03_reflexe_01
Egon Bondy, Reflexe
Jaromír Typlt, Kamil Bouška, Martin Stöhr, Patrik Linhart

Reflexe o Bondym

Egon Bondy je pro mě vzácným a jedinečným českým filosofem, který intelektuálně neustrnul v době před rokem 1989 a dokázal s kritickým odstupem hodnotit nejen ji, ale i dobu následující. (Kamil Bouška)

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 17/2021

PROTILÁTKY

Jaromír Typlt

 

Postava, která říká „nic si nenalhávej“, a zároveň sama sprostě lže. Bondy mě tím vlastně zkouší, jestli dokážu neuhýbat před rozporem – jestli se dokážu vyrovnat s vnitřní neslučitelností Bondyho, kterého jsem si vybájil, s Bondym, kterého jsem sám sobě musel přiznat na základě dnes známých informací. Jeho udavačskému příběhu jsem dlouhou dobu unikal díky tomu, že na mě Bondy působil trochu jako tarotový Blázen, tedy potrhlý mluvka, který dík tomu, že dosáhl spontánního osvícení, má vlastně právo říkat cokoliv, a to dokonce i estébákům. Ale byl to milosrdný sebeklam. Dokumenty o tom, s jakou pílí a vynalézavostí Bondy plnil zadané úkoly, nepřipouštějí žádné zlehčování.

Ale snad nezůstávám v sebeklamu, když se přece jen nechci vzdát jiného Bondyho – třeba toho, o kterém v různých literárních studiích píšu už čtvrt století, že „prošel zdí“. Ve stručnosti: Na počátku 50. let se v básnických rukopisech Bondyho a Vodseďálka, ale částečně i na malbách jim blízkého Medka, ze surrealismu stal totální realismus a tzv. trapná poezie, a tím došlo k něčemu skoro neuvěřitelnému. Surrealistická imaginace byla osekána až na kost, a tím se vlastně zachránila. Byla propašována v jakémsi záporném stavu, proměněna k nepoznání. Česká poezie přitom přišla o většinu svých falešných iluzí, o přehnanou nadutost a vzletnost, a důsledky toho gesta – i díky odezvě v dalších generacích undergroundu – jsou myslím patrné dodnes. Je vždycky dobré začít psát báseň až po onom očistném varování „nic si nenalhávej“.

To mimochodem není citát z Bondyho, spíš něco jako „extrakt“, který mi z něj zůstává. Když Bondy v dubnu 2007 zemřel, vrátil jsem se na svém blogu k jeho veršům ze sbírky Dvě léta:

Zůstává mi záhadou
jak mohou mladí básníci v roce 1989
psát pseudosymbolistickou pseudosurrealistickou
v každém případě ale unuděnou ufňukanou lyriku
Zmizel v téhle zemi všechen talent?

Tenkrát jsem k tomu připsal:

Ta pseudosymbolistická pseudosurrealistická poezie, která Bondyho v roce 1989 tak otrávila, mohla být docela klidně i moje. Ale kdo ví, co se mu to doopravdy dostalo do ruky. Pocit otrávenosti s ním ale dnes naprosto sdílím. Nevím, jestli je současná česká lyrika pořád ještě pseudosymbolistická a pseudosurrealistická, ale unuděná a ufňukaná je určitě víc než ta v roce 1989.

Dnes už je to naštěstí jinak, vycházejí básnické knihy, které už zase stojí za to číst. Ale řekl bych, že v okamžiku krajního znechucení z poezie Bondy nepřestává poskytovat účinné protilátky.

 

 

MŮJ EGON BONDY

Kamil Bouška

 

Česká historická filosofická tradice se nemůže chlubit téměř žádným původním filosofem. Egon Bondy je pro mě jedním ze dvou originálních českých filosofů (Patočka originálním filosofem nebyl). Jako filosof je Bondy eklektikem, ale tradiční filosofická témata promýšlí unikátně a přitom fundovaně. Bondyho myšlení nenese stopy provinčnosti navzdory provinčním podmínkám, v kterých pracoval. Jako jeden z mála autorů českého undergroundu a disentu, ne-li jako jediný, dokázal kriticky a ještě i prozíravě filosoficky reflektovat dobu po rozpadu východního bloku a nastupujícího globálního kapitalismu. Zásadní jsou pro mě Bondyho knihy Útěcha z ontologie (DharmaGaia, 2007), v níž se pokouší vypracovat naprosto původní neantropocentrický nesubstanční model ontologie z perspektivy přírodních věd a dějin filosofie; dále Juliiny otázky a další eseje (DharmaGaia, 2007) a Postpříběh, příležitostné eseje a rekapitulace (DharmaGaia, 2013). V knize O globalizaci (L. Marek, 2005) Bondy promýšlí z marxistických pozic alternativy ke globálnímu kapitalismu. Bezpředsudečným ostrým analytickým myšlením se vyznačují všechny Bondyho práce z oblasti politické filosofie – již tím působí dodnes v českém prostředí skoro skandálně.

