Obálka v barvě zaschlé krve, silná výtvarná linka díky surreálným ilustracím Vojty Líby, a název? Jméno městečka na východě Kuby, kde se narodil Fidel Castro. Šestá sbírka básnířky, literární vědkyně a překladatelky Kláry Goldstein (1988) vtahuje a také znejisťuje od prvního verše, který zní: „noc je krvavý rybí hlen“ (s. 9).

Po několika prvních básních je zřejmé, že čtenářská cesta do Biránu nebude přímá, že na tuto poezii si musíme zvyknout, přizpůsobit jí své čtení. Sbírka, členěná do tří oddílů či spíše samostatných skladeb („Am Modenapark“, titulní „Birán“ a „K. Grätz“), pracuje s přerýváním, s instinktivním prolínáním významových vrstev – a s nedořečeností. Nelze očekávat, že bychom všemu mohli rozumět. Jazyk básní je plný odkazů, nevyznačených hypertextů, chcete-li. Rychle si všimneme, jaký důraz je tu kladen na intenzivní, expresivní slovesa v přítomném čase. Všechno se děje teď.

Přesto ani s dějovostí Goldstein nepracuje přehledně, lineárně. Můžeme říci, že básnířce jde spíše o melodie než o události:

dokážu popsat každý okamžik
ale ve chvíli, kdy dochází k jeho zhmotnění
a v mysli se spojí všechny figury
poslechni si znovu
tuto verzi

je to věc těla a paměti
které nám nepatří
ale za nimiž jsme

bez přestání
s. 20.

Báseň možná byla nejprve barokní písní, ciacconou, jak je přímo napovězeno v podtitulu. Při čtení nahlas se text rozezní. Goldstein má k hudbě hluboce osobní vztah, slova slyší a skládá. A jistou práci v tom smyslu chce i od nás, básně obsahují přímé výzvy: „představ si hoboj na počátku / druhé věty brahmsova / houslového koncertu“ (s. 24). Není důležité, zda mluvčí oslovuje kohosi blízkého, kdo ví a dokáže si daný kus hned vybavit. Naléhavost výpovědi nás bere s sebou.

Básně v prvním oddílu propojuje označení vize – i z toho lze cosi odvodit. Vize nepřicházejí kompletní, jsou patchworkem různorodých poselství a svévolně navštěvují své vykladače. Tento princip básnířka neopouští ani v dalších dvou skladbách sbírky. Vystavuje nás tedy pravidelně situacím, kdy nechápeme, nerozumíme, nevíme. Někdo bude dohledávat činy polárníka Ernesta Shackletona, aby porozuměl, proč se báseň na straně 14 opírá o tísnivý obraz zabíjení poníků. Někdo se po přečtení básně na straně 49 začne zajímat o přesný obsah dopisů, jež psal rakouský generál Ludwig von Benedek manželce Julii. Mnohem lepšího čtenářského výsledku ale dosáhneme, když přijmeme autorčino vědomé odmítnutí výkladu, vědomé odpírání souvislostí. Goldstein ve svých impresích otáčí glóbem, pohybuje se bez omezení v čase. Figury a místa se míhají před očima – krajina je chvíli rakouská, chvíli jsme na dohled tolkienovskému mýtu, nato se ocitneme v karibském dějišti univerzální revoluce.

Symbolický jazyk přetahuje přes události závoj. Může to být problematické v tom smyslu, že výsledek místy vyznívá až příliš abstraktně – obrazy se lesknou, ale opora v matérii příběhu prostě chybí. Na druhou stranu se Goldstein díky své strategii nezaplétá v sociálně citlivých básních do obvyklé pasti šablonovitých salónních soudů z vyvýšené galerie tzv. prvního světa:

až se mě někdo zeptá
proč tohle říkám
doporučím mu
ať vždy čte
o dětství a mládí těch
které soudí
s. 40–41.

Autorka se drží svého zahaleného obrazu i u básní, které se dotýkají národních a ekologických krizí. Zároveň, jak jsme řekli, je opora v realitě u vize vždy jen okrajová. Z básní nemusíme (resp. zde ani nemůžeme) vyčíst jasné pozice kromě jediné: zní tu skutečná starost o svět. Na pozadí všeho tušíme určující lidský vztah, oslovování, vzkazování. Viděné, pociťované a myšlené je předáváno s velkou naléhavostí. V tomto případě se neskrývá nic a snadno porozumíme: zakusíš, co vnímám já = jsi se mnou, nezůstaneš lhostejný.

Musíme si všimnout, jak je v poezii Kláry Goldstein důležitá sama řeč, ostatně to před námi ani nijak neskrývá: „zkušenost řeči je doutnající knot / na dřevěném stole“ (s. 20). Jejím knihám jsou společné průzračné imprese, jazyková vynalézavost. Pravda, skvostné obrazy občas působí až příliš estétsky, kráse jako by šlo jen o ni samu. Účinnější jsou obrazy tehdy, kdy v nich básnický nápad konzervuje intenzivní napětí. Krása je přece ohrožena neustálým zánikem. Přirozeným nebo násilným, ale nevyhnutelným koncem:

volnost jsou kroky v dosud obléhaném městě
kočka na slunci uprostřed barikády
každý detail života, jizva po zpěvu
kterou se vyvalí krev a vítr
s. 30.

Život je pevně prorostlý se smrtí.

Při opakovaném čtení se ukazuje, že lze dobře uchopovat jednotlivé skladby, ale není snadné uchopit celek této sbírky. V úvodní „Am Modenapark“ se jazykové, vyprávěcí i hudební postupy složily nejpřesvědčivěji, naopak „hradecká“ poslední skladba je ve srovnání s ní příliš významově neprostupná a zavinutá ve vlastním kódu.

Nakladatelství Adolescent, pod jehož hlavičkou sbírka Birán vyšla, doplnilo vydaný text zvukovou kompozicí nazvanou Vize, na níž se autorsky podílejí básník a hudebník Vicente Araguas, editorka sbírky Kino Peklo a básník a výtvarník Aleš Kauer. Goldstein svůj text i svůj hlas v nahrávkách nechává podmalovat i deformovat, podléhat elektronickému výkladu. Výsledek je přirozeně zneklidňující, na druhou stranu básně v hudbě nabízejí nové refrény.

Kniha, která vzdoruje, je kniha, ke které se můžeme chtít vracet, protože se nevyčerpává, neukáže se celá na první ani na druhé čtení. Verš, který jsme minule četli jako vedlejší motiv, může náhle nasvítit báseň jako skutečná pointa. V poezii Kláry Goldstein se můžeme snadno mýlit. S tím se myslím počítá.