Musí každá nová kniha přinášet změnu tématu, nový jazyk, nový názor? Básnířka Lenka Nehybová (1976) si to očividně nemyslí. V nové sbírce pokračuje ve své práci, jíž je precizní pozorování a pojmenovávání dynamických pohybů v přírodě, jejich příčin a následků. Její básnictví i zde – podobně, ale s větší důrazností než v předchozí básnické sbírce Včelí války (Dauphin, 2022) – odvrací náš pohled od nás samotných. Člověk není, ani nemá být středem všeho.

Sbírka se věnuje, jak název napovídá, životu v krajině. Krajinou je myšlen celek přírody i lidských příbytků, ale pozornost je upřena především na obydlí mimo-lidská, na domov, kterým je krajina o sobě a pro sebe. Sbírka je tvořena třemi oddíly či skladbami, jejichž vnitřní členění působí jako plynulý proud s promlkami, sled k sobě sestříhaných drobných scén a pozorování. Jednotlivé básně jsou od sebe odděleny velmi minimalisticky, typografickou vlnovkou. Tato vnitřní architektura knihy vybízí k tomu, abychom četli také bez přerušení – nechali na sebe působit vše tak, jako bychom to potkávali na dlouhé procházce. Není bez zajímavosti, že vlnovka neboli tilda běžně vyjadřuje odhad, přibližnost. Vhodný znak pro poezii.

Čteme-li pozorně, dozvíme se tu ledacos, co nás dosud ani nenapadlo: „Stromy se listy vpíjí do krajiny / každý z nich je cítit / svým chemickým složením / a povolává jiné ptáky / do korun“ (s. 16). Básně nás průběžně informují o jemnějších souvislostech: nejde jen o úkryt a potravu. Podobně nám básnířka připomene, že plevel vykazovaný z pečlivě vypletých zahrad je vítanou pastvou pro včely (s. 27) anebo že „i včely jsou sovy a skřivani“ (s. 32). Takto běžně nejsme zvyklí přemýšlet: o strom se zajímáme kvůli jablku, o úl kvůli medu. Nehybová nás k neantropocentrickému vnímání vybízí, pro její básnictví je typické. Porozumíme rychle, že hodnota může být v různosti, v nepořádku, v symbióze, a především v propojení, protože pak „neusínáme sami“ (s. 29).

Ve většině básní je však patrné napětí mezi světem přírody a světem lidí, protože zmíněné propojení spíše neprobíhá, právě naopak. Antropocén není harmonické uspořádání. Lidé ve městech omezují zeleň, vysazují jen nízkou či úzkou, aby nepřekážela v ulicích, a zvířata tedy nemají úkryty, které potřebují. Ani tam, kde by měla platit obrácená pravidla, to není jinak: „lesní zvěř / žije v ghettu / dozorci s domácími mazlíčky / dělají obchůzky“ (s. 45). Ostrý obraz. Lidská činnost přispívá ke kůrovcovým kalamitám a chybu neděláme jen předtím, ale i potom, jak upozorňuje básnířka: „v krajině má les / své neochvějné místo / i jako spáleniště / i jako kůrovcová paseka“ (s. 52). To jenom my si myslíme, že něco už neslouží. Zatímco člověk vyžaduje vzrostlý, stinný, avšak také zkrocený les, aby v něm mohl jezdit na kole,

araneae
žene jediná touha

utkat v lese
propojující sítě
jejichž jemnou strukturu
nenaruší
ani blackout ve městě
s. 48.

Nezdá se, že bychom se mohli shodnout, ale kdo má větší právo prosadit svou vůli?

Zde se již dopouštím výkladu – schválně, neboť chci vyzdvihnout fakt, že Lenka Nehybová toto v podstatě vůbec nedělá. Účinku dosahuje prostým kladením scén vedle sebe. Člověk vs. les vs. zvěř. Když sledujeme, jak lidské konflikty mění zvířecí zvyky, je řečeno vše: „havrani mění lokace / samičky dotlačily samce / k dřívějšímu odletu / válka je nezajímá / chtějí v klidu vyvést mláďata / a mít co žrát“ (s. 17).