Vysoce aktuální problematiku řeší Bondy v Juliiných otázkách, které navazují na Útěchu. Dotýká se v nich neuralgického bodu západního filosofického myšlení, který postosvícenská filosofie obcházela nebo si na něm vylamovala zuby, od Kanta až po Nietzscheho. Tím bodem je podmíněnost veškerých hodnot biologickými principy. Podle Bondyho člověk tušením a potřebou hodnot dosahuje mezí biologična, čímž biologično dovršuje a překračuje. Bondy logicky vyvozuje a předvídá nutnost vzniku „artificiální“ formy existence:

Jde o jeho [člověkovo] vlastní sebepřekročení jako biologicky vázané bytosti, která se v rámci biologična nemůže už kvalitativně výše rozvinout, tj. nemůže rozvinout všechno to, na co intencionálně poukazuje svou lidskou existencí. Kontinuita člověka se ‚přelije‘ do nové, kvalitativně vyšší struktury patrně do té míry plynule a uvědoměle, že ,první generace‘ ,artificiálních bytostí‘ (,artificiálních lidí‘) budou více pociťovat kontinuitu než skok.

Stojí za připomenutí, že tento text napsal Bondy v roce 1970 v komunistickém Československu! Odvaha, s jakou Bondy promýšlí lidskou biologicky podmíněnou přirozenost jako problém, je prostě nevídaná i ve srovnání se světovou filosofickou tradicí. Možná ale teď Bondymu dělám medvědí službu, když akcentuji ty nejožehavější pasáže z jeho filosofického díla. Zkusím tedy být o něco osobnější.

Moje první setkání s Egonem Bondym proběhlo díky knihovně mého otce, která obsahovala dva svazky Bondyho výkladu dějin indické a čínské filosofie. Jistě i toto rané setkání mělo vliv na moje pozdější rozhodnutí studovat religionistiku. V téže zelené době svého života jsem se začal seznamovat i s Bondyho básnickým dílem vydávaným nakladatelstvím Pražská imaginace. Bondyho poezie však neměla na moje tehdejší psaní téměř žádný vliv. Nebyl jsem dost zralý, natožpak velkorysý, abych ji uměl jakkoli vstřebat. Jako bytostný snílek jsem v době svého jinošství a raného mládí obdivoval Březinu. Když jsem se po letech k Bondyho básním vracel, bylo zase už pozdě na to, aby ovlivnily moje vlastní psaní. S ohledem na geopolitický vývoj a strukturální změny světové ekonomiky od 90. let jsem však často myslel na Bondyho celkem objemný román Cybercomics. Dystopická sci-fi předvídá svět rozparcelovaný oligarchickými skupinami, který se stal naší žitou současností. Svého času jsem také sbíral a vystřihoval si z novin každý rozhovor s Egonem Bondym. Byly doby, kdy i Mladou frontu zajímal názor Egona Bondyho na filosofické souvislosti aktuálního politického dění.

Egon Bondy je pro mě vzácným a jedinečným českým filosofem, který intelektuálně neustrnul v době před rokem 1989 a dokázal s kritickým odstupem hodnotit nejen ji, ale i dobu následující. Zatímco prakticky všichni čeští intelektuálové po roce 1989 ochotně tak či onak nadbíhali ideologické poptávce po filosofické legitimizaci pravicových politických paradigmat, Bondy dokázal hodnotit tato paradigmata z kritického odstupu a ještě predikovat jejich budoucnost.

 

 

TOTÁLNÍ SVATÍ (NA ORLOJI MLÁDÍ)

Martin Stöhr

 

