Tentokrát něco malého. Černého. Už jsme si stihli odpočinout od třísvazkového semaforu hrůzy v básníkových Dokumentech (Trigon, 2023)? Černý sešitek vypadá na první pohled zvládnutelněji. Grafika Tomáše Nedomy je tentokrát střídmá jako parte. Jako parte, tak.

Na samém začátku bude třeba vyjasnit si, o kom se dále bude mluvit jak. O autorovi knihy v této recenzi mluvím důsledně jako o autorovi. Uvnitř knihy si totiž vyřizuje účty Viktor, řekněme hlavní hrdina, se svým antagonistou Bouškou, zvaným též pohrdlivě Boušánkem či básničkářem. A musíme tedy vědět, o kom se hovoří, kdo píše knihu, kdo píše v knize, kdo je kým a jak napsaný.

Ústřední postavou sbírky je dle očekávání Viktor. Viktor, dozvíme se záhy, byl hodný dítě:

když do mě bouchali nikdy jsem nebrečel
když na mě křičeli stál jsem pevně a potichu
dokud to nepřestalo
s. 8.

Řeka mezilidské patologie se vylije z koryta od prvního verše a my v tom autora poznáváme. Věnuje mnoho pozornosti a energie zálibně naturalistickému líčení sledu ohavných událostí a prožitků, jež Viktora formovaly či jimiž se později dotesal už sám. Poměrně rychle dochází k jakémusi vymezení: „ne já nebyl snílek / jako Bouška zabouškovanej“ (s. 20), informuje nás důrazně Viktor.

Básnicky výmluvný násilník Viktor zaujatě líčí svůj osobní mýtus od dětství až do dospělosti, hleďme, v básních, o kterých si jinak myslí to nejhorší. Hněvem věčně ovládaný Viktor, který rozhodně nepíše jako Bouška, nám co nejsprostším anti-lyrickým jazykem vysvětluje, proč je možné jedině existovat tak, jak existuje on: „v boji proti silnějšímu než jsi ty / využij moment překvapení / co ti chybí na síle získej brutalitou“ (s. 12). Když revoltuje proti měkkému srabáckému Bouškovi i proti všemu, co je kolem:

proč mám kupovat nositelnou elektroniku
proč si mám povídat s umělopotnou píčeligencí
s. 24,

je básnicky invenční, čímž se poněkud zpronevěřuje své pozici. Stejně tak si nebezpečně zahrává s celým tím básničkářstvím, když popisuje momenty, kdy vládu nad ním převzal vztek jako „železo kámen kov / devon silur ordovik“ (s. 16).

Viktor si nevystačí s Bouškou. Sahá i po nás. I když od něho chceme být co možná nejdál, můžeme se přistihnout při tom, že ho tu a tam chápeme, tu a tam bychom mu možná i někoho podrželi. Snad bychom dokonce chtěli, aby se báseň nazvaná „Hejt“ (s. 25–27), ve které jde o kejhák císařům digitálního světa, dala vzít nějak jinak než jen jako recidivistova vlhká fantazie. Možná sami nenacházíme odvahu vyslovit takový radikální odpor proti světu, který dává absolutní svobodu několika a bere ji všem ostatním. Lidem, zvířatům, celé existenci.

Konstrukce konfliktu Viktor vs. Bouška má proměnlivý tón. Ano, výhradně Viktor tu jedná, jedině jeho stranu konverzace můžeme číst. Bouška ve sbírce představuje to, do čeho se kope, ale co se nebrání, co neprotestuje. Místy je již vyzkoušenou, vděčnou repeticí výsměchu těm idiotům literátům (vzpomeňme na Dokumenty), místy je od reality odtrženým snílkem, který nemá ponětí o tom, co je život, kterému se tedy všechno musí vysvětlovat. Může být rád, že má Viktora, který přece píše, což Bouška přece chce. V jistém ohledu je to ale celé vážnější: „jenom ty Bouško / děláš ze svinstva poezii“, obviňuje Viktor Boušku na s. 54. Velká, veliká vina.

Tady se musíme zastavit. Autor zde předkládá dílo, které jako by částečně myslelo za sebe a – proti němu. Je poezie vinna tím, o čem je? Postava Viktora drží v knize pozici síly, rutinně zachází se strachem, kterým byla sama stvořena. Autor skrze Viktora, jehož život je také rámcem sbírky, důsledně ukazuje četné podoby malých všedních mezilidských krutostí. Když Viktor hovoří o lásce, čteme o perverzi, ale čteme o ní civilní anatomický popis, bez účasti. Tady to máte, vy básničkáři. Viktorovi autor zároveň nedovolí zůstat vítězem (victorem), posunuje ho naopak po příběhové lince ke smrti, a protože v těchto básních nelze ničím z ničeho vystoupit, ani po smrti nebude pokoj. Je toto finální msta díla – na hrdinovi, anebo na autorovi?

Za svou vinu nabídl oběť, otloukánka Boušku, od začátku nevyhnutelně poraženého. To on to celé spískal, to on přece otravuje Viktora, aby psal, Viktora, kterého autor vybudoval, aby… aby někdo vyhrál v dysfunkčním světě, kde tím hlavním, co se tak ještě dá dělat, je násilí, ničení, nenávidění? Viktora nelze mít rád, ale je možné rozumět jeho motivacím – a je strašlivé, že je možné rozumět jeho motivacím. „Svoje básně píšu jako cizí / píšu já ale nejsem to já / to Bouška neumí, chtěl by“ (s. 44). Ich-forma, která dochází k závěru, že „tady už není ani koho zabíjet“ (s. 38). Takto to s námi je, svědčí autor svým, jak už jsme všichni pochopili – Bouškoviktorem.

Na závěr ještě drobnost, bez které by to ale nebylo kompletní. Ne všechny básně v knize jsou věnovány ústřední dvojici a vycházejí z její dynamiky. Občas se objeví text, který jako by do celku nepatřil – třeba báseň o řevu křovinořezů na s. 50, nečekaně jemná a atmosférická. Nebo jiná, na s. 57:

chce se mi ležet na louce
jen tak, ve svém těle
bez digitálu a dokonce bez knihy
a beze slov – to by bylo
nekonečným štěstím.

Možná je tato „odjinud spadlá“ zranitelná melancholie hlasem mlčícího Boušky. Hlasem, jemuž autor neupřel nejednoznačnost člověka ani možnost prostě bydlet v básni, která je sice usvědčený nepřítel, ale je možné s ním uzavřít dočasné příměří.