Je to neokázalé básnictví, které ovšem počítá s pozorným čtením, s časem na čtení, s přemýšlením. Jinak tyto básně „nefungují“. Nehybová nestaví na efektnosti ani na expresivitě – i když (jí, nám) jde o hodně. Básně mají blíž ke konstatování, k záznamu. Rytmus textu se nemění, dramatický oblouk se nekoná.

Zajímavým rysem sbírky je přenášení vztahových vzorců známých z lidského života do života krajiny: „sníh léčí krajinu / svým způsobem / její horečnaté stavy / zažene přeměnou skupenství“ (s. 22). O pár básní dál čteme o tom, že včely také potřebují svůj objekt touhy, a nacházejí ho tedy v dobromysli, když touha trubců je soustředěna výhradně na matku.

Zároveň ne všechno se tu potřebuje inspirovat u člověka, vykládat podle člověka. V básních Nehybové se mnoho týká výseků světa, kam nepatříme – například v jeskyních, kde netopýři pracují na svém přežití. Na každého číhá parazit, nemoc… Ohrožení je součástí vztahů v přírodě. Básnířka na to upozorní, aniž by se dopustila velkého gesta. Její poezie si vybírá své subjekty, studuje je, vydává o studiu svědectví, ale neidealizuje. Boj o přežití, právo silnějšího patří k věci:

u krmítka probíhají
vnitřní boje o semena
sýkorky si zabraly
nejbližší větve
kočka si jednu odnáší
ještě se třese hlavička
s. 14.

Básnířka typicky nestraní nikomu. Vidí, chápe souvislosti, předává obraz – někdy je v tónu poněkud melancholická, ve slabších číslech snad sentimentální, častěji ale spíše jen ukazuje, je pozorná a věcná. Pozoruhodné je, jak se esejistické postřehy přetavují v básně tím, jak se tu poznatky skládají k sobě, jak se přerušují otázkami, jak autorka kombinuje perspektivy. V básnickém vidění může i jabloň na podzim být savcem: „z jabloně visí / poslední plod / pupeční šňůra / tepe / a stoupá z ní pára“ (s. 33). V titulním celku sbírky se nakonec všechno stává jedním, mikrobiom hrdinky a mikrobiom zahrady splývá a pojídat sezónní plody je tak téměř kanibalismus. Požíráme sami sebe.

A je tu ještě jedna věc, kterou se patří vyzdvihnout: toto básnictví se vzácně vyhýbá „já“, neděje se kolem „já“. Subjektem básně je obvykle drobný děj, přírodní scéna, poznatek ze života zvířete. Pokud už se objevuje perspektiva člověka, je to „my“, které zahrnuje obecnou zkušenost, společné poznání, a tedy omezuje význam individua. Pokud něco ohmatáváme, abychom to poznali, musíme konat společně, musíme vzít onu věc, onu rostlinu, ono zvíře doopravdy v úvahu. Básnířka zde ale neudílí rady, nevnucuje nám nějaký akční plán. Po svém způsobu pouze ukazuje a ptá se:

opouští nás jen ptáci
nebo i představy diverzity?
s. 11

Nabízí se zhodnotit, zda se tato básnická sbírka podobá, anebo vymyká současné přírodní či přímo environmentálně laděné lyrice. Lze myslím s přehledem říci, že způsob, jakým Nehybová k přírodním tématům přistupuje, je svébytný. Básnířka s vědeckou přesností, ale zároveň s lidskou účastí usměrňuje svá pozorování do uměřených básnických proudů. Jakkoliv by se mohla nechat strhnout, pracuje pro téma, pro to, co pozoruje a hodnotí. Výsledek je nevyhnutelně podaný z lidské perspektivy, pomáhá si lidskou perspektivou, jak už jsme řekli, je však veden velkou snahou o nepokřivení.

Je to vlastně odvážné gesto odporu proti antropocénu: toho si musíme všimnout, v tom je básnický hlas Nehybové jedinečný. Člověk je v této poezii příčinou, v nejlepším případě souputníkem či hostem – ale nikoliv hostitelem. Měl by po sobě umět dojídat zbytky, přistrčit židli ke stolu a poděkovat.