prolog člověka
v noci se budím s řevem
jehňat vedených na porážku
slovy prolamuji mlčení
svých otců a matek
co se narodili v jiném století
a když padla železná opona
v Tuzexu zrovna kupovali šaty
na svatby svých synů
které padly jen pár let nato

zdědil jsem svobodu
utopenou v dluzích
mezi paneláky
přeplněných sídlišť
na dvanáctkách v Albertu
až zajde slunce za obzor
snad ještě najdu chvíli
se nadechnout

mluvil a řval bych
kdybyste mi hrtan
nesevřeli v kleštích
vašich upachtěných životů

mluvil a řval bych
o vašich hříších
o ukřižovaném Kristu
o utrpení syrských dětí
o krvavé vodě
ve které máčím své tělo

den co den

v umírajících lesích
za svým domem
volám Annunaky
prosím je zaklínám

den co den

modlím se
za každé další ráno
vyhlížím slunce na obzoru
a někde hluboko v duši doufám
že tentokrát už nevyjde

prolog města
slunce ještě pálí
na sesutých hradbách
něčího těla se potulují racci

voláš boží jména
na obzoru ještě na posledy
děcka z automatů
už jen balenou vodu
a poslední polibky kostlivců
na hradbách našich těl
po boji přichází zaváhání

však se ještě potkáme

pod okny jako už tolikrát
klapou podkovy svázaných hřebců
na lukách hučí roje včel
až se dotkneme drž mě
mohl bych se rozletět

však se ještě potkáme

Bejrútem otřásly výbuchy
z chemičky posbíráme květy
místní slyšeli zvuk bombardéru
mezi trosky vysadíme stromy
lípy a jabloně porostou
nad našimi hroby postaví zeď
zase se mi vzdaluješ

však se ještě potkáme

v deset u tebe
a tvůj dům je jen stín mezi paneláky
a můj domov odplul na hrázi věčnosti

však se ještě potkáme

kněz opakuje prázdné fráze
v bezedné lhostejnosti
se obejmeme

a pod okny už klapot kopyt
dávno neslyšíš

vzdalování
zase se učím cítit
někde mezi světy
kde nepatříme nikomu
jen pár chvil

jen pár chvil
a tolik nevyřčených slov
a promarněných dotyků

oblékáš chaos
ale já vím
já to dobře vím
pořádek nosíš po kapsách

z ministrantských oděvů
nás nikdy opravdu nesvlékli

mohli jsme být kýmkoliv
měli jsme změnit svět
ale pod sluncem
cejch neschováš

a tak jen po nocích
krademe zlomky času
jen pár chvil
letmých polibků
prostých slov
a vůni heřmánku

a čerstvě posetou trávu
z tvých rtů obírám
za štěbetání ptáků
a v dálce něco
jako vůně jehličí

zase se učím cítit

zatím

půda zkřehla zimou
uzliny otekly nemocí
přesto těch pár chvil
těch pár dotyků

v bytě nad námi rozsvěcí den
musíme už jít

v každém poryvu větru
kus tvého dotyku
v každé kapce deště
kus tvé bolesti
každým krokem
se vzdaluji
tvému tělu

zase se učím cítit
včera se mi zdálo o jaru
ale jen pár chvil

odcházení
za úsvitu zas soumrak
ve tvých očích hříchy mých otců

bouří a vře
tvé tělo ještě chvíli
kapky deště skryje
ve tvých dlaních vůně pole

a matky tvých dcer
u mých dveří zas vichr
rozdmýchal květy pampelišek

a ještě chvíli ve tvých vlasech
kapky deště barví
blesky na rtech

ještě chvíli

počkám až zahřmí

a někde v dálce křičelo město
ale já už neposlouchal

Básně pochází z připravované sbírky Syn člověka, která vznikala s podporou Moravské zemské knihovny v Brně – sekce České literární centrum v rámci rezidenčního pobytu v Literárním domku Vzdělávacího a kulturního centra Klášter Broumov.