Já ho viděl jednou, když přijel na začátku roku 1990 do Olomouce na univerzitu, na přednášku. Jezdili všichni: Škvorecký, Sidon, Bondy, měli narvané auly. To bylo jaro. Když na podzim přijel Sváťa Karásek a Dana Němcová, konalo se to kdesi v zastrčené posluchárně, přišlo nás pět. A tak se všechny ty ideály „listopadového uragánu“ rozplývaly rychle jako pára nad kotlíkem. Sametový potlach, ach. Ale bylo to mocné, formující, dodnes si na Bondyho vzpomínám. Dodnes „umím“ ty jeho radikální výroky, vidím, jak stál na pódiu v příšerném červeném svetru a baretu a solil to spatra fistulí. „Teismus a ateismus, třídní boj a textil, ten já dávno nekupuju!“ Nechápal jsem pak, když už kolem prvních voleb začal hlásat takové ty „trockistické“ fantazie, když se postupně odkrývala ta jeho spolupráce s tajnou policií. Bůh to suď, myslím, že byl prostě ustrašenej, praštěnej, geniální, ale bylo to pak blbý, člověk se neubránil všechno to, co kdy napsal, filtrovat právě skrz tento zasoplený kapesník, fuj! Nechávám si ho tak, jak jsme ho milovali, jako tajemnou legendu Prahy magické, je to zamčené ve skříni, moc se k tomu nevracím, aby místo exponátu nevypadl kostlivec. Kecám, rád si čtu v jeho Básnických spisech, hlavně pozdní věci. Kecám, vždy když se na dýl potkám s J. H. Krchovským, nechám si vyprávět, jak za ním chodil do Nerudovky.

Jeho Totální realismus byl asi poslední samizdat, který jsem si sehnal ještě na podzim 1989 od nějakého člověka s tajemným jménem Jiří Mahslon, bydlel v Brodku u Přerova a kontraband se uskutečnil poštou. Snad to byl nějaký invalidní důchodce, který si přepisováním přivydělával, ale čert ví. „Chtěl jsem si vzpomenout na Marii / ale nemohu / chtěl jsem si vzpomenout na lásku / ale nemohu / chtěl jsem si vzpomenout na soudruhovu popravu / ale venku už svítá / a já zbůhdarma promarnil noc…“ To je nepochybně geniální, metodou nejmíň, četl jsem to na kolejích, nešťastně zamilovaný, v kocovině, udělalo to na mne svou zvláštní cizotou obrovský dojem. Hned jsem se pustil do naivního experimentu, chtěl jsem ve svém psaní křížit poetiku obdivovaného Skácela a právě Bondyho. S jakým výsledkem? V životě jsem si založil snad každý papírek, každou juvenilní volovinu, ale tenhle štůsek jsem kdesi pozbyl. Ještě že tak. Dokud nedorazím rozečtenou Útěchu z ontologie, budu tady.

Dívám se dozadu, všeho tam ubývá. Potkal jsem je živé jednou, nebo nikdy, ale Hrabal, Boudník, Bondy, Hlavsa, Jirous, Třešňák, to byli totální svatí na orloji našeho mládí. Nikdo takový už nikdy nebude, protože (naštěstí) už dávno neexistují volby, kterým se na své cestě nevyhnuli a které je spolustvořily.

 

DLOUHÝ KOUŘ NA BONDYHO SLÁVU

Patrik Linhart

 

Dne 10. dubna 2007 mi přítel Radim von Neuvirt napsal, že umřel Bondy. Vzápětí přišel mail od spolužáka ze základky, který zachytil můj obdiv k Bondymu a napsal: „Poď na pivo, mně taky umřel člověk, kterej mě učil dělat guláš.“ Myslím, že to je dost přesné. Nicméně Neuvirtovi jsem tehdy napsal, že se kácí v našem pralese, a patrně jsem dostal hysterický záchvat, protože Radim za mnou přijel na skútru a já po několika přípitcích na smrt napsal extrapolaci Bondyho básně z roku 1962:

Za čtyřicet let
opustím tento svět

– sek se o pět let

Egon Bondy nebyl jen můj milovaný básník, vzdálený jak pahorky hor, dokonce jsme si vyměnili několik pohledů a dopisů (díky Svatavě Antošové), ale je především archetyp – idiota, psychopata, opilce a hříšníka, myslitele a překladatele, který si jde za svou noční můrou – třeba jí byl on sám pod svým občanským jménem i pod tím, jaké si vybral do sborníku Židovská jména. Bondy jako autor románů, člověk nekonečného díla, který svou prací doslova shořel, ano, on je vzorem – vždyť i já si popravdě zpívám s ním (jen svou ženu za lomítko doplním): „… ráno prodám prázdný flašky, Julie/Lucie mi helfne s tím…“

Bondy je autor skvělého básnického a prosaického díla, postavou humoreskní až nerudně prý nerudovskou – Egon Bondy je pro mě vším i kdekým. Morálka s uměním nemá co dělat. Kdybych nebyl Linhartem, chtěl bych být aspoň Bondyho kámošem. Mimochodem řečeno, při četbě rozhovoru o Bondyho básnických počátcích jsem si uvědomil, jak vysoké nároky jsou na dnešní začínající autory kladené. Tak kupříkladu, v roce 1950 bylo Bondymu 20 let, a když to zkrátím, před ním leželo nějakých sto let české intensivní literární produkce. To takový nadšený mladík zhltá za pár let. Dnešní básník by měl znát toto všechno plus 60 let literatury navíc. A to včetně toho, co napsal Bondy!

