. Mistr Jün-Jen si jednou vařil čaj. Jeho přítel Tao-wu šel náhodou kolem. “Pro koho vaříš čaj?” zeptal se. Jün-jen odpověděl: “Je tu kdosi, kdo chce pít čaj!” “Tak proč si ho neuvaří sám?” Na tuto otázku Mistr odpověděl: “Inu, náhodou jsem tu já”. V šálku čaje nenalezneme narcistní hladinu, na které by se mohl usazovat prach; musíme kráčet s blátem na nohách, jinak se čas nikdy nezastaví. Dosažení dokonalosti je degradace, omezení, prohra; zapření onoho přebytečného šestého prstu na ruce, jehož přítomnost je drásavější než evangelijní rozjitřené kokrhání kohouta.

Když se však čaje skutečně dokážeme napít, probudí se všechny receptory smyslů, všechny tělesné buňky. Pijeme nekonečnými ústy chladnou krásu nálevu, vrcholky nebytí, pastelové tóny vlastní nehybnosti. Jsme naplněni životem, bez přání, bez vůně, bez květů, dokonce bez duše; jen my, miska čaje a čaj. Existence bez mezery v bezedném lůně věčně dozrávající totality. Nikdo nikoho nepřemáhá, nikdo nevítězí. Žádná oduševnělá hmota, naděje stříbrných pupenů kaštanů pod třpytící se manou sněhu. Obrysy věcí se noří do deště a paže vstupují do údolí a pátrají v ranních mlhách. Mysl se otvírá. Nad šálkem čaje můžeme pochopit, že vesmír po nás vlastně vůbec nic nechce. Není jiný život. Stačí jen nebýt příliš silný a navždy se přitisknout.

Čaj není mystický ani niterný, je na hony vzdálen zatuchlé posvátnosti; všemu zasvěcenému mudrování a slovům, která odtržena od významů jen dráždí oči jako pepřový sprej. Skutečnost – neudržitelné zjevení, ale žádný Bůh, žádná substance, jen nerozptýlený prach věcí osvobozených od symbolů; události žité bez pomoci, bez chuti, bez otázek. Proto je čaj vzdorem, sítí odlesků hladin všech čajových šálků, zrcadlem, zrcadlícím labyrinty dalších zrcadel. Sám velký Li Tchaj-po utonul, když se chtěl zmocnit odrazu měsíce. Jak teprve může skončit touha po dávno zapomenutých věcech, obloze bez konce; po bzučení včel v oblacích jabloňových květů?
Čaj nenese počátek. Snad proto se skrze něj můžeme vrátit k tomu, co už jsme všichni dávno minuli. Porozumět bez paměti, myslet nemyšlením, vidět beze stínu. Není potřeba zvláštního vědění, čaj stačí jen uchopit z hlubin své intuice. Přímo, jako drsnost slunce na naší kůži nebo ostrý výkřik nočního ptáka.

Není vlastně nic, co by se o podstatě čaje dalo říci, definitivně vysvětlit, pochopit. Čaj se vzpírá jakékoliv definici, všem našim přáním. Je tak všední, tak proměnlivý, tak nevýrazný, tak měkký, až k nesnesení přizpůsobivý údolí šálku. Ale proč právě čaj obnovuje spontánní pohodlí našich životů? Proč nás očišťuje od nánosů falešných masek, proč vyjasňuje naši přirozenost a pomáhá nám propojit se s energií přírody? Proč díky čaji můžeme být v harmonii s vesmírnými rytmy? Proč se v jeho chuti rozplývají všechny protiklady? To je stále velká otázka.

Mnoho si toho můžeme přát, ale z našich slov květiny nikdy nevyrostou, naše básně se nikdy nestanou travou. Skutečným domovem mysli jsou jen čajem vypláchnutá ústa. Prázdnota jazyka, tajemství zastavené řeči.

Esej byl psán pro třetí Festival čajové kultury na zámku Kozel; krátký úryvek z něj otiskla Helena Honcoopová v knize Okno do staletí česko-japonských vztahů. K 100. výročí navázání diplomatických vztahů mezi tehdejším Československem a Japonskem (Česko-japonská společnost v Praze, 2020).