A ten Bondy se vynechat nesmí. Ostatně nemusí každý číst všechno, všechno z jeho díla. To, co je důležité, abych tu jen obecně netreperendil, pozná každý podle své přirozenosti. A Bondy sám je nyní dobrý duch poesie – leží v gotické katedrále Karáska ze Lvovic. A Poesie potřebuje typy, jako byl Bondy, jinak chcípne, jinak bude čistá, sterilní a korektní, nebude pochcaná a posraná a zmuchlaná a rozňuchaná po všech polích a městech, do píči vole! Díky.

Díky, Bondy… za všechno!

Žiju jako poustevnice Jsem
v tomhletom jako naše zem
Každý se jí vyhýbá na tisíc světelných let
Leda že by si ji cestou s žumpou splet
Egon Bondy: Deník dívky, která hledá Egona Bondyho

Chviličku.
Načítá se.
  • Jaromír Typlt

    Spisovatel, performer, esejista a kurátor výstav. Jeho zatím poslední knihou je sbírka básní Za dlouho (2016), v roce 2020 ale uvedl svoje nové texty na zvukovém albu Zaškrábnutí, které nahrál ...
    Profil
  • Kamil Bouška

    (1979) je členem básnické skupiny Fantasía, publikoval ve stejnojmenném skupinovém sborníku (Dauphin, 2008). Samostatným debutem je sbírka Oheň po slavnosti (Fra, 2011), za kterou byl nominován na cenu Magnesia Litera ...
    Profil
  • Martin Stöhr

    Narodil se v roce 1970 ve Zlíně. Básník a redaktor. Vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. Debutoval sbírkou básní Teď noci (1995), která stejně ...
    Profil
  • Patrik Linhart

    (1975, Duchcov), básník, výtvarník, perfomer a essayista. Autor sbírek poesie a mikropovídek (mj. Vienna Calling, 2014), člen radikálního baletu Vyžvejklá Bambule, vexilolog (Vexilologický kabinet britského impéria, 2009), přispěvatel časopisů Tvar ...
    Profil

Souvisí

  • 04_placak

    Bondy ovšem nebyl pouhá loďka, bezvládně zmítaná na hladině oceánu jeho psychického vyšinutí a panického strachu z tajné police a vězení. Podle mne stvořil Bondy pana Hydeho do jisté míry i vědomě, aby mohl dr. Jekyll sloužit Mr. Hydeovi jako vějička úřadům – tomuto světu.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 17/2021
  • Mnozí Bondyho za jeho lidská selhání a chyby nemají rádi, ale já mu nepřestanu být vděčný za to, co pro mě v klíčovém období udělal. Nikdo ho nenahradil. Chybí mi velmi.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 17/2021
  • Egon Bondy
    Anketa s Ivem Pospíšilem, Jáchymem Topolem, Vladimírem Mertou, Emilem Haklem, Michalem Šandou, Karlem Škrabalem, Petrem Motýlem, Janem Škrobem, Janem Rejžkem, Vítem Kremličkou, Jakubem Šofarem, Petrem Rezkem, Zdeňkem Volfem, Františkem Dryjem, Petrem Štenglem, Filipem Klegou, Alešem Kauerem, Hanou Bednaříkovou, Josefem Rauvolfem, Petrem Kuželem, Básníkem Tichem, Dominikem Bártem, Robertem Kanóczem, Martinem Trdlou, Martinem Pilařem, Svatavou Antošovou, Václavem Kahudou, Ondřejem Slačálkem, Radimem Kopáčem a Tomášem Mazalem

    “Bez tebe by to Bondy nešlo”

    Ptá se Milan Ohnisko

    Mystická postava, z dnešního pohledu něco mezi Kosmasem a mistrem Yodou. Nikdy jsem se s ním nepotkal, ale byl mi všemi možnými kanály „zprostředkován“ (zjevil se). Jeho charisma zmátlo mnohé. (Jakub Šofar)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 17/2021
  • Reflexe
    Svatava Antošová

    Když chybí historický kontext…

    To, že jsem měla možnost několik let s nimi sdílet drsné pracovní podmínky v továrně a bydlet s nimi na ubytovně, mě postupně zbavilo něčeho, v čem jsem byla vychována – právě onoho zmíněného jednobarevného vidění světa.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 16/2021